Pod názvem BÁSNĚ A BRUNDIBÁSNĚ vydalo koncem minulého roku brněnské nakladatelství Host (v edici Poesie) souborné básnické dílo Jiřího Pištory (1932-1970). Knihu k vydání připravil Dušan Karpatský, doslov napsal Jiří Gruša (360 str., 299 Kč, vyšlo s finanční podporou Ministerstva kultury ČR). Za literárně relevantní lze pokládat zde publikované tři básnické sbírky, které doplňuje jedna knížka pro děti a tři eseje. Doslov, dokumenty (z archivu StB) a poznámky jsou literárně bezcenné, jen opakují známá fakta i staré mýty s jejich plochou „zpravodajskou“ optikou, navíc plné faktografických a stylistických chyb, způsobených nejen „archivem StB“.
   Ve Slovníku české literatury po roce 1945 (http://www.slovnikceskeliteratury.cz) o autorovi čteme snad korektní životopisnou charakteristiku:
   …Po maturitě na reálném gymnáziu v Pardubicích (1951) nebyl Pištora přijat k vysokoškolskému studiu a rok pracoval jako pomocný dělník v elektrodílně Východočeských chemických závodů v Rybitví. Od 1952 pak studoval češtinu a historii na FF UP v Olomouci. Po absolutoriu (1957 diplomovou prací o Františku Halasovi) však nenalezl zařazení v oboru a pracoval jako dělník na stavbě opatovické elektrárny. V letech 1958–1962 byl metodikem v Krajské, později Okresní lidové knihovně v Pardubicích. Od roku 1962 až do tragické smrti (26. 9. 1970 spáchal sebevraždu) působil v administrativě Svazu československých spisovatelů, v rámci tohoto úvazku byl v letech 1963–1964 redaktorem Tváře. Jako lektor spolupracoval s Krajským nakladatelstvím v Havlíčkově Brodě a s nakladatelstvím Československý spisovatel, Naše vojsko a s redakcí Plamene. V první polovině 60. let navštívil v rámci studijního pobytu Finsko…
   Soubor ukazuje „našeho“ autora jako osobitého básníka („pro dospělé“ i „pro děti“) a samozřejmě i esejistu, myslitele.
   Věnujme se především básníkově reflexivní poezii: Jiří Pištora není znalcům doby zlatého věku české poezie (šedesátých let) neznámý, jistě však nepatří mezi autory, kteří by zhusta vstupovali do čítanek, natož pak k osobnostem, které by se staly součástí širšího čtenářského povědomí. Neprávem! Jako kdysi Konstantin Biebl ve vztahu k Nezvalovi, Josef Čapek ve vztahu ke svému mladšímu bratrovi, tak i Pištora se ocitl v jakémsi „věčném“ stínu nikdy nezpochybňovaných osobností české poezie, kupř. Vladimíra Holana, Františka Hrubína, Josefa Kainara, Oldřicha Mikuláška, anebo tvůrců tzv. poezie všedního dne, tedy Miroslava Floriana, Karla Šiktance, Miroslava Holuba ad. Svou prvotinu Hodiny v řece připsal ovšem O. Mikuláškovi a podobně jako Vladimír Janovic, k němuž má zde Pištora ze všech českých autorů nejblíže (!), těží z konkrétní, smyslově názorné metafory, kterou je možné jakoby vidět, slyšet, nahmatat, a vtiskuje jí symbolický rozměr. Ne abstraktum, prázdný pojem, proklamace umně snovaná, a třeba i v dobovém duchu „pranýřující nedostatky…!“, ale živoucí konkrétní obraznost, a přirozená situace lidské řeči, která se k někomu obrací, má svůj lidský subjekt s nějak „skutečným“ hlasem a kostýmem, a přirozeně i objekt, ale jen a jen tušené prostředí a čas. Skutečnost, třeba noční město, se jeví jako „mnohostěn“, mnohostranný „krystal“ (s. 15), třeba modré skalice, v němž se tematizované bytí leskne, pulzuje, září, zbarvuje se i zabarvuje. Vliv O. Mikuláška je zcela zřejmý ve způsobu expozice básně, v dramatičnosti její výstavby, v její dialogičnosti, osloveních, v mravní naléhavosti úvah i sentencí („žijeme rovnou načisto“, s. 38), bez vztyčeného prstu, i v nekompromisnosti zápasu o lidskou integritu, o elementární lidskou důstojnost, o pochopení „velkých věcí, z nichž jsou dějiny“ (b. Co nese povodeň). Jsou tu využity výrazné, často i sugerované sémantické pohyby jako padání (b. Podzim), úprk (b. Osiky), vlnění (b. Pole slunečnic), odplouvání (b. Kaštany v dešti), vanutí (b. Spiknutí větrů), což přispívá k epizaci jeho jinak intelektuálních básní. Obdivujeme motiviádu, jakou najdeme kupř. v básni Topoly, ukazující zázrak imaginace, která proměňuje mrtvé emblémy a strnulé alegorie topolu, hrudi, měsíce, srdce a mraků (s. 26) v živé metafory, ale i v Ódě na člověka s deštníkem (motiv deštníku jako černého křídla). Není to však optimismus laciný, primitivně hédonistický, vždyť Pištora vyťukával „svou malou depeši / z paluby Titaniku“ (s. 40), který se ještě nepotopil. A už přece… A „vyťukává“ ji nejen s úctou k jazyku, ale i se snahou jej aktualizovat, vytvořit jeho novou „syntax“, jak to uvidíme v navazujících dvou sbírkách, ale už v prvotině „sám se jak bitvu bojoval“ (s. 41). S tím souvisí i první náběhy k nonsensové poezii, které využije ve svých Brundibásních; tak v básni Hospoda, v níž je tematizován a personifikován idiom („Toho dne navečer tam pozvem čerta na zdi, / modrého z nebe, bycha, kýhovýra / a jisté straky z vrb.“).
