VLADIMÍR MAJAKOVSKIJ

Floutkova halena

Ze sametu svého hlasu
Já sešiji si černé kalhoty.
Žlutou bluzu ze tří metrů západu si utkám.
Po světovém Něvském, přes lesklé jeho břehy ty
se proflákám krokem Don Juana a floutka.

Ať země křičí ze zženštilých niv:
"Ty přišel jsi zelená jara znásilňovat!"
Já odseknu slunci, drze se zašklebiv:
"Jak hezké je na asfaltu ráčkovat slova!"

Ne-li snad proto, že nebe je na kytkách,
Že zem je mně milenkou v té svátečnosti věčné,
já dám vám básně veselé jak chrastítka,
jak zubní kartáčky ostré a užitečné.

Ženy, milující mé maso, a také vy,
slečno, v jejímž pohledu jsem sestru potkal -
zasypejte mne, básníka, svými úsměvy,
já si je našiji jak květy na halenu floutka!

(1913)



Z poémy Oblak v kalhotách

Chcete-li -
divočet budu a k nahosti vonět
a měnit se jako blankyt v nach -
chcete-li -
budu já něžný zcela bezúhonně,
ne muž, ale - oblak v kalhotách:

Nevěřím na krásu v květuplné Nizze!
Nechť mé verše zase chválou oslaví
muže, přeležené jako nemocnice,
a ženy, otřepané jako přísloví.

(1915)



Válečná námořní láska

Mořem plují, vlny vlníce,
s minonoscem minonosice.

Táhne se jak k medu vosička
k minonosci minonosička.

A snad konce nebylo by mu,
tomu štěstí minonosímu.

Když tu reflektor dal na nos brejličky
a už brejlí do zad minonosičky.

A hned spustí rámus kovový:
"Zatr-r-rackaní minonosovi!"

Přímo, vlevo, vpravo pustit se?
Už je v prachu minonosice.

Ale podařilo se mu olovo
vpálit v žebro minonoscovo.

S pláčem musí mořem plavit se
ovdovělá minonosice.

Zda však potěšil by nás či ne
mír v rodině minonosčině?



Plakáty - hesla - agitky

Bez četby,
bez vzdělání
je život - tíha.
Sílu -
dá kniha!

Že umíš číst?
Že víš, co je slovo
a věta?
Nečteš-li však,
jsi stejně na úrovni
analfabeta!

Děti!
O rohožky
otírejte nožky!



Z básně Co je zle a co je dobře

Chce-li se kluk
pořád prát
malé děti strašit -
o tom kluku
ani psát
nechci
v knížce naší.
Řekne-li však:
"Styď se, styď,
bít malé,
ty obře!" -
toho
musím pochválit,
ten se chová dobře.
Trhá-li však jako drak
sešit,
míč
i rukáv -
všecky děti řeknou pak:
"Hleďme zlého kluka!"
Má-li chlapec
práci rád,
jestli
rád se
učí,
o takovém
mohu psát:
velmi dobrý klučík!

(1925)



Z cyklu O tom - Láska

Na sňatky,
na chtíč,
na věna nakašlat!
Aby proklela ložnice,
vyskočila z lůžka
a celým vesmírem láska šla.
Abys den,
který hořem vichří,
neprožebronil,
chodě s prosíkem.
Bys vykřikl:
- Soudružko! -
a na ten výkřik
aby hned otáčela se celá zem.
Aby žil člověk,
ne oběť doupat bytů.
Aby už
od nynějška
v kruhu rodinném
otec
podobal se aspoň světu,
matka pak byla aspoň
jako zem.

(1922-1923)



Z poémy Vladimír Iljič Lenin

Bojím se,
aby
průvody
před mausoleem
či úklon,
jenž ve zvyk změnil
poctu tu,
nezalil
protivně
fádním olejem
velikou Leninovu prostotu.
__

Kdyby snad
vznešený a božský
Lenin byl,
já hněvem
docela
ztratil bych hlavu,
já v proudu průvodů
bych se postavil
do cesty
uctívajícímu ho davu.

