Na samém počátku devadesátých let vyvolala hustota slibů a snad tu a tam i nutkavost potřeby změny jistou vlnu kulturního idealismu. Někteří lidé spíše »kolem kultury«, infikovaní výrazy jako kulturní Biafra, ideologizace umění a souboru kulturních fenoménů jemu satelitních nebo poušť kulturních hodnot, byli této vlně kulturního idealismu zvlášť přístupní, takže země jako by čekala na jakési kulturní vzkříšení - především na čilou výměnu kulturních hodnot. Po dvou letech jsme všichni s hrůzou přihlíželi tunelování kultury vedoucímu k naprosté komercializaci celého terénu, jenž kultuře odjakživa náleží. Od vztahu k památkám přes ceny knih či výtvarných kreací, bagatelizaci hudby až po potěmkinovské úpravy architektonických celků - tak se představovala tato tzv. kulturní revoluce. Přičemž zásadní kvalitativní změny v systému kulturních hodnot se čekaly, změny byly historicky tak říkajíc na spadnutí. Vždyť kromě proudu tradičního, hlavního směru, se čekalo na vystoupení proudu undergroundového, překvapivé technologické změny (internet, počítačové techniky) předpokládaly vážné zásahy do povahy kultury jako celku. Signály ekonomické globalizace naopak ukazovaly na příští potřebu bránit autonomii národních kultur a subkultur. Leč ukázalo se, že »v šuplíku« nic převratného není; duch kulturního rebelantství bývá u velkých hvězd spojen s velkým průmyslem, obchodem a reklamou.
   S komercialismem a bez určitého ducha kulturního vývoje strnula kultura ve stagnaci. Dnes jsme už plně zasaženi syndromem trvalého neklidu paměti. Duch kulturní vzpoury byl vyměněn za reklamu. Kde se tedy nacházíme na počátku třetího tisíciletí?
   Sebereflexe kultury naší doby počíná suše konstatovanou negací. Kultura dnes především postrádá skutečné osobnosti. Ti, kteří by jimi mohli být, jsou prostoupeni komercialismem světa velkého průmyslu. Tito jedinci ztrácejí charisma kulturních ikon, nevyzařuje z nich už duch rebelantství, i když se třeba pohybují na rozhraní mezi komercí a jejím odmítáním. Zaříkávadlo, že kultura začíná tam, kde končí ideologie, ve skutečnosti sloučilo umění s reklamou, neboť hovoří o umění bez ideologie a pracuje reklamně na výrobcích podobných umění, avšak bez idejí. To nejtíživější je však skryto ve faktu, že není nabízena životaschopná dynamizující alternativa. Jedinec počátku třetího tisíciletí je situován do světa kšeftů, které mění v obchodní artikl každý záhyb duše. Stačí se v těchto dnech projít středem Prahy, kolem Václavského náměstí. Temno ducha mají osvětlovat neony, lépe řečeno neonové reklamy, a člověk je doslova napadán rojem vos, které bez dráždění neustále atakují chvilky potřebné meditace. Chvilky jakéhosi velkého ticha v každém z nás, které potřebujeme pro život ve velkoměstě.
   Sociologové odhadují, že člověk se bez své aktivní účasti setká ročně asi s 30 000 reklamami, z toho dvacet tisíc konzumuje z televize, u které prosedí asi 5-6 hodin denně. Vychytrale ho právě ty tzv. nejhloupější reklamy přesvědčují o tom, že je zvláštní, jiný, mimořádný. »Vy nepatříte do davu. Rozpoznal jste přece hned ty reklamní triky, které propagují vše, od blbství a erotismu až po parfémy a tiskové odpadky ze světa velké politiky.« V závěru svého života znám spoustu značek dámských vložek, ačkoliv celý život šel můj duch mimo tento artikl. Vím, které jsou »nejlepší« české noviny a vím, že reklama - čím je inteligentnější, tím pronikavěji - je zasažena v sociální psychologii známým bumerangovým efektem. Čím více si vymýšlí na tzv. extremistické strany, tím jim prokazují lepší služby, včetně náborových. Americká autorka Leslie Savanová vypráví o reklamě na Coca-colu. Na konci série televizních reklam různých výrobků, které vůbec neznala, stálo vedle láhve s colou napsáno: »Image je na nic. Žízeň je všechno. Poslouchej žízeň!« Jindy vedle fotografie mladíka ve stylu Grunge stojí: »Kupte si tohoto čtyřiadvacetiletého mladíka a všechny jeho přátele máte zdarma. Je vůdce smečky...«
   Militantně a bez skrupulí probíhá válka proti sprejerům, ale soubor nejsmrdutějších odpadků dealerů a agentů reklamy v neonech, v metru, na billboardech má návštěvníky Prahy spíše okouzlovat. V jiných velkoměstech reklamní firmy lidem na ulicích lichotí. U nás z nás reklama dělá stádo blbečků, jimž lze předložit všechno. Sprejeři jsou nebezpečnější než reklama. Opravdu? Sprejeři znehodnocují soukromé vlastnictví, majetek. Město nevypadá pod jejich čmáranicemi esteticky přitažlivě. Proč? Protože sprej narušuje jeho vnější tvář, poškrábe fasády, které jsou podvodně, reklamně, jen povrchově natřené bělobou, jež brzy zešediví, a jeho tvář bude plná vrásek. Nemíním přijmout roli advokáta sprejerů, ale chci je soudit stejným metrem jako výrobce reklam, kteří dostávají honoráře z optiky člověka živícího se námezdní prací jaksi neuvěřitelné.
   Nedávno kterási americká filmová hvězda poprvé navštívila Prahu a řekla k údivu jednoho našeho televizního moderátora, že Praha se jí nelíbí, není pěkná.
   Chci tomuto výroku rozumět. Praha už není tím krásným městem nad Vltavou, Praha je fasádou, kterou vystavěl jakýsi český Potěmkin. A proto lze provokujícímu výroku západní hvězdy zatraceně dobře rozumět. Chodíte mezi fasádami, dáváte se okrást taxikáři, nesnášíte pohledy na žebráky, dotírá na vás cynismus a nevšímavost ostatních. Cítíte-li se chvilku dobře, je to třeba počasím a určitě to přejde. Žebráky kdosi krutě nazval folklórem velkoměsta. Zas ta prolhanost! Skutečnosti spíše odpovídá anekdota, která se dnes v Praze vypráví: Jde pán metrem, kde sedí poměrně mladý žebrák. »Styď se,« praví mu ten pán. »Tak mladý a žebrá - copak si neumíš sehnat jednoho kalašnikova a černou kuklu?«
   Ad vocem žebrákům, tomu »folklóru velkoměsta«. Ještě v roce 1981 se v jedné škole v Košířích ptala učitelka ve čtvrté třídě, kdo z dětí ví, co je to žebrák? Nevědělo ani jediné. A to není fasáda pro reklamu! Dnešní technobláznivá reklama jen zakrývá a zachovává roli fasády. Zakrývá odpověď na výrok americké herečky... Praha není hezká, protože ztratila svého ducha. Ztratila kouzlo malých hospůdek, zahradních pivnic s harmonikou či kytarou, kouzlo procházek Petřínem bez nebezpečí přepadení. Praha ztratila svého ducha. Znáte něco horšího? Horší je snad už jen mít blbou ženu a líného psa. A kdoví jestli!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]