Robert Schneider, kdysi Šnajdr, pro známé Bob nebo Roba udržoval Suzuki z půjčovny v Leptokarii na úzké vozovce a chvílemi si nebyl jist, zda míří vzhůru, nebo už se rozhodl pro návrat prudkého klesání. Druhý převodový stupeň, zvolený pro obě alternativy jako projev zkušeného řidiče sice umožňoval vnímat odpočívadla, ale absence posilovače řízení dokonale měnila skutečnost v iluzi. Na příští vyhlídce zastaví a výřez zálivu v Plantamonas s tykadlem mola zvrátí iluzi v reál.
   Robert Schneider, zvláštní zmocněnec EU pro revizi infrastruktury, si na iluzi potrpěl, stejně jako na reality show; byly mu lhostejné. Jestli poslání emisara s něčím koketovalo, pak s vidinou penze, která se mu připomínala v podobě dovolených - pracovně vytížených. Pětašedesátiletý Schneider málokdy dokázal spolehlivě posoudit, kdy ještě pracuje a kdy už odpočívá.
   Bylo tomu tak při poslední návštěvě Czech republik, před třemi léty, stejně jako loni cestou na sever k Baltu, vlastně až k mysu Severního moře s Cap Arkonou na závěr. Zatímco situaci v Česku (zrůdné pojmenování) reprezentovaly korupční skandály, pochybné restituce a zneužívání policie politickými stranami, což přesně vyjádřil novodobý disident ve své knize Bordel v Čechách, sumář detailní zprávy z bývalé DDR postihl nárůst a modernizaci ubytovacích kapacit v oblasti turistického ruchu a připomněl volně motivační dispozice při zvládání cizích jazyků (angličtina!). Schneiderova zkušenost vycházela z hotelové nabídky Binzu a přístaviště v Sassnitz, opomenuta samozřejmě nezůstala atraktivní lokalita křídových útesů. Novota přístupových komunikací na Rujanu s rapidním poklesem ojetin vytěsnily potřebu zmínit se o existenci jakési ostalgie.
   Přesto se znatelnou úlevou vydechl teprve tehdy, když se octl v bývalé západní zóně a jako už několikrát nezamířil rovnou do Mnichova, svého bydliště, ale hned na severu svedl audinu z dálnice s úmyslem strávit víkend v Lübecku. Neodradilo ho ani že byl pátek a že se proti němu hlemýždím tempem sunou kolony automobilů na venkov. Na ubytování v Park hotelu am Lindenplatz bylo spolehnutí stejně jako na rezervé v pizzerii ristorante San Carlo. S rodinou majitele Girolama Farizziho se léta přátelil, i když nedokázal říct, proč se cítí dobře pod nízkým stropem s hrubou omítkou a svatými obrázky z Itálie. Z paměti kdovíproč nešla vytěsnit první návštěva, kdy to mezi ním a restauratérem bojovně zajiskřilo. Schneider, který plynně hovořil sedmi jazyky, italština mezi ně patřila, zastával názor, že by do výbavy každého turisty mělo patřit přinejmenším několik zdvořilostních frází v jazyce domorodců. Snad z toho důvodu pochválil v italštině divočáka na chřestu a bezelstně pokračoval v dotazech o kvalitě nabízených vín. Nemohl mu tudíž uniknout korektní odstup personálu střední generace a zámlky jednoslovných odpovědí. Vyžádal si rozhovor s majitelem a vskutku zakrátko se dostavil sám padrino. I když už dávno překročil sedmdesátku, vojácké držení těla ho neopouštělo, stejně jako neztrácel schopnost udělovat příkazy pomocí gest a mimiky. Zdvořile, ale bez náznaku servility vysvětlil Schneiderovi: Jsme Němci. Když naše rodina opouštěla Itálii, bylo mi deset... ostatní už se narodili tady. Cítíme jako závazek, že nám bylo umožněno integrovat se. Respektujeme... a tady se na Schneidera usmál, jako že si pamatuje, v jakém jazyce uváděl jeho host svou objednávku... law and order. Zákon a pořádek, tomu Robert Schneider, zvláštní zmocněnec EU pro revizi infrastruktury, rozuměl. Opětoval úsměv, povstal a stiskl majiteli restaurace pravici. Entschuldigung...
   Postupem času se v přátelském zdůvěrnění dozvěděl, že celý rodinný klan bez problémů zvládá obchodní francouzštinu s angličtinou a vnučka...? Ta zanedlouho složí státní zkoušky ze španělštiny a portugalštiny. Do Mexika a Brazílie to není až zas tak daleko, že ne, strýčku? Claro que si, mi querida. Máš pravdu, má drahá, má drahá, má.... Jestli strýček považoval za vhodné něco rodině Farizziů zatajit, pak to, že pochází z Čech.
