Ještě za socialistického Československa naservíroval básník, spisovatel a tvůrce divadelních her Jaroslav Čejka čtenářům několik lahůdek povídkového žánru. Nyní opět vyšly v nakladatelství Epocha. Nesou pel doby, která stála za to žít, i když se v ní člověk i bolestivě zraňoval a nenaplnil dosyta své touhy. Jsou to dvě z Čejkových nejúspěšnějších knih - MILOVÁNÍ SE LVÍ OZVĚNOU a HOTELOVÉ POVÍDKY, vměstnané nyní do jednoho svazku pod společným názvem prvně jmenované knihy. Na zelenkavé záložce knihy, jejíž obálku vyzdobil Josef Velčovský kresbou Milostné tornádo, se můžeme dozvědět o autorovi, že se »učil, jak u Jaroslava Haška, tak u Karla Čapka, Milana Kundery či R. Dahla a dalších anglosaských mistrů tzv. short story, a patří bezesporu k nejčtenějším českým povídkářům. Je skvělým vypravěčem a jeho prózy vynikají jak smyslem pro humor a laskavou ironií, tak schopností zachytit dramatické konflikty a emocionálně vypjaté situace. V neposlední řadě jsou obrazem naší dávné minulosti, svědectvím o tom, jak žili obyčejní lidé v Československu 70. a 80. let minulého století.«
   Pozorný čtenář okamžitě postřehne, jak Čejka přenáší obrazy jednání lidí a krizi jejich vztahů z období před dvaceti, pětadvaceti roky do našeho třetího tisíciletí, kdy se vztahy mezi lidmi ještě více přiostřily a zhrubly. Nejúdernější zbraní Čejkova povídkářského mistrovství jsou erotické situace, nepostrádající ani komičnost, vzplanutí muže a ženy, která nedbá rizik. K nejzdařilejším patří příběh z dřevěné chatky zahrádkářské kolonie na Trojském ostrově, nazvaný Milování se lví ozvěnou. Ostatně, čtenáři, posuď sám jeho vypravěčské kvality:
   »Karolína i uvědomila, že ten hošík, kterého ulovila jen a jen za účelem noclehu, se projevil jako mimořádný talent, že si umění milovat osvojil tak rychle, že mu snad muselo být vrozeno...
   Karolína si několikrát sladce vzdychla, pak začala slabounce sténat a nakonec vyrazila barbarsky slastný výkřik, který je pro muže tím nejvyšším uznáním jeho milostných kvalit, jenže Pavel nebyl muž a upřímně se vyděsil. Co je, miláčku, co je ti? vykřikl úzkostlivě, a současně, protože v něm podvědomě fungoval pud sebezáchovy, jí položil dlaň na ústa.
   Ale Karolína, kterou zatím ta nečekaně probuzená a očistná vášeň dočista zbavila nudné sebekontroly, ho kousla do té ruky a současně mu zaťala své nehty do slabin stejně, jako zatíná jezdec pobízející svého koně ostruhy.
   A její počínání přineslo chvalitebný výsledek, který zase vyvolal zpětnou reakci Karolíniných zdravých plic a hlasivek. Áááá, já tě miluju, óóó! křičela Karolína.
   Já tebe taky, mumlal zoufale Pavel, ale proboha tě prosím, neřvi!
   Když je to tak krásný, křičela Karolína, tak přece nemůžu mlčet - ááá!
   A v tu chvíli se z druhého břehu řeky, z míst, kde v zoologické zahradě stál stařičký pavilón šelem, ozvalo mohutné: Úáááh! To lvi uslyšeli ten krásný a svobodný Karolínin křik a teskně na něj odpovídali: Uáááh!
   V tragikomické povídce Spáč na balkóně Čejka precizně rozehraje příběh rodiny, která se vydá trávit dovolenou s Čedokem na bulharské Zlaté písky. Hlavní aktéři jsou manželé se dvěma dětmi - krásná Helena a peskovaný Jiří. Jejich soužití, plné hádek a smiřování, výčitek a ústupků, je nakonec dosmýká až k propasti vzájemného odcizení. A když se Jiřímu podaří na pláži alespoň na chvíli roztrhnout okovy Helenina ujařmování a sekýrování seznámením s nádhernou Němkou - blondýnou Karin - je Helenou a ratolestmi nečekaně odhalen coby záletný nevěrník. Když mu hned na místě rozlícená Helena pohrozí rozvodem, pocítí náhle Jiří starou známou bolest v krajině za hrudní kostí. Vydá se se synkem a dcerkou na skluzavku a zatímco děti vyplavou na hladinu, Jiří klesne navždycky ke dnu.
   Čejka dokáže čtenáře šokovat drsněji - například v povídce Výstup na Rysy.
   Dovede však rozevřít povídkářův vějíř i do veselých a humorných dějů, jež přináší kejklíř život. A je schopen dělat si šoufky i sám ze sebe, vždyť mnohé situace zakusil na vlastní kůži. Zejména to platí o příběhu stavbaře Ludvíka Kosteleckého, nazvaného Prst. Ludvíkovi při práci v betonárce ucvaknou klínové řemeny polovinu malíčku pravé ruky. A když se vrátí z nemocnice do práce, najde svůj prst v cementové závěji. Černý a scvrklý, ztvrdlý na beton. Prst uschová doma do průhledné krabičky. Podivný talisman však začíná lézt na nervy ženě Lence: »Kdo se má na to furt koukat. Musíš se rozhodnout, a to hned. Buď já, nebo prst!« A Ludvík se ultimátu podvolí: »S duší otrávenou a srdcem zlomeným vykopal na zahradě mělkou jámu, za asistence dětí do ní uložil průhlednou rakvičku s prstem, pak ji zahrnul hlínou a do hlavy jí zasadil křížek z vrbových proutků, zatímco děti poskakovaly kolem, sypaly na miniaturní hrob sedmikrásky a nadšeně vřeštěly. Buďte přece chvíli zticha, okřikl je Ludvík, copak se neumíte chovat aspoň jednou slušně? Pamatujte si, že dneska pohřbíváte kousek svýho tatínka.«

Autor: Jan Jelínek

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]