Pozornému pražskému chodci jistě neunikl sugestivní plakát, který zve na výstavu jednoho z klasiků české malby. Divák nemusí být ani velkým znalcem českého výtvarného umění, aby poněkud znejistěl, když konfrontuje jméno autora s pozadím plakátu, který tvoří expresivní ženský akt. Je ta ženská postava opravdu z dílny českého malíře generace Národního divadla?
   Některé osobnosti se zdají bezproblémové, stávají se symboly něčeho stálého, tradičního, neměnného. Fungují jako určité majáky ve spleti těch nejrůznějších poznatků, informací, řešení. Jednou, kdysi tak byli zařazeni, nu a tak už jim to zůstalo. Avšak opravdové poznání a pochopení je někde jinde, je založeno na našem vlastním přístupu, na našem jedinečném ohledání terénu. Tato slova znějí samozřejmě směšně ve velké většině lidského poznání, vždyť by to ve svém důsledku znamenalo každodenní objevování Ameriky.
   Je tu ale celá jedna velká oblast lidského činění, která je v pravém slova smyslu hluboce závislá na našem jedinečném osobnostním přístupu. Za tuto oblast považujeme bezesporu umění. V těchto případech pak jakékoli zařazování, škatulkování, hodnocení, které předchází vlastní prožitek, staví hráz mezi umělecké dílo a diváka, čtenáře nebo posluchače. Předem dané hodnocení nás doslova obírá o plezír prvolezce, toho, který sám pro sebe objevuje krásy i nekrásy světa.
   Po těchto slovech se pedagogům jistě zježí vlasy na hlavě. Abych byla upřímná, nemám nic proti uměleckému vzdělávání, vždyť se tím sice bídně, ale přece jen celý život živím. Jde mi jen o to, poukázat na možnou šíři vnímání, chápání, interpretace každého uměleckého díla, a to každým z nás, vzdělaným či méně vzdělaným.
   Všechna tato slova jsou tu jen proto, aby uvedla zamyšlení nad výstavou malíře Františka Ženíška ve Valdštejnské jízdárně. Letos na podzim uplyne 90 let (15. 11. 1916) od úmrtí tohoto představitele české malby. Autorka výstavy a zároveň autorka obsáhlé monografie N. Blažíčková-Horová, spolu s kurátorkou Veronikou Hulíkovou se snaží prezentovat jeho tvorbu z co nejširšího pohledu, někdy i prostřednictvím méně známých děl. A to od monumentálních pláten, kartonů, až k drobnější, intimní portrétní tvorbě. Šíře této prezentace je umožněna zapůjčením řady významných děl z mnoha domácích i zahraničních muzeí a galerií.
   Divák, který vstupuje do rozsáhlého prostoru Valdštejnské jízdárny, je poněkud zaskočen přítmím, z kterého vystupují jen některá plátna podpořena bodovým osvětlením. Vysvětlení je nasnadě: je nutné šetřit citlivý materiál, barevnou stálost. Divák však někdy dost obtížně luští drobnější kresby, o písemné dokumentaci nemluvě.To však jistě není to podstatné, o čem bychom chtěli uvažovat ve vztahu k dílu, či lépe řečeno k zamyšlení nad odkazem tvorby Františka Ženíška. V úvodu našeho článku si klademe otázku: klasik, nebo novátor? Nehledejme trvalou odpověď, pokusme se alespoň vysvětlit, proč si takovou otázku klademe. Vždyť v podstatě je mnohem těžší otázku položit, než si na ni odpovědět.
   Výstava i samotná monografie představuje Františka Ženíška především jako tvůrce národních tradic, ve smyslu generace Národního divadla. Je to však opravdu tak? Již letmé přehlédnutí výtvarných prostor vnímavého diváka poněkud zviklá v tradovaných soudech. Jak je to s tou tradicí? V roce 1942 uveřejňuje ve Volných směrech František Kovárna studii nazvanou Budování našich výtvarných tradic. Studie překračuje úvahy o výtvarných tradicích a zabývá se výkladem tradice jako takové. Vychází z přesvědčení, že všichni stojíme na "ramenou svých předchůdců". Kovárna poukazuje na možnou dvojznačnost v chápání pojmu tradice: "Je to tedy děj velmi širokého rozhybu. Na jednom konci ustavuje minulé zkušenosti jako příkaz, jako pravověří a dogma, na druhém chce všechna pouta zpřetrhat...". To, co se mnohdy směšuje, zaměňuje a ztotožňuje, jsou dva pojmy, tradice a historismus. Právě díky této záměně bývá tradice často považována za něco archaického, vázaného na tradiční pojetí, jak ve smyslu obsahovém, tak i formálním. Chápeme-li však tradici jako živý proměnlivý organismus, pak nikdy nemůže mít s historismem nic společného.
