Zdá se, že zásobárna starších prací Vlasty Pittnerové (narozena v polovici 19. století v Polné) je nevyčerpatelné. Alespoň podle vydávání jejich spisů třebíčským nakladatelstvím Akcent, které nedávno vrhlo na knižní trh soubor jejích drobnějších prací pod názvem VESNICKÉ POVÍDKY (str. 195).
Nepochybuji o tom, že mnozí čtenáři si Pittnerovou »najdou« a že srovnají její styl i obsah knih s jinou, také již zemřelou autorkou Vysočiny, Vlastou Javořickou. Z tohoto porovnání určitě vyjde vítězně Pittnerová, už pro smysl pro detail, znalost lidí a kraje Vysočiny před mnoha desetiletími, hlavně však pro ducha svých knih, který je blízký (sama to přiznává) Boženě Němcové. Božena Němcová to ovšem není už pro filozofické postoje, jaké zastává, ale školení u Němcové je patrné.
Doba, o které Pittnerová píše, je čtenářsky málo vděčná: je to čas po zrušení roboty (1848), které venkovské obyvatelstvo očekávalo, ale ne všichni měli z tohoto zásadního kroku užitek. Vesnice se rychle diferencovala, nemajetní mnohdy klesli ještě níž, zatímco sedláci bohatli.
Vysočina v pohledu Pittnerové je jakýmsi Jurským parkem, kde převažovaly bigotně náboženské postoje lidí, a to i těch nejprostších. Sama to přiznává, když zabrousí do popisu způsobu trávení volného času svých hrdinů, zejména v kraji blízkém klášteru ve Žďáru nad Sázavou. Lidé zde žijící podle Pittnerové nejen nepřijali reformy osvíceného císaře Josefa II. (ten klášter zrušil), ale litovali mnichy odcházejících z kláštera. Obraz, který autorka čtenáři nabízí, je hotová idyla: klášterníci opravdově pečovali o svůj lid, byli jeho lékaři i lékárníky, pomáhali mu i hmotně a vyplňovali jeho »volný« čas.
Jinak byl ovšem život na Horácku krutý, jak píše třeba úvodem povídky Slepý Josef: »Žďárské hory jsou chudé a je zde málo výdělků! Nemajetní lidé se živí buď jako dřevaři v panských lesích, buď pracují na tkalcovských stavech, nebo chodí pomáhat na pole sedlákům, v létě odcházejí na žně na Hanou a do Rakous«. Chudí lidé se v tomto kraji živili také drobnou domácí prací, při které zaměstnávali lidi staré, ale i mládež. Autorka je jata přirozeným soucitem: »Je to skromňoučký výdělek, ale přesto aspoň něco, a třebaže by z toho do domácnosti přibylo jen několik desetníků, přibudou přece. Často obdrží chudí lidé za svoje zboží v bohatších vesnicích i potraviny, jak je nabízí dům: mouku, ječné kroupy, kousek omastku, trochu soli, brambory a chléb«.
Byl to život z ruky do úst a autorka projevuje plné sympatie k těm, co jsou nadto ještě lidmi dobrými. Zavrhuje různé amorální chování, s kterým se také setkávala. V těžkostech života se tito lidé utíkali k Panně Marii a k svatým. Neuvažovali snad vůbec o změně života, která by byla i v jejich možnostech. Tomu odpovídala i jejich lidová tvorba, jak prokázala v písni citované na str. 128. V jedné sloce se zpívalo: »Ach, jak často bída svírá / lid v hornaté krajině; dnes vše těší svatá víra, / radost v každé rodině!«
Sama není nadšena až sem doléhajícími společenskými převraty. Za velké zlo pokládá válku a tak mnozí její hrdinové mizí beze stop ve víru válečné lítice. Zřetelně se rýsuje i rozmezí oné doby, válka z r. 1866. Někdy zajde ve vzpomínce i do starší doby a pak pokládá za správné, že tradiční vázanost venkovského lidu k šlechtě a hlavně k zámeckým úředníkům vzala v r. 1848 za své. Její hrdinové ovšem znají až důsledky těchto událostí, v mysli však mají vryty drastické důsledky toho, že panští úředníci měli spadeno na hezounké tvářičky děvčat a že vedle náročné práce jim i mrzačili další život. Převaha nad venkovským lidem se mohla projevovat i tím, že vrchnost nepožadovala »jen« vyznačené povinnosti, ale páni si vymýšleli třeba i generální úklid zámku jednou za dvě, tři léta a to jen proto, aby »tou prací hukrádali Pánu Bohu den«. Děvčata si prý kudlou nebo srpem schválně pořezala ruce, »jen aby nemusela jít tam, kde jejich panenskými věnci hrozilo nebezpečí. Lýkovcem si tak natřely tváře, že jim otekly, aby se zvošklivily, ale bejvalo málo platno. Jako jestřábi tam na ně čekali i páni i mušketýři i drábi«.
To jsou věci, o kterých se dnešní mládež ani v dějepisu neučí a tady by jim je přesvědčivě zprostředkovala regionální autorka. Avšak pochybuji, že by právě mladá generace nacházela v Pittnerové »svou« četbu, leda snad zprostředkovaně. Velmi působivě totiž dokáže v několika tazích vykreslit přírodní rámec svých dějů, například zimu a jaro. I proto je Vlasta Pittnerová nepřehlédnutelná.
Autor: Josef Bílek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)