»Mozek už nechtěl dál snášet starosti a bolest, které mu byly vnucovány, a řekl si: 'Už nemohu dál, je-li tu ještě někdo, komu záleží na tom, aby byl uchován celek, ať mě aspoň zčásti zbaví této přítěže, pak snad ještě budu moci být nějakou dobu naživu.' Ozvaly se mi plíce, které už stejně neměly co ztratí. Dohadování mezi mozkem a plícemi, které probíhalo, aniž bych co věděl, musilo být strašlivé.« Tak Franz Kafka vylíčil počátky své choroby, na kterou po osmi letech zemřel. V dramatické metafoře postihl i vztah ke svému tělu, v němž značnou roli sehrála i nedůvěra v možnost radostí a slasti, kterou tělo přináší.
    Prezentovat knihu Catheriny Blackledgeové VAGINA (Triton 2005) v souvislosti s Franzem Kafkou a jeho prózami, by se mohlo zdát nenáležité, už jen proto, že na první pohled nejde o dílo narativní, ale o text, který by se dal zařadit k žánru populárněnaučnému. Narativita je ale ukryta pod textem a jen tu a tam z něj nakoukne větou, poznámkou či příměrem. Jde o to, že Catherine Blackledgeová má ráda svou vaginu, považuje ji za svou kamarádku a nepostradatelný zdroj slasti (»Pro mě byl tento vytrvalý proud informací o fascinující velikosti klitorisu důvodem k radosti... Ano, už od dětství jsem si uvědomovala, že v okolí mé vaginy je něco zvláštního, že je to tam příjemné na dotek« atd.), za kterou je jí vděčná. Vypráví jí všechno, co se o ní dozvěděla od lékařů, patologů, historiků a etnologů, z mýtů a legend.
   Chce ji spíše pobavit kuriozitami, jako je třeba souvislost soulože a kýchání, nebo mýtem »zubaté vaginy« a příliš neunavovat freudismem a psychoanalýzou, jako by si říkala, že ji určitě vábí spíše sama fyzická praxe než vrstvy teorií, pod nimiž tato praxe mizí a stává se problematickou.
   Poučuje ji citáty z orientální vaginálni metaforiky (Čína: »brána života«, »otevřený květ pivoňky«, »vnitřní srdce«, »nefritové dveře« atd.) a čtenáře trochu zamrzí, že nepodnikla obdobný výlet do metaforiky západní.
   Především tu však nikde není žádný »slabý zápach, tak trochu síry, trochu pekla«, který provázal Franze Kafku poté, co jej prodavačka z Celetné ulice připravila o panictví a dopustila se přitom »drobného, oplzlého gesta«, pro které ji nenáviděl a přitom toužil po jeho zopakování. Místo něj tu je vůně pižma (»s pomocí kousku pižma žena ztratí zábrany a oddá se zakázaným radostem. Opíjí se jím, dokud ji nezaplaví orgasmické křeče«, píše Emile Zola) nebo cibetky.
   A pak je třeba vyslovit uznání i překladatelce Evě Hauserové, ani ne tak za to, že zvládla celou rozlohu odborné terminologie, ale protože uchovala v textu právě onu prchavou a sotva identifikovatelnou narativitu, která je jeho předností i půvabem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]