   Když auto konečně přistálo na krajnici, obloukovitě vytvarované štěrkem a šotolinou v odpočívadlo, kam se vešel vůz jen taktak, navíc po nekonečně dlouhé brzdné dráze, Schneider se vysoukal od volantu a natáhl paže; ruce se netřásly. Udělal několik dřepů a zakroužil hlavou. V oblasti krční páteře mu nepříjemně ruplo. Zatímco pod úbočím srázu bylo všechno na svém místě, záliv, hrad i městečko kypící turistickým ruchem, při pohledu vzhůru viděl jen nekonečnou pláň kleče a kosodřeviny. Vesnička Plantaleimon, kvůli níž si dnes vypůjčil auto, se v té zeleni ztrácela jako Chalkidiki naproti v moři. Ale mozek Roberta Schneidera vycvičený pracovat s fakty po její návštěvě zaznamenal: i když ojediněle, přece jen výstavba. Jinak především rekonstruovaná obydlí, s využitím mramoru z nedalekých lomů. Už ne vyzdívka se vším, co přišlo pod ruku a zbylo: pahýly větví, piliny. I domorodé obyvatelstvo zjevně začalo ctít řád... Navzdory padesátiprocentní nezaměstnanosti mimo turistickou sezónu.
   Ne jako před čtvrt stoletím, kdy se Řekové rozhodovali pro vstup do EHS a kdy Schneidera přidělili do poradenské mise s akčním rádiem působnosti mezi Thessaloniké a Aténami. Tehdy trvala cesta z letiště rozhrkaným autobusem šest hodin, vzpomněl si Schneider, když nastupoval do připraveného vrtulníku, který ho v krátkosti dopravil na základnu k čekajícímu taxíku. A stejně jako tenkrát zvolil středobod Slunečného pobřeží se zánovním hotelem, který vznikl velkorysou přestavbou turistické ubytovny - název se nezměnil: Sun Beach. Hotelový pokoj měl sice daleko do přepychu apartmá, ale nechyběla klimatizace, sprchový kout s WC a televizor Sony. S ubikací tenkrát měl společné jediné: tři postele. Robert Schneider se musel pousmát nad tou rozmařilostí, stejně jako nad magičností číslovky tři. Zvláště když úsměv k samolibosti prohloubila vzpomínka, odstartovaná dnešním ránem, kdy se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř se hrnula obstarožní pokojská se svou pomocnicí.
   Katharos, katharos, vyslovil Schneider zbytečně příkře, což způsobilo, že druhá z žen, mladá dívka, zůstala stát mezi dveřmi, zatímco starší si slovo několikrát zopakovala jako obtížné k uvěření, zvláště je-li vysloveno starším osamělým mužem. Aby se přesvědčila, že je pokoj skutečně uklizen, čistý a v pořádku, prošla ode dveří k oknu, neopomněla nahlédnout do koupelny a teprve pak, aniž dala najevo spokojenost nebo zklamání, zavřela za sebou dveře. Tenkrát před léty otevřel dveře Schneider sám a opřel se o zárubeň. Nehýbal se; chtěla-li pokojská, mladá dívka, dovnitř, musela se protáhnout mezi dveřmi a jeho tělem. Pokusila se o to po jistém zaváhání, motivovaná smyslem pro povinnost. V tu chvíli spustil Schneider své paže na její ramena a jenom dvě prázdné postele se staly svědkem, co se odehrálo na té třetí. Pro pořádek jí vnutil značný obolus v drachmách...
