Miloval jsem historii. Je to matka poučení, jak pravil jistý filozof. Sice již nevím který, ale na tom tak nezáleží. Ve škole mi tekly slzy, když nám učitelka Jaruška vyprávěla o bitvě na Bílé hoře a hrdinství Moravanů. Stavovští utekli, jen pluk Moravanů pod velením hraběte Jindřicha Šlika bojoval až do konce. Do posledního muže. Rekové.
   Z mého školního omylu mě vyvedl přítel Božetěch. U piva. V hospodě. »Byls vůl,« poučil mě nespisovně. Jeho slova měla k Jaruščině výkladu hodně daleko. »Brečels pro nepravého. Zatím co jiným na Staroměstském náměstí padaly hlavy do popravčího koše, hrabě Jindřich Šlik, velitel hrdinných Moravanů u Letohrádku Hvězda uznal, že jistým nedopatřením se v boji ocitl na nesprávné straně.«
   »Tak to byl darebák a ne hrdina!« vyskočil jsem a lomcovala mnou zlost. »Byl jsem sprostě podveden dějinami. Já věřil v čistotu pravdy, která mi byla ve škole předkládána.«
   Přítel Božetěch mě poplácal po zádech a řekl, abych si sedl. »Pan hrabě nebyl darebák, ale jen realista, jako spousta jiných lidiček v každé době,« začal osvětlovat dějiny z té druhé stránky. »Proč strkat hlavu katovi na špalek, když velká sláva teprve čeká a na pana hraběte Šlika čekala právě ve službách císaře. Za nějaký čas to byla hodnost polního maršálka či prezidenta Dvorské rady válečné a taky tajného rady. I Řád Zlatého rouna se objevil na jeho hrudi, a když zapíchli v Chebu toho lumpa Valdštejna, přibral si pohotový hrabě Šlik kus jeho panství, aby hmotně nestrádal.«
   Můj soused Jaromír nevěří v moudrost historie, ale zcela nepodloženě v převtělování duší. Každý už jsme tady na světě někdy byl, jenže v kůži jiného člověka. Blouznivec. Když ho potkám, vždy na něm vyzvídám, čí kůži si tenkrát oblékal on. Vztekle zamává rukama a uteče.
   Ale možná, že ten fantasta má pravdu. Třeba se nám pan hrabě Jindřich Šlik, pán z Pasounu a Holejše, v minulém století narodil do kůže nějakého pozdějšího státního úředníčka. A protože sloužil minulé státní moci, teď byl vyhozen. Prostě neprošel tím, čemu dnes říkáme lustrace. Chudák. Neznalý moderního myšlení a setrvávající na dřívějších zvycích, vybral si zcela špatnou kůži, do které se v nové době převtělil. Asi z té minulé nevěděl, co je to láska, demokracie a humanita. Jeho chyba, kluka blbého.
   Ale jen tak mezi námi, jak je vidět z udělených hodností a Řádu Zlatého rouna, hrabě Jindřich Šlik, pán z Pasounu a Holejše, sloužil svému císaři velmi oddaně.
   To ale není nic nového, na to si nemusíme převlékat kůži, protože takových věrných, co sloužili tu i tam dobře bylo, a bylo, a bylo, a bylo... nespočet.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)