Skutečně pouze ojediněle podává autor, v našem případě autorka, tak příhodné vyznání, jaké nacházíme v básni Krajina: Nevstoupila jsem do krajiny / Splynula jsem s ní.
   Setkáme se s ním v knize veršů a fotografií Věry Kopecké BROUMOVSKO – MŮJ ADOPTIVNÍ DOMOV (Agentura pro rozvoj Broumovska, Broumov 2012, 90 str.)
   Je vskutku radostí listovat půvabnou publikací.
   Věra Kopecká organizátorka literárních akcí (Broumovské dny poezie, pravidelné kontakty s polskými básníky převážně z druhé strany Orlických hor, účastnice různých plenérů a výstav.)
   Věra Kopecká překladatelka z ruštiny (Poljanská) a polštiny (Burnat, Matuskiewicz, Zalewská, básník vietnamského původu Lam Quang My), uvádí u sousedů české básníky v polštině.
   Věra Kopecká fotografka. To vše jsou již ustálené pojmy.
   Věra Kopecká básnířka – to je taktéž punc svébytné kvality. Verše z „Broumovska“ jsou pochopitelně námětově adekvátní poslání knihy a mimořádně zdařilým fotografiím. Geometrie polí, Lednový vítr zametá pole pod broumovskými stěnami, V pavoučí síti či Podzimní cesta snesou ta nejpřísnější umělecká měřítka. Bezděčně si uvědomujeme, jak je naše země krásná, jen umět hledat, nacházet, dívat se a vnímat.
   Svoje básnické vyznání jako kdyby Kopecká vtěsnala do čtyřverší Hledání. A pokud v básni Sněží píše: holýma rukama / stromy přebírají nebe, vnucuje se myšlenka, že autorka svou poezií a svými fotografiemi holýma rukama přebírá krásu, půvaby a okouzlení. V básni Na hraně čteme: …někdo druhý / po nás šel / a nevěděl / že tudy cesta / nevede. Jako kdyby Kopecká navigovala čtenáře k hledání krásna, zároveň upozorňovala na existenci slepých cest, ponechávala však na jednom každém, aby zvolil vlastní. Třeba i jinudy než nádherným Broumovskem.
   Až se vnucuje myšlenka, zda fotografie nejsou půvabnější krajiny samotné, okouzlujíce chodce každodenní syrovostí, zdánlivou všedností i náznaky tajemnosti. Ty chodce, kteří se ubírající Broumovskem Věry Kopecké.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]