Nová próza Güntera Grasse PŘÍBĚHY Z TEMNÉ KOMORY (2008, česky v Atlantisu 2011) časově navazuje na knihu pamětí Při loupání cibule a provází čtenáře spisovatelovým životem až k jeho osmdesátce (2007). Tentokrát však autor na rozdíl od vyprávění v první osobě zvolil jiný přístup. O jeho osudech hovoří osm jeho dospělých dětí ze čtyř manželství, které se občas družně scházejí a vzpomínají na události spjaté s jejich „oteckem“ a původními rodinami.
   Rámcem a podstatou vyprávění je příběh všudypřítomné rodinné přítelkyně fotografky Marušky a jejího kouzelného vševidoucího fotoaparátu Alfa-Box, který vedle přítomné reality zachycuje i to, co bylo a bude.
   A tak se v proudu vyprávění odvíjejí zážitky dětí z rodinného, ne vždy jednoduchého soužití s otcem s reálnými skutečnostmi spisovatelova uměleckého a společenského působení. Čtenáři se dozvídají o jeho politickém angažmá v sociálnědemokratickém hnutí po boku Willy Brandta, sdílejí autorovy vzpomínky na významné dějinné události, jakými byly jeho zážitky z konce druhé světové války, ze stavby berlínské zdi i okolností roku 1968 – zejména studentských bouří vedených Rudi Dutschkem a okupace Československa a posléze i z pádu berlínské zdi v r. 1989. Soustavně přítomné jsou reminiscence na jednotlivé spisovatelovy knihy ze sledovaného období, uvádějící epizody z jeho života s fiktivními záznamy Maruščiných snímků z kouzelného Boxu. Ty sahají až hluboko do minulosti (např. k událostem třicetileté války, o níž spisovatel psal v knize Setkání v Telgte).
   Přerývavý způsob vyprávění vkládaný do úst dětí, včetně řečových klišé ozvláštňujících jejich vyjadřování, umožňuje spisovatelův kritický, někdy mírně ironický pohled na sebe sama. Tento styl přitom nenarušuje idée fixe knihy, kterým přes všechny zádrhele rodinného života, v němž autor dával vesměs přednost své umělecké tvorbě před ostatními záležitostmi, je soudržnost mnohapočetných rodin bez trvalých výčitek k dřívějším přerušeným vztahům. „S naším tatínkem už je to tak, že žije ve vztahu k minulosti, stále ještě. Nemůže se od ní odpoutat. Musí stále znovu…“ uvádí jedno z dětí (str. 35). „Život nelze škrtnout“, jak se v knize tvrdí.
   O Grassově umělecké všestrannosti svědčí zmínky i o jeho tvorbě výtvarné a divadelní. O spisovatelské rutině pak střídání promluv vypravěčů v rámci téhož děje, přesvědčivé charakteristiky jednotlivých postav vyplývající z příběhu, rovněž jako opakující se magičnost čísla osm. Také nedořečenost některých vět uzavřených třemi tečkami není pouhou spisovatelovou libůstkou, ale slouží jeho tvůrčímu záměru uvolnit čtenářovu fantazii a dát mu možnost příběh domýšlet. Týká se to i uzavřeného osudu všudypřítomné Marušky, obestřené až pohádkovým tajemstvím, ženy, která pro spisovatele znamenala velice mnoho. Svědčí o tom i dedikace „Památce Marie Ramové“ otevírající Příběhy z temné komory. Předností díla je i působivé zachycení jednotlivých rodinných bydlišť s příznačnou krajinnou atmosférou.
   Ne vše bylo v knize řečeno. „Starouš-otecko“, jak je dětmi láskyplně nazýván, si „leccos jiného schoval na pozdější dobu… co je třeba odpracovat, dokud je ještě tady…“ tvrdí se v závěru vyprávění (str. 176), opatřeného autorovými ilustracemi.
   Při známém Grassově tvůrčím elánu se můžeme těšit na jeho další dílo.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)