Volně kráčel po chodníku Masarykovy třídy, kterou mnozí dodneška nazývají Fučíkovkou. Ty dva názvy se v původní podobě vlastně střídaly. Přes čtyřicet let se jedna jmenovala Fučíkova a v tom čtyřicetiletí byla známá též jako Masaryčka – také byla řadu let vyznačena na mapě města. Podle nich se obyvatelé metropole bezpečně orientovali. Kráčejícího Jaroslava Přiučila osvítila myšlenka - klidně mohli tu zrušenou Fučíkovu třídu správci města přemístit na jinou důležitou komunikaci. Proč to neudělali? O novém přejmenování na Masarykovu mnoho lidí dodnes nepřesvědčili.
   Přiučil působil celá léta jako pedagog na místní Alma mater. Dosáhl titulu docent a kandidát věd. Znalec české i světové literatury a historie své země. Jak tak prochází městem, honí se mu v hlavě mnohé myšlenky. Hodnotí, přemýšlí a měl by si už dát pohov při dosaženém důchodu! Ve chvíli, kdy byl nucen opustit fakultu, mu ten odchod působil nejedno trauma. Kráčí po hlavní třídě, lemované desítkami obchodů a služeb. Masaryčka mu připomíná délkou Něvský prospekt v Leningradě, kdysi před lety tam pobyl na »bílých nocích«. Sem tam mezi stavbami vykukuje zeleň, ale ty názvy, co mu připomínají západní vlivy! A to nejen tady v centru, nedaleko odtud mu též vadí vzhled sportovního hřiště, zarostlého lebedou nebo čím ještě, kopanou tam hrají už jen myši, pokud přežily. On však má za úkol zaběhnout do pekárny!
   Ani nestačil odbočit k určenému cíli, když se vedle něj ozvalo: »Vezměte si to!« Neznámý statný chlapík, přitahoval ho jeho černý fousek, Přiučilovi strká pod bradu pootevřenou krabičku s dvěma blýskavými předměty. Učitelský instinkt mu zavelí - ignoruj, a tak jen slušně vyjekl: »Děkuji, nechci, odevzdejte to na příslušné místo.« Domníval se, že běží o náhodný nález. Postoupil o krok, když ho ponoukla zvědavost, cože to bylo v té krabičce? »Počkejte, ukažte, co tam máte?« Statný, elegantně oblečený muž se rázem zastavil, znovu otevřel krabičku a uvnitř – pár zlatých náramkových hodinek, všechno zlaté, i náramky! Odhadl je na nejméně deset tisíc každé. »Tak si to vezměte,« opakoval muž skoro velitelským tónem. Energický hlas Přiučila trochu vylekal, a tak se zmohl na tlumený vzlyk: »Nechci,« a dal se málem do klusu, aby ten podivný obchod rychle ukončil. Za zády zaslechl: »Jste jako malej!«
   Pomalu mu to docházelo, vnitřní pnutí ho nenechalo v klidu. Kdo to vůbec byl, proč mu nabídl dar přímo z nebes, to je nádhera, ty krásné hodinky, jedny by se mu jistě hodily, je v důchodu, nosí na levém zápěstí jen prastaré »pobědy«. Oč tomu chlapíkovi asi šlo, byla to snad provokace, nebo toho člověka pronásledovaly obavy, že je sledován? Ale na to vůbec nevypadal, ještě mu v uších zní jeho velitelský hlas! V tom mu blesklo hlavou, jak mohl zapomenout na ty zprávy o úspěšných loupežích v klenotnictvích a hodinářstvích. »No nazdar, to by mohlo pro mě špatně skončit,« ulevil si. A vůbec, proč si ten podezřelý chodec vybral právě jeho, staršího pana učitele jménem Přiučil? Kolem nich se pohybovalo oběma směry tolik chodců!
   »Těch opozdilých úvah už nechej,« nutil se do rozumu. »A splň domácí příkaz - zajdi do pekárny, kup slunečnicový chleba, šest makových housek a něco ke kafi!« Jenže ten šmelinář s fouskem mu ne a ne zmizet z dohledu, i když ho po ohlédnutí už nespatřil. Byl to snad neznámý džentlmen? To sotva, ti přece už dávno zchudli! Že by novodobý »jánošíkovec«, už mu trochu straší v makovici - zhodnotil svůj chvilkový myšlenkový úlet. Jenže, novodobé ohýbání historie dovoluje i jemu – udiveně strnul nad tím neprofesionálním, nehistorickým vyšinutím z vazby – vždyť ti současní rádoby zbojníci bohatnou na všech tržních frontách, jak před chvílí seznal, a dokonce tak, že rozdávají, zřejmě ukradené zlaté hodinky, a na potkání. Tací asi ani nemají talent na zchudnutí! Jsou tak drzí, že, bohužel, ty děravé zákony porušují již pomalu podle kalendáře.
   Přiučil se až lekl, co mu to vypadlo za podezření. Byl to snad přece jen provokatér? Čísi podivné služby, co nacvičují způsob, jak špehovat lidi, jak je nachytat při špatnostech, nebo třeba jen na pouhý pokyn někoho? Mohlo by jít o dosud neznámou hru pod rouškou boje proti čemu, proti komu? Kam se hrabou Jake a Tlusťoch, dneska je u nás podobných kanceláří do tisícovek. Přiučil konečně vstoupil do pekárny pro objednané pečivo, levnější než v jiných krámech, a dobře upečené. Kdo asi upekl ten jeho před chvílí prožitý příběh? »Jaroslave, ještě pořád nad ním přemýšlíš? Raději si odfrkni!«



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)