   Kovárna rozpoznává, v rámci našich dějin výtvarného umění, dvě východiska budování tradice, což bohužel mnohým jeho i našim současníkům není stále jasné. První přístup buduje na kolektivistických východiscích, často poznamenaných folklorní tradicí. Jako příklad uvádí František Kovárna Josefa Mánesa, mohli bychom však doplnit i Mikoláše Alše, ale také Karla Svolinského, i když u každého bychom museli velmi jasně specifikovat právě to "tradiční", co se v jejich tvorbě objevuje. Přínos Kovárnovy studie však vidím v odhalení druhé linie, v které se odkrývá výtvarná tradice na základě konkrétní osobnosti. Tady se pak jedinečná umělecká tvorba stává základem tradice. Kovárna uvádí takové osobnosti jako právě Ženíška, kterého chápe coby osnovatele nových tradic. My bychom mohli samozřejmě v těchto úvahách pokračovat. Například hovořit o štursovské či bauchovské tradici a rozvíjet tuto myšlenku, možná někdy hypoteticky, až po naší současnost.
   Jaká je tedy Ženíškovská tradice? Je to jeho Oldřich a Božena, plátno z roku 1884, které vévodí celé výstavě?Jsou to historická plátna, scény, které fungují jako morální apel? V tomto případě je to apel na slovanskost. Český kníže dává přednost prosté dívce před cizí, německou nevěstou .Setkání Oldřicha a Boženy je komponováno až romanticky, nechybí zde výmluvná gesta, diagonála pohledu mezi knížetem na koni a dívkou stojící v potoce.
   Výstava ve Valdštejnské jízdárně však představuje Františka Ženíška i v dalších polohách. Je tu jeho portrétní tvorba. Avšak i ta se vyznačuje různou názorovou i výtvarnou podobou. Na první pohled jistě návštěvníka zaujme oficiální portrétní galerie, zahrnující církevní i světské hodnostáře, kterým bezesporu vévodí rozměrný a tradičně pojatý portrét císaře Františka Josefa I. z roku 1894. Druhá poloha portrétní tvorby je mnohem skromnější, avšak z hlediska výtvarného jistě mnohem zajímavější. K ní zvláště patří známý, často reprodukovaný portrét autorovy matky z roku 1887. Ale jsou tu i citlivé drobné portréty mladých kamarádů - Mikoláše Alše a Antonína Chittusiho.
   Co se však již na první pohled vymyká z naší představy o tom tradičním v Ženíškově tvorbě, je rozměrné plátno Záhuba adamitů (1903), plátno dominující zadní části Valdštejnské jízdárny. Právě z tohoto plátna pochází detail ženského aktu, uplatněný na plakátu zvoucím na výstavu. Jaké je tedy dědictví Františka Ženíška? Jsou to múzy v Národním divadle, výzdoba Obecního domu, pantheonu Národního muzea, okna v karlínském kostele?
   Jak chápat tradici v díle Františka Ženíška? Co je ve smyslu Ženíškova odkazu tradice? Je to Oldřich a Božena, nebo Záhuba adamitů? Je to národní romantická idea vyzbrojená realistickou formou, nebo zobrazení duchovních střetů prostřednictvím volné, až expresivní podoby? Oficiální portrét Františka Josefa I., nebo podobizna autorovy matky?
   Vraťme se k Františkovi Kovárnovi, k jeho pojetí tradice, kterou chápe na jednom konci jako dogma vycházející z minulé zkušenosti a na opačném pólu jako věčnou touhu tato pouta přetrhat. Možná právě tady najdeme odpověď na otázku, v čem vězí tradice Františka Ženíška.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]