Letošního 23. dubna vzpomínáme 170. výročí vydání Máje.
   Jaký vlastně byl Mácha, muž, jehož nikdo nechápal?
   Jako romantik miloval tajemství. Přešuměly kolem něho tři pokusy o založení tajného spolku, v době, kterou současník charakterizoval takto: "Daleká rozvětvenost tajné policie v Rakousku předčí každou představu. Pronásleduje ani ne tak cizince, jako lidi, kteří se s nimi stýkají. Praha má jediné noviny, a ty jsou na nejnižším stupni, jaký si lze představit." První spolek zkoušel založit František Cyril Kampelík. Svolal romantické vlastence do jisté hluboké a zarostlé rokle nad Pštroskou; zastudena, v otevřené přírodě, se však pikle kuly obtížně. Druhý osnoval Tomíček se Sabinou "dle vzoru karbonárského", rovněž s malým úspěchem. Založení třetího rozmluvil horkým hlavám "starší, všeobecné vážnosti požívající vlastenec", nejspíš umravnělý František Palacký. A přece ony trudné doby přetrvala Máchova báseň Aniž křičte, že vám stavbu bořím, silně vonící zednářskou sírou: "Aniž křičte, že vám stavbu bořím / jenž by sama v krátkém padla čase; / neb kdy základ krysy rozlézají, / celý dům se větrem již kolíbá, / jehož krov se k zemi skoupě shýbá, / jakou schránu střechy jeho dají?- / A kdy nové stavení má státi, / zdaliž radno stavbu zase jinou / na základů u vysokost hnáti ,/ předešlé který byl pádu vinou?" A navrhuje i řešení: "Protož buď i základ vyvržený, / nový základ vložte v zemi plodnou; / na něm nový dům buď založený..." Vskutku, na špatných základech dobrou stavbu nepostavíš aneb opět kacíř!
   Máchovu podobu neznáme a zřejmě již nikdy nepoznáme. Můžeme ji leda vytušit z několikrát překopírované tváře bratra Michala, jenž se dožil vynálezu fotografie. Víme bezpečně jen o jizvě nad pravým okem, kterou způsobil úraz v dětství - pád ze zvonu. Tato jizva ještě po stu letech poslouží profesoru Malému k identifikaci básníkovy lebky.
   Zato známe jeho oblek. Spoluherec a krejčí Kaška jej odborně popisuje: "Proti panující módě nosil vždycky černou vestu až nahoru zapnutou, černý šátek na krku beze všech límců, modrý frak se žlutými knoflíky a světlešedivé pantalony. Také byl zamilován do pláště světle šedivé barvy s límcem červenou felbou vyloženým a s červenou podšívkou." Pro onu podšívku byl "od vlastenců vykřičen", dosvědčil J. V. Frič. Zažil však díky němu také fantaskní příhodu, když ho v Milešově voják na stráži považoval za rakouského arcivévodu a dal troubit do zbraně!
   Další pamětníci rozmnožili jeho šatník o vysoké jezdecké boty s ostruhami, jezdecký bičík, červenou čapku bez štítku, případně o vysoký černý klobouk zvaný kalabréský. Onu čapku, ozdobenou stříbrným lvíčkem a po stranách pošitou zlatým dracounem, prodala po básníkově smrti jeho švagrová vetešníkovi.
   Víme, že byl praktický a šetrný, sám si spravoval kalhoty a "untertriko".
   Dopřál si však malý přepych - pečetítko s vyrytou pěticípou korunkou, srdcem, květinou a dvěma holubičkami.
   Nejraději prý pil vodu a mléko a se svou osudovou milenkou se seznámil nad šálkem čokolády. "Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje."
   Bylo mu dáno žít uprostřed veršotepců, jež sám nekompromisně charakterizoval: "Panenský vzduch hájů neprovívá myslí našich písničkářů, kdyby na nich bylo, utopili by poezii v chladných rýmech a v dělaných, ale necítěných verších."
   Sám miloval břeskné zvuky přírody, poslouchal a pozoroval blesky a průtrže mračen tváří v tvář, z první ruky, zejména na hradních zříceninách.
   Nešel daleko pro drsný výraz. Dotěrného kolegu Kurandu okřikl: "Držte hubu a nevytrhujte nás."
