Tak lze pochopit knihu britského profesora Terryho Eagletona ÚVOD DO LITERÁRNÍ TEORIE (z anglického originálu přeložil a doslovem opatřil Petr Onufer, vydalo nakladatelství Plus v Praze). Ve stejné edici již vyšly dvě knihy (Martina Hilského a Josefa Jedličky) a chystají se další. Ohlašuje se vydání vybraných kapitol z české literární kritiky 20. století, dále pak Chabonovy Mapy a legendy, Zdeněk Vašíček ohlašuje uvedení Slavoje Českého. Jen z těchto názvů nelze soudit na nic jiného, než na jakýsi posun v chápání vážných témat. No, uvidíme.
Porozumění a pochopení Eagletonovy knihy vyžaduje především elementární znalost filozofických a literárně-vědních teorií 20. století, ačkoli sám autor se odhodlal napsat knížku pro nejširší publikum. To je chvályhodné a zaslouží si i vděk vydavatele a samotného Petra Onufera, který má na české verzi nemalou zásluhu.
Pro Eagletona je jistě prostor střední Evropy příliš vzdálený, také proto sám překladatel tu postrádá hlubší zmínky o české formalistické škole. Jinak připomínám, že sám Eagleton nemusí být českému čtenáři zcela neznámý, vždyť od roku 2004 zde vyšly některé jeho knihy nebo i časopisecké stati, převážně v Brně. Přesto, nebo právě proto, je Eagletonovo psaní pro mnohé neznámou veličinou. Když bychom se měli – jakože nemusíme – držet označení Eagletona z pera prince Charlese, jednalo by se o rozporuplnou osobnost, snad symptomatickou jistým nonkonformismem a také zájmem o marxismus.
Hlavním „ziskem“ této práce však zůstává rozšíření obzoru o myšlení západoevropské publicistiky a teorie umění, i když sporné body tu zůstávají. Je to především v samotném rámci tvorby, který Eagleton chápe silně subjektivisticky, a tedy i nesprávně. To se projevuje zvláště v určení místa samotného teoretizování, kdy bývá často ve vleku svých vzorů. Jedním z nich je například John M. Ellis (s. 20), vyjadřující se o literární produkci jako o jistém druhu plevele, který nemá na zahrádce co dělat, a bystrý zahradník jej hubí. Zde právě vypadává Eagletonovi ze zorného pole literatura jako specifický druhu mění, který by směřoval k vytváření univerzálních hodnot (s. 257). Je možné, že právě tím, jak je Eagleton přímo závislý na svých vzorech, byť i s některými nesouhlasí, že je nakonec napodobuje a nemůže se zbavit ani vlivu těch, s kterými polemizuje (Jacques Derrinda). To právě podkládá zvláštní typ jeho „marxistického“ nazírání, na které je příslušným způsobem i hrdý, ale od autentického marxismu se odlišuje. Je potom nejen nejistý v tom, jak definovat samu literaturu, ale i v zařazování literárních děl do kontextu své doby. Některé jeho formulace znějí jako bonmoty, ale vznáší se nad nimi silný stín pochybností, třeba když píše, že je docela možné, aby Puškinův Evžen Oněgin vznikl, i kdyby Puškin nežil. To je potom nutné odmítnout, zde se pochybuje o samotné podstatě jedinečného typu, jakým Puškin byl, nejen o době, v níž dílo vznikalo.
Takových tvrzení, „formulací“, je v knize mnoho. Patří sem třeba i vazba literatury k náboženství, úvahy o vztahu literatury a filmu, velmi sporná místa jsou při zařazování konkrétních literárních děl do dobového kontextu (literatura a světové války, resp. 2. světová válka), nejasné důrazy na imaginaci básnického díla, pohled na to, jak se zachází s jazykem při umělecké tvorbě aj.
Tím nechci v žádném případě tvrdit, že tato kniha je zcela zbytečná. Přinejlepším dokáže zpřístupňovat jistý typ estetického myšlení o literární produkci v soudobém světě, byť omezeném „jen“ na svět anglosaský.
Autor: JOSEF BÍLEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)