Ženský (ne)smysl pro mužský (hu)mor je morem právě proto, že se ženy marně snaží (opravdu se snaží?) ho pochopit. Takové tisícileté nedorozumění narušuje bezkonfliktnost vztahů mezi oběma pohlavími. Mají proto muži svůj specifický smysl pro humor potlačovat? Neměly by se ženy emancipovat do mužského světa? To možné není, proto jsou takové otázky zbytečné.
   Jsou jedinci, kteří se v čase dávno minulém orientovali na výchovu a vzdělávání dospělých, avšak praktickou aplikaci do života začali záhy zanedbávat, až ji zcela opustili. Mnohý takový studijní obor byl sametově zrušen (výchovu lze přece nahradit úpravami trestního zákoníku). Posléze začali tápat, neví si rady sami se sebou, ani s naukou, která je řadu let trápila. Odmítají mobilní telefony, počítač zvládají na úrovni, která nezaručuje samostatnou práci, dobrovolně převzali styl, jenž jim poskytuje pohodlí v současném způsobu „přežívání“.
   V mužské společnosti jsou schopni řešit nejistou pseudopolitiku, někdy fotbal, přestali se scházet s dávnými přáteli na občasné pivní povídání o všem a o ničem. Vyhovuje jim smíšená společnost, vždy musí být přítomná vlastní žena, protože její paměť a ochota potvrdit vše, co řeknou, je nezbytná. Musí mít též jistotu, že v obsahu takové debaty převládne srozumitelný venkovský bulvár. Ženám skáčí do řeči, chovají se jako sup, jehož potravou je slovo. Ta zdůrazňují údery do stolu, občas zavadí o sklenici, slabounký ženský sopránek překřičí basovým fortissimem, účelově to omlouvají špatným sluchem.
   Opakovaně vzpomínají, kdo má kolik dětí a vnuků, řeší jejich intelektuální, gastronomické či manuální schopnosti, co „moudrého“ říkaly tetičky, babičky, tchyně, proberou nemoci blízkého, pro jiné přísedící neznámého okolí, výcvik domácích zvířat, která nikdy nevlastnili, zabývají se vařením a zpochybňováním diet, protože ten i onen se dožili vysokého věku, ač přehlíželi škodlivost tuků a každé ráno si dali panáka. Zkrátka – zcela propadli hédonismu. Často zkoumají a srovnávají různé osobnosti, nevadí jim, že je nikdo z povinně naslouchajících, a tak předem vyloučených z možnosti vzájemného dialogu, nezná. Neopovrhnou lákavým regionálním poslaneckým mandátem, bývají předsedy rodičovského sdružení, řeší, coby důchodci, problémy různých účelově a na krátkou dobu založených firmiček, nakonec podléhají filozofii pravicového systému přerozdělování peněz v neprospěch všeho, co souvisí s kulturou, stačí výmluva – „byli jsme přehlasováni“.
   Mnohé by se dalo přehlédnout, kdyby si věděli rady s emocemi pravicového davu a účinně je řešili. Známý sociolog Jan Keller označuje dar nepřizpůsobivosti za určující, protože „ignorování reality je znak pro nedostatečný intelekt“.
   Kdysi to byli bojovníci a obětaví kamarádi, kteří pomalu stárnou a unaveně se vzdalují do schematického stupně společenské kvality – známý. Zůstávají věrni všemu, v co dávno věřili, s čím se dodnes ztotožňují a co vždy bývalo, a snad i zůstane, prioritou jejich života: jsou dvakrát „leví“. Jednou v nekritickém chápání rozdílné role mužské a ženské osobnosti, což obecně oslabuje jejich mužskou bojovnost, a též, a to je podstatné, ve filozofické orientaci, která mnoha jiným dezorientovaným současníkům, „vychovávaným“ pravicovým bulvárem, výrazně chybí.
   Ať raději zůstanou, jací byli, každý má nějaké nedostatky. Hlavně že jsou alespoň orientačně věrni své víře a našli odvahu ke společenské angažovanosti, která jim nepřináší žádné výhody, snad pouze sebeuspokojení z těžce vybojované morální očisty a vůle opovrhnout všemocnou vládou nejistot a kulturního úpadku.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]