   Musel čelit cenzuře. Legendární cenzor Zimmermann nesnášel například pseudonymy. Nejvíce se rozčílil nad jménem Bačkora: "Nechal jsem si již lecjaké jméno líbit, ale Bačkora! Ne, to je až přespříliš!" Nakonec mu Tyl přece vysvětlil, že přispěvatel jeho Květů se tak skutečně jmenuje. Jindy opravil Tylovy veršíky "Zde Thalii na oltáři klaďte oběť s jasnou tváří!" na "Thalii zde na talíři..."
   Jak to bylo nevinné proti cenzuře protektorátní, která nařídila změnit umrlého vůdce v pána: "Pán náš zhynul".
   Současníci básníkovi ovšem nevyčetli jen podšívku. Vytýkali mu, podle Sabinova svědectví, že "prý hledá charaktery pro své novely na Františku a v Kateřinkách".
   Když se občas nedostávalo munice, zatáhli básníka do sporů o tiskové chyby. To v době, kdy na sebe znesváření puristé stříleli kvůli převratnému sporu: Má se říkat, že hudebníci hráli na lesní trouby, nebo na lesní rohy? Redakce Květů českých potměšile tvrdila, že "les nemá rohy, kterými by trkal", zatímco Čelakovský horkokrevně kontroval: "Po troubách teče voda, troubami se valí dým a trouba je také ledaco jiného, i ledakdo jiný". V době, kdy se jakási panna v hledišti smrtelně urazila, když z jeviště zaznělo: "Totě vzdělané děvče". I vypukla diskuse na téma "Vzdělanost, čili uzdoba?"
   Půda byla nakypřena. Čelakovský zabubnoval, když si v Květech přečetl Máchův verš "Sklesna v prach za sluncem roztru ruce." "Ubohý básník! - ruce rozetřené - škoda! Mohl ještě mnoho pěkného napsati!" Šlo o pouhou tiskovou chybu - mělo být přirozeně "rozstru". Hádka se však stupňovala a Čelakovský urazil Máchu ještě jednou: "Lepší zahraniční smysl než domácí nesmysl. My z Polsky a Kaukazu (a ne bez cla) med přivážíme: ale co vy z Františku dostáváte, to nazvati neumím při vší původnosti, kterou nemáte příčiny tímto rokem honositi se." Pražský František holt nebyl už tenkrát pro bařtipány dobrá adresa. Nakonec Čelakovský přece jen pohleděl na Máchu okem laskavějším, ale neopomněl si postesknout: "Bylo by k přání, aby byl k nám starším přítulnější!"
   Jenže Mácha se k nikomu nešmajchloval.
   Především si nebral servítky v erotice. Cestou do Itálie si po milování na seně poznamenal: "Rakouská Dido". A o pár dní později: "Dido druhá". Romantika mu nebránila v trefném popisu: "Slezli jsme po prdeli".
   Cestou do Itálie zaměnil mléko za víno. Spolu s kamarádem Strobachem vypili za šestnáct dní celkem 82 žejdlíků, tj. 41 litrů.
   "Na divadle českém" hrál šestnáct rolí - hlavních i štěků, mladíků i starců - pod pseudonymem Milihaj, Chám a Hynek.
   22. září 1835 ho navštívil černě oblečený posel, vyslaný Františkem Palackým, Jan Slavomír Tomíček, který se později smutně proslaví odsudkem Máje, aby Máchu vyzval k napsání oslavné básně na příchod "jeho majestátnosti do Prahy", to jest na nadcházející návštěvu císaře Ferdinanda II. Dost to připomíná vpád černě oděného tajemného posla, který u Mozarta objednává Rekviem.
   Mácha napsal báseň Na příchod krále za dvě a půl hodiny v noci na 25. září a nazítří se setkal s objednatelem. Palacký projevil nespokojenost - básník má sice výbojnou fantazii, dovede výborně "malovat", ale z jeho básní, tedy nejen z této, "nevysvítá jakási nutnost Idey". 29. září hrabě Chotek, zřejmě na radu Palackého, báseň vrátil s poznámkou "Typum non meretur" - nezasluhuje otištění. Nejvyšší purkrabí považoval báseň za nedostatečně konformní, ba nebezpečnou už názvem. Vždyť tenkrát se v české komedii nesmělo zvolat ani "Pro pána krále"!
   Jeho kolega Štulc zase dostal úkol napsat báseň na cara, rovněž přítomného na oslavách v Praze, utlačovatele Poláků, což ke spokojenosti vrchnosti splnil. Mácha se mu hořce vysmál: "Ó lidé! Tvorové okamžení; třtino na vodách. Tento Štulc ho nemohl dříve dost se natupiti, a teď! On ho proklínal pro polský národ."
