K některým heslům „slovníku“ BLESKOVÉ PORTRÉTY 20. STOLETÍ historika Paula Johnsona (Brief Lives, 2010, česky LEDA) lze mít plným právem výhrady. Tak například básník Philip Larkin (1922-1985) je odbyt pár řádky jako přeceňovaný za „ubohou hrstku básní“. Byl to velmi nešťastný a povětšinou osamělý člověk, tvrdí dál Johnson. Při jedné ze svých nečetných návštěv Londýna se mi svěřil: „Nikdy jsem neměl dost sexu. To je nejdůležitější věc, která se mi v životě nepřihodila. Nikdy jsem se ani na stovky a stovky honů nepřiblížil k tomu, abych měl dost sexu, v jakékoli podobě. Můžu vám vyprávět o každé své souloži a skoro o každé puse. To není spravedlivé!“
   Napadlo mě nad Johnsonem právem, zda tu Larkin neměl či nechtěl hovořit spíš o chybějící něze. O to však z hlediska celé knihy rozhodně nejde a spíš je podezřelé, že se autor s každou tady opepřenou i neopepřenou osobností i vč. královny osobně setkal. Prý. Anebo skoro s každou. A dejme tomu prvý Bond Connery, který je navíc podán výhradně skrz vlastní sicilskou manželku. „Studovala jste Kantovu Kritiku čistého rozumu?“ optal se jí prý Johnson. „Bien sur.“ „Tak mi shrňte základní argument.“ Dala se do toho, a znamenitě, tvrdí autor. Tu dorazil Sean a Paul mu hlásil: „Vaše žena je dobrá filosofka. Ví toho spoustu o Kantovi.“ „O čem?“ „O Kantovi.“ V jeho výslovnosti bohužel neexistuje žádný výrazný rozdíl mezi slovy Kant a „cunt“ (vulgární výraz pro vaginu). „Žádný filozof se nemůže jmenovat Cunt,“ prohlásil Connery. A přece Johnson končí: Obdivuju Seana nejvíc ze všech lidí, které jsem kdy poznal.
   Podobně prý poznal princeznu Dianu a… Prozradila mi, že je „blbá jak dlabaný necky a čtení jí vůbec nejde“, ale přiměl jsem ji, aby mi přečetla stránku Robinsona, což prý byla její oblíbená kniha, a zhostila se toho dobře. Tím, co bych nazval věděním, byla prakticky nepoznamenaná, zato dostala do vínku mnohem silnější intuici než kdokoli jiný, koho jsem poznal. Dokázala vás prokouknout. A na to, co uvnitř uviděla, okamžitě reagovala. To bylo její kouzlo. Velký dar. Dělal z instinktivního génia.
   Johnson poznal i filozofa Ayera (1910-1989), v třicátých letech autora knihy Jazyk, pravda a logika, která Ayera proslavila. Od té doby už ale nevykonal nic, byl pouze stále slavnější a sváděl mladé ženy. V roce 1947 jsem v Oxfordu právě mluvil s naším lektorem filosofie. Opírali jsme se o zábradlí Jeleního parku u Magdalene College, když vtom přes pečlivě zastřižené trávníky přeběhla svěží postavička a zmizela v Cloisters. „Víte, kdo to byl?“ zeptal se Ryle. „Ne.“ „Freddie Ayer. Mohl to být velký filosof. Zničil ho sex. Ať je to pro vás varováním.“
   Následují další a další portréty. Za jediného z lidí, jež potkal, a vyzařovali prý „nefalšované zlo“, označuje přitom Johnson magnáta Roberta Maxwella (1923-1991). Při chůzi odhazoval všechno, co už nepotřeboval, na zem, aby to sebral někdo jiný. A vůbec nejhorším mužem, s nímž se setkal tváří v tvář, prý byl Picasso. Řekl mi, že není génius, nýbrž klaun, a vzápětí mi bylo sděleno: „Jestli to otisknete, bude vás žalovat.“ Uškodil umění víc než všichni Gótové, Vandalové, puritáni a totalitáři dohromady, míní Johnson. Svéráz však u něj nezapře ani Henry Kissinger (nar. 1923). Neochvějně zastával názor, že moc soustředěná do rukou muže působí na ženy jako afrodiziakum. Na jedné večeři v Londýně v době, kdy nechvalně proslulé deníky Alana Clarka odhalovaly, kolik žen dobyl, a způsobily skandál, se mě zeptal: „Co na tom Clarkovi vlastně je? Ach ano, za Thatcherové zastával nějakou funkci. Ale vždyť ani nebyl ve vládě.“
   Při četbě této Johnsonovy poutavé knihy mě překvapil i portrét C. S. Lewise, který prý byl přímo magnetem studentek. I studenta Johnsona si však, máme-li věřit, oblíbil a občas se spolu v Oxfordu procházeli po tzv. Addisonově stezce. Jednou prý Lewis nadhodil: „Nenapadlo vás někdy, že anglická literatura by se ubírala úplně jinudy, kdyby Wordsworth a Coleridge šli studovat sem místo do Cambridge?“
   Uzavřeme ale naše dostaveníčko s bezesporu zajímavým Paulem Johnsonem (nar. 1928) jeho pohledem na Konrada Adenauera (1876-1967). Byl to zdaleka největší německý státník, neboť říše, kterou vytvořil, se ukázala trvalejší než ta Bismarckova či Hitlerova a vyznávala mír, nikoli válku… Jeho dům na úpatí hory Drachenfels poblíž Bonnu byl obklopen vinicemi, s výjimkou zahrady, která se táhla dolů k Rýnu. Od silnice vedlo ke dveřím šedesát schodů. Vysvětlil mi: „Německo je velké a Němců hodně. Jsou pracovití a výkonní, chytří a cílevědomí. Je věcí názoru, zda by Německo mělo být sjednoceno, nebo zda má zůstat rozděleno. Rozhodně by však nemělo být sjednoceno a centralizováno, stává se pak příliš mocným a podléhá pokušení ovládnout Evropu. Takže řešení? Federální Německo, a pokud možno v rámci federální Evropy.“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]