Sváteční dny jsme vždy a za všech okolností milovali. Ať už to byly svátky státem uznané, a tudíž spojené se svátečností přímo nedělní, protože přinášely volno, či svátky uznané jen jako významné a památné dny. I když v těch »jen uznaných« jsme přece jen museli ráno vstát a jít do práce a do školy, všechno bylo jiné nez ve dnech ostatních, jen všedních. Vždy se dalo někomu popřát, někomu věnovat kytičku a pak si bezstarostně vydechnout, protože se nezkoušelo a všude zavládla sváteční pohoda a vzájemné porozumění.
   Takový byl Den učitelů, Mezinárodní den žen - při troše smyslu pro humor bylo možno popřát i mužům, neboť na ty český kalendář vždy rád zapomínal a uznáte přece, že ani mužům nelze byť s humorem popřát na Škaredou středu nebo k Mikuláši, to by bylo přece jen poněkud přehnané.
   V posledních letech se situace se svátky zase ještě o něco zhoršila. Mezinárodní den žen se už delší čas nenosí a mnohé další svátky buď zcela zmizely, nebo byly nahrazeny něčím, co je české povaze cizí. Ženy přešly na Den matek. Ale jděte s kyticí za profesorkou, která nejen není matkou, ale která se ještě nestačila vdát, nebo která se dokonce nedávno rozvedla. Přání ke Dni matek by pro ni mohlo být tou největší urážkou a smutnou připomínkou jejího nechtěného osamění. Mezinárodní den žen - to bylo něco úplně jiného. Mohli jste popřát babičce i mladé dívce, věnovat kytičku své milé - jak by se asi tvářila, kdybyste jí přinesli kytičku ke Dni matek? - usmát se na každou ženu, kterou jste potkali. I když leckdo tvrdí, že k poctě žen se všichni muži opili. Myslím, že to zase nebylo tak všeobecné a že se hodně přehání. Nebo někdo mluví ze své vlastní zkušenosti.
   I ženy se už ozvaly. Samy zřejmě pochopily, že Den matek není pro všechny a že by se to konečně mělo změnit. Mnozí se domnívají, že MDŽ zavedli komunisté a že to přišlo ze Sovětského svazu. Omyl! Vyhlásila jej Mezinárodní federace demokratických žen, jejíž předsedkyní byla Francouzka Eugénie Cottonová, spolupracovnice paní Curie! Ve Francii jsem kdysi viděl, jak celé rodiny přicházely popřát maminkám. Ale tvůrci nového českého kalendáře docela zapomněli, že ve Francii se už dávno slaví také Den otců nebo Den babiček.
   Současná doba také přináší mnohé novoty z Ameriky. Kde se vzal, tu se vzal, najednou tu máme svatého Valentýna, který přeje zamilovaným. A při tom by právě Češi mohli být příkladem celému světu. Vždyť zamilovaným u nás dříve patřil celý máj! Tak hluboce český, tak úzce spjatý s jednou z nejvýznamnějších básní moderní české poezie! Ale nešť, ať si mají zamilovaní ten den navíc. To nikomu vadit jistě nebude. Milujte se a množte se, říká i církev svatá.
   Ale kam se ztratil 1. máj?
   Všichni při té anglosaské zanícenosti jako by najednou zapomněli, že právě tenhle svátek má svůj původ v amerických dějinách, že vznikl právě tam, za velkou louží. Bylo to právě 1. května, když jsme cestou do Francie v ranních hodinách překročili hranice Lichtenštejnska. A všichni vytřeštili oči: od celnice směrem ke středu Vaduzu vykročila řízná dechovka se svátečním budíčkem. Na tohle my jsme už zapomněli. Ale páni kapitalisté oslavují. Dávají nám příklad, že není třeba zapomínat na vše, co tu bylo a hledat na cizích luzích květiny, které nám ani příliš nesluší.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]