1. Proč skončil socialismus?
   Otázku bych doplnil: Proč skončil pokus o socialismus v českém prostředí? Socialismus jako takový neskončil. Je to jen zbožným přáním odpůrců socialismu. Skončil pouze pokus uvést myšlenku socialismu – sociálně spravedlivého uspořádání lidské společnosti – do praktické podoby, zde ve specificky českém prostředí. Zkušenost české společnosti s kapitalismem je historicky minimální, spíše jen generačně zprostředkovaná. Násilný přechod na „sovětský model socialismu“ se nezdařil. Důvody nejsou předmětem otázky.

   2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
   Myšlenka kapitalismu, jako jedině možného společenského řádu, se doposud nepřežila a troufám si tvrdit, že ani nepřežije. S podobností rovnováhy Teze a Antiteze. Lidstvo se změní a zvolí si (?) svůj Řád svým vlastním etickým vývojem.
   Zda je patrný etický vývoj lidstva? Myslím, že ano. Jsou historicky doloženy velmi silné signály a snahy po sociálně spravedlivém společenství. Stejně tak i odpor protilehlé strany, usilující o neměnnost společenského Řádu. Řádu vlády krvavých peněz.

   3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
   To opravdu nevím a netroufám si předvídat. Jsem jen současný člověk – hlava v oblacích, ostatní v blátě. Doufám však, že jiný a spravedlivější společenský řád lidstvo zcela jistě samo sobě vybuduje a bude s výsledkem svého zápasu spokojeno. Avšak rozdíl mezi myšlenkou, vlastní realizací a především konečnými výsledky bývá zdrojem nesnází a nespokojenosti zúčastněných.

   4. Co je nutné, abychom jak stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
   U otázky nerozumím pojmu „zachování si národního ducha“. „Národní duch“ vyplývá z hrdosti na výsledky práce jednotlivců a kolektivů, vůči ostatnímu světu, zde národa pod názvem Česká republika vůči globalizovanému světu. Národ se skládá z jednotlivců a hrdost jednotlivců tvoří hrdost národa. O hrdosti četných jednotlivců mám pochybnosti. Masarykovo Nebát se a nekrást zní v současnosti jako hodně vzdálené, idealizované poselství. Suverenita desetimilionového národa je diskutabilní.

   5. Dělá náš stát kulturní politiku?
   Náš stát bezesporu dělá i kulturní politiku. Každý majitel moci a svěřených peněz dělá SVOJI kulturní politiku. Tak i naši politici, tvořící náhodnou skrumáž podivných individuí pod ustáleným názvem vláda, jsou garanty státní kulturní politiky. Tak, jak ji známe a osobně vnímáme. Protože však pojem „kultura“ není zcela přesně definován a je statisticky nepodchytitelný, platí zde nevyřčené pravidlo „malá domů“ a „já na bráchu, brácha na mně“. Klientelita kauz tohoto stavu jsou jevy obecně známé. Zvláštní kapitolu tvoří kulturní politika státu vůči literatuře. Napsané slovo stává se opět nebezpečným, tudíž nežádoucím. Umlčování hlasu Knihy je totéž, co pálení knih.

   BŘETISLAV KOTYZA,
   t.č. starobní důchodce, profesí k obživě původně dřevěné řemeslo, poté výtvarník a designér, režisér animovaného filmu, animátor, loutkař, autor scénářů k animovaným filmům, pracovník reklamy, ředitel reklamy velké soukromé firmy, pracovník ostrahy objektu s právem nošení zbraně, etc. Neprofesionálně básník a prozaik. Homo sapiens Erektus Poetikus (1942)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]