Signál je veličina, která přináší informaci. Psychologicky znamená signál podnět. V tomto případě podnět k nahlédnutí, zamyšlení a poznání, že jsme zakotvili u správného mola, u básnické sbírky Petra Chvojky SIGNÁLY (Alfa-Omega 2010).
   Šedesátá léta minulého století přinesla do české poezie svěží vítr a řadu nových jmen. Mnohá zapadla nebo jsou zašlapávána do prachu literárních stezek (jak už to v Čechách bývá), mnohá jsou dnes připomínaná oprávněně, mnohá (jak už to v Čechách bývá) spíš pro občanské postoje minulé či současné, některá se ze čtenářského povědomí neprávem trochu vytratila. Platí to i o Petru Chvojkovi. Připomenut byl pouze v antologii Ryby katedrál (2001), jinak co do výběru hodně problematické. Po sbírkách Dřevo roste zelené (1963), 27 (1966) a Zpěv ze studně (1967) se další sbírka v roce 1972 již vydání nedočkala. Přepracovaná a doplněná vyšla pod názvem Ohnívání/Oheň o pětadvacet roků později a potvrdila, že Petr Chvojka je vskutku básník par excellence. V mezidobí dlouhého básnického odmlčení se věnoval tvorbě pro děti, autorsky se podílel na řadě Večerníčků, z nichž ty o panu Krbcovi se staly nezapomenutelnou večerníčkovskou klasikou.
   Rozhodně nelze tvrdit, že by Petr Chvojka publikoval knižně poezii překotně. Ať již z jakýchkoli příčin. Je mu během na dlouhou trať, při němž pozorně, citlivě vnímá svět kolem sebe a nenápadně ho vtesává do pevnějších, trvalejších, nezvětralých skal současné české poezie, odmítaje povrchnost, nekonečné nejapné ohlížení, přešlapování a pošlapávání vlastního stínu.
   Jeho ryze dnešní Signály, které doprovodil působivými ilustracemi, jsou poezií úspornou, řekou plnou meandrů, ale sevřenou pevnými břehy. Chvojka se po ní pokojně plaví, ale zároveň cítí odpovědnost za její plynutí, třeba když mrak je těžký / ještě než na nás spadne. Sbírce dominují básně jako Bílé světlo, Cesta domů či Historie. Chvojka je také mistrem příměrů: Noc šla kolem, osamělá kozácká hlídka. Nebo: Holá srdce zpívají jak smutný uvázaný pes.
   Patrně nezáměrně se v rozličných rovinách protínají motivy míjení času a noci. Nikoli však s pesimistickou skepsí, nýbrž s neokázalým nadhledem, s moudrou, uvážlivou smířlivostí a utkvělým chápáním lidství v jeho nejryzejší podstatě. Naznačuje to Jarní báseň o stesku, potvrzuje báseň Staré stopy.
   Chvojkovi je však vlastní i věcná, nenásilně vyjádřená vědoucnost, vyvěrající z pramenů životních zkušeností, černí ptáci jsou mu černými stále. Závěrečná báseň pak nutně vede čtenáře k zamyšlení, jak nevýrazně vrcholí mnohé současné sbírky, v jaké mlhovině slov se ztrácejí náznaky pevných kontur. Odlišně je tomu právě se sbírkou Signály. Zatímco voda teče a čas neúčastně běží, básník se ptá, zda je ještě vůbec? A čtenář si odpovídá: Ano, je tu voda, je tu a věčně bude čas plodných dnů. Je tu a bude básník, podávající o životě nádherné, mnohoznačné a naprosto průzračné svědectví. Básník Petr Chvojka.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]