aneb parter žurnalistiky

   Ten, kdo 1. března letošního roku uviděl v MF Dnes pod titulkem Filozof v kozelci významů a emocí velkou fotografii Václava Bělohradského ve společnosti Jana Kavana, mohl v první chvíli nabýt dojmu, že článek Josefa Chuchmy se týká Václava Bělohradského. Když si však povšiml, že vlevo dole se tísní malý snímek filozofa Karla Kosíka, který krátce předtím zemřel, pochopil, že novinářská etika se tu zrovna nepěstuje.
   Pokud jde o samotný název Chuchmovy zprávy z pohřbu (nekrolog to vskutku není), nechce se věřit, že by arbiter elegantiarum jeho formátu nevěděl, co je to kozelec, a neví-li to, nepodíval se do Slovníku spisovného jazyka českého. To slovo má dva významy, a žádný z nich se pro svou pejorativnost nehodí k charakteristice činnosti filozofa, tím méně filozofa evropského významu. Kozelec jednak znamená kotrmelec, jednak - mnohem častěji - svázání předních končetin se zadními. Oba významy však kupodivu přesně padnou samotnému autorovi článku, který se opravdu zmítá v kozelcích svých zapšklostí a emocí a s chutí hází bláto na vše, co ho intelektuálně i morálně převyšuje. Uvažme, jaká muka musí prožívat člověk, který léta referuje o fotografii, ačkoli v ní nic podstatného nevytvořil, který kritizuje poezii i prózu, třebaže kromě žlučovitých recenzí nikdy sám nic nenapsal, a nyní marně buší na zamčené dveře filozofie.
   Holan kdysi řekl: Jakou lžíci máš, tolik nabereš. Lžíce páně Chuchmova musí být zřejmě miniaturní, nebo hodně děravá, když její majitel je schopen o nádherných esejích z knihy Předpotopní úvahy (1997) napsat: Jednak je smutné, jak Karel Kosík přestal "vidět" a "slyšet" vše, co se takovému (tj. pesimistickému - pozn. autora) náhledu vymykalo; jednak jeho patetický slovník ztratil schopnost pojmenovávat a sděloval především emoci. Je ovšem těžké chtít po přerostlém svazákovi, který se přičinlivě etabluje v nových poměrech, aby porozuměl takovým finesám, jako jsou vládnoucí dějinné paradigma, nesamozřejmost světa, moderní jeskyně, konec dějin, osvobozující otřes, metanoia a jiné.
   Trapná je i závěrečná část Chuchmova článku, nazvaná Účeloví vyznavači. Autora rozlítilo, že mezi účastníky smutečního aktu byli i pánové Grebeníček a Ransdorf. Rád by totiž určoval, kdo se u nás smí a nesmí zúčastnit rozloučení se zesnulým. Nejenže to zavání politickým rasismem, ale připomíná to i středověký interdikt. Navíc je použití slova vyznavači demagogické. Účast na pohřbu je projevem lidské úcty, tedy něčeho, čeho se Josefu Chuchmovi nedostává, nikoli dokladem vyznavačství. Kdybychom chtěli novinářovo sofisma obrátit proti němu samému, mohli bychom se zeptat, jakým právem se rozloučení v krematoriu zúčastnil on. Kde byl v roce 1975, když Státní bezpečnost Karla Kosíka vyslýchala a zabavila mu jeho rukopisy? Odpověď je prostá: pohyboval se v šedé zóně a vesele publikoval v Mladém světě, Mladé frontě i jinde. Bylo to snad veřejné vystoupení Josefa Chuchmy, anebo intervence Jean-Paul Sartra, co způsobilo, že rukopisy byly majiteli asi po roce vráceny?
   Pan Chuchma se ve svém řemesle vyzná. Ví, komu má zalichotit (v daném případě pánům Bělohradskému a Kavanovi) a na koho si může troufnout. Už jednou se takto vyznamenal, když při příležitosti úmrtí básníka Miroslava Holuba poťouchle napsal: Nástup normalizace Holubovi odebral publikační možnosti; podle nových mocipánů se kolem osmašedesátého projevil jako "ideově dezorientovaný" tvůrce. Holub ovšem "své chyby sebekriticky uznal", což mu na konci sedmdesátých let umožnilo obnovit pravidelné výjezdy do světa a na počátku další dekády otevřelo dveře do nakladatelství. Cena, již za tuto ekvilibristiku zaplatil, nebyla malá: ztráta občanského i uměleckého kreditu zejména mezi těmi, kteří kompromis s mocí neučinili. Nelze proto vyloučit, že se k autorovu literárnímu dílu se zájmem vrátí někdo z příštích generací, aby je znovu potěžkal. Dnes je causa Miroslav Holub příliš živá a bolestná (MF Dnes, 15. července 1998).
   Dodejme, že zmíněná Holubova sebekritika vyšla v téže Mladé frontě, v níž publikoval a pod změněnou hlavičkou listu dodnes publikuje i Josef Chuchma. Ten ovšem nikdy s žádnou mocí kompromis neučinil. Zato ochotně píše nekrology o lidech, kterých si vlastně ani příliš neváží. A možná mu křivdíme. Třeba je to jen nezaměstnaný obřadník, kroužící kolem krematoria a čekající na svou příležitost...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]