   Druhá básnická sbírka, Země přibližných, je ještě obraznější, víceznačnější, myšlenkově objevnější, i tvárně propracovanější. Využívá dalších formálních možností jazyka, např. souhláskové konsonance („Ale kdo dál / dá svoji hlavu, / třebaže dávno není zelená / a třeba už je holá – a kým je císař v očích listopadu?“, s. 88 – srov. hlásky „d“, „t“ a „b“, podobně v Záznamu z krápníkové jeskyně). Vedle syntaxe („kam se ti po večerech píšu“, s. 97; „zavinil tě déšť“, s. 108) je aktualizována i slovotvorba („Všechno samé velbloudování v jehlách“, s. 91), vznikají paradoxní složeniny („zdrůbeževstání“, „kamažsahání“), převrácená optika („věci si tě nepamatují“, s. 93), a především ona přibližnost, klamavá existence, ono „kvazi“, které si nárokuje „bytí“, třeba „míjení člověka a člověka, / vykonávané beze slova, / ale svědomitě---“, s. 107). I jazyk sugeruje onu prekérní přibližnost („poněkud lomeny se jmenovaly přibližnými jmény“, s. 151). A přes všechnu sirobu si uvědomuje, že „jenom kdesi v básni / je ještě klid, / šupiny slunce v mokrém kamení“, s. 127). Báseň Johanka si podává ruce s Florianovým Záznamem o potopě, báseň „Ale připomínám…“ pak s Hrubínovou Stále to ještě padá („pořád to sem padá“). Hoře z rozumu i nerozumu.
   A třetí sbírka, nazvaná Mezery v paměti, která vyšla v Londýně roku 1984 v edici J. Gruši? Ta jednak pokračuje v podnětech ohlášených ve dvou sbírkách předchozích, dále texty intelektualizuje, přináší více zasmušilé, setmělé vize světa, za nímž Bůh zavřel dveře „a opouštěje / neodpouští“ (s. 177). Verše se zalykají, litují, „jak se mi všichni vzdalují na slovo“, jejich subjekt „všechen se zatýkám“ (s. 181). Ožívají zde Halas, Holan („Zbývám si bez tebe“, s. 208), Orten („jak si to nastýskáš, / tak ti to zůstane“, s. 186), a opět Bůh, jenž je nablízku, „jenže si nevšímá“ (s. 188). Snímek z Paříže je téměř sýsovský („Muž který padá / z Eiffelovy věže“, s. 203; „tichý a sám a zmaten // po cestách / Chagallových pláten“, str. 204). V podtextu mnoha těchto básní čteme o tragické situaci, do níž se dostal básník po roce 1968 jako nepřizpůsobivý… A jakkoli problematické bylo „pražské jaro“, a jakkoli jednoduše se mohlo vinou kompradorů stát tím, co nás oblažuje dnes a nyní, není odpustitelné, že se básník stává persona non grata ve světě, který mu nerozumí, ale ani rozumět nechce, a kterému přecitlivělý básník, drcený navíc osobní tragédií a nemocí, také nerozumí, a rozumět nechce. „Jak jsem jim všecek vypad z hlavy / (na tvrdé kamení( / a jak mě překračují / a jak mě osívají trávou // a jak se teprve mám když vypalují / své stepní dějiny / na novou pastvu“ (s. 219). Verš jest lomený, s hojnými přesahy („Soudě z počtu božstev která vlekou / noc bude dlouhá Hnije nad městem“, s. 214), s holanovskými agramatismy, opět instrumentalizovaný, nyní i plný narážek na invazi vojsk i na soukromou životní situaci („Pořád už budu trochu na revers“, s. 205).
   Z časového odstupu se nám zdá, že reflektuje i novou situaci literatury, jež se bude teprve postupně, opatrně a v dalších letech částečně zbavovat svých stigmat (např. v tvorbě tzv. střední básnické generace), ale s některými se nevyrovná dodnes. Vždyť v jeho konfesích „šokované růže“, jak by napsal O. Mikulášek, najdeme zhusta pocity a reflexe básníků a intelektuálů „zaživa pohřbených“, neskonale charakterově „nepřizpůsobivých“, vinných třebas bez viny, a proto „odsunutých do bezvýznamnosti“, aby „uvolnili místo“ komunisty „zakázanému“ a „novému“, takto nezávislému, necenzurovanému a svobodnému. Té nové pravdy a lásky, té staré lži a mlaskání… Ale to už se přenášíme do doby nových slovních fetišů, kdy „přestavbu“, „glasnost“, „normalitu“ a „socialistickou demokracii“ nahradily totemy typu „tržního hospodářství“, „volné ruky trhu“, „svědomitého vlastníka“, kulty restitucí a kuponové privatizace, vlády „parlamentní demokracie“ atp. – jakpak to Pištora napsal ve své eseji Tragika slov, v souvislosti s tabu let padesátých a šedesátých? Jsou to fetiše „s funkcí nikoli estetickou, nýbrž mýtotvornou: jsou našimi medojedy“ (s. 286). Naším medvědím objetím…

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]