Nedávno jsem byl na výstavě. Mnohý z vás si jistě řekne: A co je na tom mimořádného? Protože od té doby začnu chodit na výstavy nejen kvůli obrazům, ale i kvůli lidem. Možná mi nerozumíte, ale hned vám to vysvětlím.
   Tedy, nedávno jsem byl na výstavě. Posvátné ticho výstavní síně najednou přerušil nezřízený smích.
   Bílé důležité skvrny, které se tvářily, že obrazům rozumějí, pohoršeně otevřely branky svých úst k jeho původci. Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistily, že původcem je asi pětiletý chlapeček v doprovodu ženy středních let. Trylek smíchu na chvíli ustal, ale byl slyšet ve slovech, která chlapci vyskočila z úst.
   »Hele, mami, ta paní je úplně nahatá!«
   Obličeje těch, kteří obrazům rozuměli, se pobaveně otočily. Žena se rozpačitě rozhlédla.
   »Pepíčku, prosím tě, buď zticha!«
   Chlapec se však ve své kritice nedal rušit.
   »Hele, mami! Proč má ta paní větší hlavičku než tělíčko?«
   »Pepíku, buď už konečně ticho!« zazněla v hlase ženy vyhrůžka.
   Chlapec ji však nepostřehl. Chtěl nadále pokračovat v kritice.
   »Hele, mami, ta paní...«
   Facka.
   A po ní jen slova stojící na vratkém můstku hysterie.
   »A ticho, Josefe! Cožpak nevidíš, že je to umění!? A při tom se musíš tvářit vážně. Pamatuj si to, musíš se tvářit vážně.«
   Bílé skvrny se spokojeně rozzářily a obrátily se ke svým obrazům.
   Na obličejích těch, kteří obrazům rozuměli, se objevily stíny.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)