Muž a žena se navzájem přitahují, někdy odpuzují, jindy jsou k sobě neteční, někdy by se samou láskou snědli, jindy se žerou a jsou chvíle, kdy se poškorpí, pohádají, snad si i vjedou do vlasů a stávají se i takové věci, že padne i nějaká ta facka. A to všechno prý i v nejlepších rodinách.
   Muž a žena se navzájem liší, to dnes ví jistě i každé malé dítě. Nejen však pohlavním ústrojím, jak víme z erotických časopisů, vědeckých publikací a televizních relací. No, mnozí z nás si to ještě pamatují ze svých vlastních zkušeností, které nabyli v mladých letech.
   Kromě těch na první pohled zřejmých odlišností jsou muž a žena jinak vybaveni i po stránce psychické, zrakové a sluchové. Muž lovec potřeboval rozeznat na dálku zvíře, které hodlal skolit, vystopovat ho a dostat se k němu co nejblíže. Muž tedy slyší pouze zvuk toho zvířete, nic jiného ho nezajímá. Žena dokáže vnímat všechny zvuky, protože se musí starat o všechny své děti, hlídat oheň, hlídat divou zvěř, aby děti nenapadla - prostě, žena musí slyšet všechno a ještě ty děti komandovat. A samozřejmě také komandovat muže.
   
   Je muž hluchý?
   Jestliže muž sedí a čte noviny, nemůže nic jiného dělat. Soustředí se na čtení novin a nic jiného nevnímá. Žena mu něco říká a on ji nevnímá, protože čte noviny. Teprve když s ním zatřese a položí mu otázku po třetí tak jí odpoví. Pokud se již "probudil" ze soustředění. To samé se děje, když se dívá na fotbal či hokej. To samé se děje, když opravuje nějaký domácí spotřebič. Muž je prostě tak utvořen a vůbec to nemá nic společného s úbytkem lásky, jak se ženy domnívají.
   
   Žena dokáže fantastické věci
   Ženě nedělá problém vařit, sledovat televizi, vést dialog s dětmi o škole, klást mužovi všetečné otázky a vydávat mu různé úkoly. Je prostě takto od přírody vybavena. Jak se má však muž vyznat v následujícím ženině proslovu:
   - Ježíšmarjá, dala sem tam sůl, nebo nedala, nepleť se mi ťapinko pod nohy, Jaroušku piš to pořádně, nebo to budeš přepisovat, hele ta hlasatelka má ale nemožný šaty, jděte někdo vyvenčit ťapinu, Maruško, pod stolem si teďka nehraj, Karle ta kuchyň už by potřebovala vymalovat, chceš už polévku, Jaroušku, kam zas běžíš, ještě nemáš ten úkol, víš co mi dneska říkala Zoubková?Tak to bys neuhodnul - prej budou chovat, už má vybranej kočárek, takovej ten, víš jakej, Maruško umažeš si sukýnku...
   Karel vůbec ničemu nerozumí a tak se zeptá:
   - Mamino, kdy bude večeře?
   - To je jediný, co tě zajímá, dlabanec, ale abys mi řekl jak to tady chceš vymalovat, to ne...
   - Jaký malování, vždyť si nic neříkala, prosím tě, dyť jsme to malovali nedávno.
   - Nedávno? Tak já ti řeknu, to už je deset let.
   - Tak dlouho tady ani nebydlíme...

   Dialog I
   - Zhasla žárovka, Karle.
   - Co si říkala?
   - Že zhas-la žá-rov - ka!
   - Co si říkala?
   A teď to přijde. Mamina řekne dosti nahlas sprosté slovo.
   - Co je rovno, nebo co?
   - Nic není rovno, ta jsi hluchej jako poleno.
   -J á tě neslyším, já jsem hluchej jako poleno.
   Mamina jde, vezme si štafličky, vezme žárovku, vyšroubuje tu nefunkční a zašroubuje novou. Asi za pět minut Karel jde a rozsvítí.
   - Dyť svítí, mamino.
   Mamina odchází k sousedce, aby jí vyprávěla, jak je Karel hluchej a přidává dotaz: No nezabila by si ho???
   A sousedka, jako správná a zkušená žena, uzavírá slavným sloganem: Jo,
   vono, holka, s chlapem těžko, bez chlapa ještě hůř.

   Dialog II
   - Karle, ukliď to tady na stole, mladí volali, že přijedou už v jednu.
   - Voni se snad zbláznili, v lednu, vždyť je teprve září.
   - V jednu, v jednu, ne v lednu!
   - To víš, že si sednu. Pořád křičíš, jako bych neslyšel.
   - Taky že neslyšíš.
   - Já slyším dobře, ale ty to tak drmolíš, že ti není rozumět.

   Když má někdo zlomenou nohu, nohu má v sádře a v rukou francouzské hole, nikdo po něm nechce, aby skákal do dálky, ale po starším mužovi, který již špatně slyší, chce jeho žena, aby jí rozuměl jako zamlada.
   - Já to, mamino, prostě neslyším.
   - Ty to jen tak děláš, že neslyšíš, abys mě rozčílil. Když tě zavolám k večeři, tak tomu rozumíš.
   - To je něco jiného, podívám se na stůl, vidím tam talíř s jídlem, tak si domyslím, že je to večeře, ale...
   - Ne, ty pořád myslíš na bůhví co a vůbec mě neposloucháš, tak je to. Ty už mě nemáš rád.
   - Co ti mám dát?
   - Houby s voctem na kyselo.
   - Já je podám, ty jsou dobrý, ty se ti, mamino, povedly.
   No řekněte, není k zulíbání?

   Jo, jo, posteskl si pan Karel, když jsem byl mladej, chtěla mě manželka mít pořád za zadkem, nechtěla, ani abych si šel s kamarády na jedno, buď tu hezky se mnou, budeme si povídat a teď, když jsem starej a nejraději sedím u televize, tak mě pořád posílá mezi kamarády, aby prý měla ode mne na chvíli pokoj. A to slibovala, že se mnou bude snášet dobré i zlé. Kdepak, ženě se nedá věřit, to vám říkám já, který má zkušenosti. Vona říká, že špatně slyším, ale já od vás slyším všechno.
   - Dáte si ještě jedno, pane Karel?
   - Samozřejmě, už ať je tady. Chlapi, vidíte, jak krásně slyším?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]