   Ale tady, vysoko v horách nad zálivem s odstínem azuru a temna hlubiny, kde nebylo zatěžko představit si mytického krále Aigea, jak s netrpělivostí očekává synův návrat z Kréty, propadl Schneider chladnokrevnému kalkulu informací, jež na rozdíl od bájných plachet Theseova korábu byly výsledkem nejmodernější informační techniky. Svodka z internetu o Sun Beach zacházela do bizarních podrobností, ale Schneider na místě zjistil, že je nelze ověřit. I když to bylo do Plantamonas třicet minut chůze a stejně tak do Nei Pori, MHD jako by neexistovala, také taxi zahlédl sporadicky. Dokonce vláček, který pendloval po silnici v nezjistitelných intervalech, převážel odhmotnělé pasažéry jakoby z jiného světa. Schneider proto využil nabídky fakultativních zájezdů a vmísil se do výpravy českých turistů. Ne, celodenní výpravu do Atén odmítl, ale návštěva v lokalitě Meteora byla obdivuhodná, stejně jako úpatí olympského pohoří s archeologickými vykopávkami v Dijonu. Schneider, který se při plavání pouštěl daleko do moře, jen aby zahlédl vrchol Olympu, věčně zahalený v mlze, se jenom nerad vzdával představy, že ve skutečnosti žádný Olymp neexistuje. Halasně to dával najevo turistický průvodce, když tvrdil, že se nejvyšší hora olympského pohoří jmenuje Mithakas s výškou 2900 metrů. Dalo se to přijmout stejně jako spikleneckou informaci, že přišel o řidičák, a tudíž musí spoléhat na kolo. Tohle sdělení mělo k pravdě nejblíž, neboť několik dní nebylo po průvodci ani vidu, ani slechu. Jeho výklad stejně Schneiderovou představou o Olympu jako panteonu bohů neotřásl, byť šlo o součást mýtu. A mýtus, který prokazuje životaschopnost po celém světě, nemůže zpochybnit informace nějakého nýmanda, třebaže v dokonalé češtině. Ani v nejmenším si Schneider nepřipouštěl, že by mohl průvodci závidět jeho mládí; v duchu na něho líčil past. Nikdo z účastníků autobusových zájezdů neobdržel doklad o zaplacení: jako odvrácená strana zákona a pořádku se šedá ekonomika v této části Řecka měla evidentně k světu.
   Nicméně ropotání v mateřštině Schneidera nakrátko vrátilo do krajin dětství, do českého Pošumaví, kde se až do počátku sedmdesátých let minulého století Schneiderův otec živil jako tesař. Schneiderův děd dokonce dostal přezdívku Vogel Hans, kvůli potulkám krajem, při kterých se snažil o podomní prodej hrábí a dřeváků, zrobených přes zimu. Svorně užívali českého příjmení Šnajdr, dílem manželčiných předků, dílem dvojjazyčného prostředí, fungujícího bez problémů odnepaměti. Rukou svornou a nerozdílnou kultivovali pastviny kopanin, v proutěných koších snášeli kameny do hald zarůstajících křovisky. Pouze nejmladší z pěti bratrů tesaře Šnajdra, Walter, aby si polepšil, cítil potřebu změny příjmení v pohnutých dobách, kdy se České Budějovice začaly nazývat Budweis a Český Krumlov Krumau a rodiště všech Šnajdrů Brloh bylo úředně přejmenováno na Berlau. Prokázat věrnost Říši a jménu Schneider mohl Walter záhy v uniformě wehrmachtu, s jehož Panzerdivizion cílil na východ. Jeho stopa se ztratila v rovinách Donu...
   Protože tesař Šnajdr nenaplnil skutkovou podstatu nezbytnou pro odsun, mohl i nadále obývat svou samotu, zdobit značkou krovy nových obydlí, dokonce nechal svého jediného syna vystudovat; nejprve jedenáctiletku v okresním městě, posléze Filozofickou fakultu UK v Praze. Dispozice pro studium jazyků si v případě Roberta Schneidera podala ruku s motivací v osobě Stavrose, syna řeckých partyzánů, který se několik let po válce octl v ozdravovně nedaleko Robertova bydliště. Bylo to osudové přátelství, zpečetěné desítkami dopisů v obou jazycích. Kdo by si nepamatoval na dobovou atmosféru protiamerických nálad, výstižně vyjadřovanou hesly Yankees Go Home! Myšleno samozřejmě z Řecka.
   Život obou Šnajdrů se zatím odvíjel v intencích osudového paralelismu; zatímco Robert Šnajdr se drápkem uchytil v novinách jako zahraniční korespondent s možností pravidelných výjezdů za hranice, tesař Šnajdr upevnil pouto s místem zrození manželčinou smrtí, již byl odhodlán následovat na Halkovu nivu, jak eufemisticky přezdíval místu posledního odpočinku. Zkrat v jeho myšlení způsobil fakt, že se mu jednoho dne procházeli v sadě za stodolou vojáci spřátelených armád, dokonce soukmenovci z Východních Prus bivakující v brambořišti se mu snažili vysvětlit, že jsou tu od toho, aby zachránili socialismus v Čechách. Informace dokonale zvrátila Šnajdrovu víru v stabilitu místa, jež si zvykl nazývat domovem, a od toho okamžiku bude každoročně žádat o povolení, aby se směl vystěhovat. Začátkem roku 1972 bylo jeho žádosti vyhověno a Šnajdrova rodina v počtu dvou mužů legálně opustí území ČSSR a přesídlí do Bavor. Upevnit vztah k místu až k zdůvěrnění se tesař Schneider pokusí výstavbou domu, který dokončí ve chvíli, kdy jeho syn vstoupí do diplomatických služeb NSR.