(1924)



Ze vzpomínek Vladimíra Majakovského

Velký večer ve vinohradském Národním domě. Asi 700 míst. Byly vyprodány všechny lístky, potom i útržky z bloků, potom lidé prostě vcházeli, potom prostě odcházeli, protože nebyla místa. Bylo tam kolem 1500 lidí.
Přednášel jsem na téma 10 let deseti básníků. Pak se recitovalo moje 150 000 000 v překladu prof. Mathesia. Třetí část - Já a moje verše. O přestávce jsem podepisoval knihy. Asi 300 kusů. Nudná a těžká práce. Autogramy - toť československá vášeň. Podpisoval jsem se všem, od ministerských úředníků až po vrátného z našeho hotelu.

(1927)



Z poémy Plným hlasem

Odložte, profesore,
bicykl brýlí!
Sám povím vám
o sobě
z časů, jež byly!
Já - čistič stok
a poetických řek,
revolucí
mobilisovaný a odvedený,
na frontu šel jsem
z panských zahrádek
poesie -
té holky povedené.
____

Ani mne
agitprop
nenechá spát,
i já bych
o vás
psal romance rád,
víc platí se
i lépe vyzní.
Ale já
sebe jsem
zkrotil
a šláp
na hrdlo
vlastní své písni.
Slyšte, soudruzi potomci,
řvouna,
pohlavára agitátorů!
Já, přehlušiv
poesie řeky horoucí,
překročím
lyriky papírovou horu,
s živými mluvě
řečí živoucí!
_____

Můj verš projde
hromadou
let a psot
a vyvstane
hřmotně světu
před očima -
jak dosud do našich dnů
strmí vodovod,
vystavěný ještě
otroky Říma.
Až v urnách veršů
pod násypem knih
najdete kovy strof náhodou zachované,
vy
s úctou potom
dotkněte se jich
jak prastaré,
leč dosud hrozné zbraně.
_____

Mne
verše mé
ani penězi nezavalily,
já nevysloužil si nábytek
z mořeného dřeva.
Mně -
až na čistou vyžehlenou košili -
upřímně řečeno,
nic víc není třeba.

(1930)

Přeložil JIŘÍ TAUFER




VLADIMÍR SLÁDEK

Věšení

Na stěny se věší
noví prezidenti v rámu,
na háky se věší
kusy uzeného v krámu.
Na háčky se věší
převlečené kabáty a saka,
věší se i vlajky cizí -
doba je už taká.

Na prsa se věší
rozbíječům metály a řády,
na nosy se věší
lži odborníků z vlády.
Na ramena se věší
slibů plné batohy,
věší se i reklama cizí -
život je už takový.

Na oblohu se věší
letadélka zpoza velké
kaluže,
na děla se věší
pohrdnutí ptáci míru,
věruže.
Na dveře se věší
poníženým čísla cely,
věší se i příkazy cizí -
chvěje se svět celý.

Na lidi se věší
daně tak hanebně kruté,
na občana se věší
koaliční tváře bezcitné a duté.
Na krky se věší
paragrafy reforem
a špíny,
věší se i slova cizí -
kradou z naší hlíny.

Na občany se věší
mocipánů likvidační pokusy,
na rty se věší slova
- prodali nás - rozebrali
na kusy.
Na mysl se věší otázky -
co se skrývá za tu nechutnou
snahu,
věší se i symboly cizí -
naši vojáci jsou kamarádi
vrahů.

Na oči se věší
televizních vládců gesta,
klapky z očí dolů,
dívejte se!
Vždyť vzlykají dědiny
a města.
Po naší zemi se šíří mor
kapitalistický, hnus, pach
a smrad,
na vrata věznic se věší
velké zámky - pod ně patří
Slovenska ničitel a kat.

Ze slovenštiny přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]