Ne náhodou nabude čtenář poslední Vonnegutovy knihy přesvědčení, že oním mužem je sám autor a že si toto tvrzení hořce uvědomuje po dvaceti knihách, které ho proslavily po celém světě. Kurt Vonnegut (1922) se zkušenosti válečného zajatce v rozbombardovaných Drážďanech zbavil románem Jatka č. 5. Z následujících jmenujme aspoň Kolíbku, Snídani šampiónů nebo Grotesku. Kurt Vonnegut píše literaturu sci-fi, již svérázně označuje jako technologickou, s výrazným zájmem o stav společnosti a světa. Muže bez vlasti nemohl napsat nikdo jiný...
Dvanáct prozaických kapitol uzavírá poetické Rekviem a autorova poznámka. Žánrově text kloubí prvky fejetonu, causerie, úvahy i svébytného výkladu kulturních dějin USA, na jejichž pozadí se rýsuje genealogie předků Vonnegutovy rodiny (Jsem německý Američan...). Finální otázka, kterou klade na straně 74 svému synovi dvaaosmdesátiletý spisovatel, zní: O co vlastně v životě jde? A doktor Vonnegut svému "vetchému" otci odpovídá: Tati, jsme tu, abychom si navzájem pomohli tohleto přečkat, ať už je to co je to. Téhleté inzerované solidarity je nám věru zapotřebí, stejně jako hudby, o které autor na okraj podotýká: Třeba během naší katastrofálně idiotské války ve Vietnamu byla hudba lepší a lepší a lepší. Mimochodem, tu válku jsme prohráli. V Indočíně se nepodařilo obnovit pořádek, dokud nás odtamtud lidé nevykopli. Že vám to něco připomíná?
A Kurt Vonnegut se svěřuje dál. O naivní víře v prosperitu po velké hospodářské krizi, o zákonitém vítězství nad fašismem, o vzorech v osobnostech Marka Twaina nebo Abrahama Lincolna. Prozrazuje důvody, proč je tento prezident pro současnou vládní garnituru USA nepřijatelný. Sdělil totiž veřejnosti, že americké imperialistické války se pod různými záminkami vedou s jediným cílem: k rozmnožení přírodního bohatství a zásobáren poslušné pracovní síly pro potřeby nejbohatších Američanů...
Historický kontext je analogickou svorkou s aktuálním dneškem: Teď už ale vím, že není sebemenší naděje, že by Amerika mohla být humánní a rozumná... Řeknu-li, že naši vůdcové jsou šimpanzi opilí mocí, hrozí, že tím rozložím morálku našich vojáků, kteří bojují a umírají na Středním východě? Jejich morálka je stejně jako tolik neživých těl už dávno rozstřílená na kousky. Zachází se s nimi, a to mě nikdy nepotkalo, jako s hračkami, které dostalo bohaté děcko k Vánocům.
Dodejme ještě, že vypjatý pesimismus Kurt Vonnegut konejší originální úvahou o představivosti, přidá lekci tvůrčího psaní a jednu kapitolku s nadsázkou pojmenuje Takže, mám pro vás jednu dobrou zprávu. Laskavý humor vychází ze zkušenosti, s níž autor kupříkladu lpí na některých staromilských zvyklostech tvorby; text odesílaný k přepsání je chválou obyčejných věcí, pozemské radosti a kontaktů s lidmi. Mohl by třeba nést název: Chvála psacího stroje. Vonnegut: Prvním románem napsaném na psacím stroji byl Huckleberry Finn. A takový Bill Gates si řekne: Jen počkejte, až uvidíte, čím se váš počítač ještě může stát. Vonnegut: Ale vyvíjet byste se měli vy, ne váš zatracený blbec počítač...
A tak lze na závěr jenom souhlasit s americkým novinářem, který prohlásil: Díky bohu, Kurt Vonnegut porušil svůj slib, že už nikdy nenapíše knihu.
Knihu Muž bez vlasti vydalo nakladatelství Jota, 2006, přeložil Jiří Rambousek, str. 154.
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)