   Robert Schneider v uhranutí hleděl na moře, dokud nervózní poryv větru z Olympu (jakýpak Mithakas) nezvedl vlny a nepřinutil koupající se chvatně opouštět pláž. Potom se vsoukal za volant, odbrzdil vůz a proti všem zvyklostem ho nechal klouzat do údolí bez zařazení rychlosti. Omrzele si přitom vzpomněl na ranní příhodu (do třetice všeho dobrého anebo zlého?!) nepochopitelného vyznění. Právě se chystal opustit Plantamonas severní výpadovkou, aby navedl Suzuki na místní komunikaci směrem k horám, když si všiml těžké stavební techniky při povrchových pracích. Reklamní loga na strojích nepokrytě odkazovala k významné nadnárodní korporaci. Schneidera zaujalo, s jakou razancí dělníci rozšířili ústí bývalé říčky a jak ji připravují pro povrch dálnice. Ale právě nyní bylo na staveništi nezvyklé ticho. Podlehl zvědavosti, spustil auto do vyschlého koryta a stočil proti svahu kola. Zaskřípění brzd jím projelo až k úleku. Na náspu stál šedomodrý citroen Xsara a k Schneiderovi mířil policista v modré uniformě a košili s krátkými rukávy. Bez rizika odhadl v Schneiderovi cizince, neboť si v dokonalé angličtině vyžádal doklady od vozidla.
   Robert Schneider mu vyhověl a stejně dokonale řecky požádal o vysvětlení, čeho se dopustil. Policista jeho řečtinu ignoroval a sdělil mu anglicky: Zaparkoval jste v řece! Schneider údivem oněměl, zaskočen absurdní situací hodnou Tertullianova výroku o mrtvém Kristu, který vstoupil na nebesa - Je to jisté, protože to je nemožné! Posléze s neoblomnou rozhodností pronesl řecky: Já žádnou řeku nevidím...
   "Ale slyšíte ji!"
   Proti své vůli se Robert Schneider zaposlouchal do iluzorního hukotu, který mohl působit vítr z hor, stejně jako příboj pod útesem.
   "Takže slyšíte," konstatoval policista a s co největší rozhodností, která nepřipouštěla odmluvy, doplnil: "Teče tudy řeka!"
   Vzápětí byl policistou vyzván, aby uhradil blokovou pokutu ve výši padesáti eur. V opačném případě ať následuje strážce pořádku na služebnu, kde s ním bude sepsán protokol. Služebna se nacházela v blízkosti hotelu Kronos, to Schneider věděl, a kdo by se v pětašedesáti letech zaplétal s bohem času. Schneider bez protestů zaplatil, aniž využil diplomatickou imunitu, a vzpomněl si na tuhletu zkrušující zkušenost teď, když se vůz osvobozený neutrálem rozběhl ze svahu k prvním serpentinám. Leč Suzuki vypůjčené ráno v Leptokarii nenabírá rychlost, vůz se neřítí směrem do údolí Plantamonas, ale Suzuki proti všem zákonům zemské gravitace snižuje otáčky, zpomaluje, až zůstane stát uprostřed vozovky. Pud sebezáchovy by za této situace přiměl každého řidiče k opuštění vozu, ale Robert Schneider se nehýbá, je příliš ponořen do vzpomínky na toto místo před čtvrtstoletím. Také tenkrát je řečtí kolegové vzali na výlet do hor, nejspíš právě touto bohem zapomenutou trasou, kde voda vylitá na vozovku tekla vzhůru a autobus s vyřazenou rychlostí ji vzápětí následoval. Aniž si to tenkrát dokázali vysvětlit, shodovali se, že jde o důmyslný trik blízký podvodu. Nyní je na Schneiderovi, aby nevěřícně kroutil hlavou, když kola Suzuki zadrhnou o štěrk a posléze se s neuvěřitelnou adhezí vydají proti svahu. Vůz nabírá rychlost a řítí se kamsi navzdory zákonům a smyslu pro pořádek. Takže nahoru, nebo dolů...? Také barvy se střídají - černá, bílá, až nakonec převládne černá, navlas taková jako na plachtách Theseovy lodice. Ale jestli je zapomněli vyměnit nebo to bylo naschvál...? Starověký mýtus si podá ruku s přítomností v naléhavosti otázky: Co když si místní nechtějí nechat vnutit praktiky globálního byznysu s rizikem ztráty národní identity? Ale to už se Suzuki zhoupne přes bod zlomu a začne řinčet plechy o skaliska. Poslední myšlenka zaskočí Roberta Schneidera až k úžasu: Oni nás tady nechtějí: GO HOME!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]