   Sám Mácha definuje své postavení coby "jediného svého druhu": "Byl jsem neklidný, nešťastný a nespokojený, jsa zvyklý dělat všechno pro budoucnost, nic pro přítomnost, poněvadž jsem očekával všechno od budoucnosti, i když jsem věděl, že mé dílo v době svého působení zde už nebude a dávno zůstane zapomenuto."
   F. X. Šalda napsal: "Ten optimismus, s kterým mluvil Tyl o naší národní budoucnosti, byl Máchovi úplně cizí. Se sebemrskačstvím vyvolával si naopak obrazy národního pokoření a napájel se žlučí zoufalství."
   Na Lori nezřízeně žárlil, sám však popouštěl uzdu své erotické fantazii, kde se dalo. Vzrušila ho při kojení odhalené prsa paní Chmelenské, modrooká holka z Jirchář, blíže neurčené holky v Neureuttrovské zahradě, "mordyjánská prdel" služky Rózy...
   Ale to už je za dveřmi proslulá scéna s Zimmermannem, malý podvod na něm spáchaný, aby Máj proklouzl cenzurou coby moralistní (!) dílko.
   23. dubna 1836 byl Máj na světě. Aby ho nikdo neošidil a báseň načerno nepřetiskl, Mácha každý exemplář nenápadně podepsal v pravém dolním rohu přídeští.
   Máj tak započal svůj zápas s nepochopením současníků, pochopen paradoxně Němci, zatímco "strašný lesů pán" započal zápas o život, jenž se skončil necelých sedm měsíců nato.
   Spíš strašný chodec, který urazil 65 kilometrů mezi Litoměřicemi a Prahou za noc. Který navštívil (a nakreslil) 90 hradů. Který zemřel v bídě, ačkoli jeho Máj vyšel (zatím naposledy spočítáno v roce 1987) česky 239krát (také v těsnopisu a Braillově písmu) a v překladech 32krát (také v esperantu a bengálštině) a stal se tak nejúspěšnější českou knihou vůbec. Jen si spočtěte ty honoráře, o které ho připravila smrt! Kolik by si mohl koupit uhlí a dříví, aby mu nebyla taková zima, taková zima! A kolik firhaňků pro Lori!
   Mnoho bylo povolaných, mnoho nevyvolených radilo, jak a kterak naložit s životem a dílem knížete českých básníků. Dílo nakonec zachránil před zkázou proskribovaný Karel Sabina, věrný přítel, skutečná a nikoli salonní oběť žaláře národů, vyhlášený za zrádce národa samozvaným soudem kolaborantů s režimem, básník smutné postavy, jehož verše z Prodané nevěsty přežily všechny a všechno. Proč bychom se tedy netěšili? Jeden z Máchových deníků však prokazatelně skončil v popelnici ještě po 2. světové válce!
   Za příčinu smrti básníkovi vymysleli zápal plic. Muži přiotrávenému zkaženým uzeným masem ("To jsem si podnarazil bok do foroty na dva dni"), který v předsmrtné horečce hasil požár, aby vrátky samozřejmého hrdinství vešel do čítanek. V kapse jeho promočeného kabátu nalezli poslední báseň se symbolickým názvem Cesta z Čech s prorockým veršem: "Již jest meze překročená, nazpět leží česká zem..."
   Pohřeb byl nanejvýš řádný a dokonalý, básníka doprovodilo na hřbitov dvanáct ctihodných mistrů, a sice švec, řezník, sladovník, krejčí, pekař, kovář, truhlář, tesař, kramář, zedník, koželuh a konvář.
   V Praze zatím pozůstalá konkurence překročila veškeré meze. "Co zde sním a co zde vypiju, to jediné jest, co v světě užiju"... Dali mu to tedy sežrat, dali mu to vypít!
   "A co po smrti mé tady zůstane, Bůh nebo čert ví, kdo to dostane"... A opravdu, nejprve se ho zmocnili čerti!
   "To ustavičné psaní a skládání veršů ho celého pomátlo," začala už Lori, můžeme-li ovšem věřit Tylovi. Smočili si všichni. Šafařík: "Blýskavých bublin a cinkání a břinkání až hrůza mnoho. Tyto básně na mne působí jak pražské kolovrátky čili verkle."
   Rubeš zplodil parodii: "Chudého ďábla smích / Zbořený ctnosti chrám..." S tím chudým ďáblem se opravdu trefil!
   Erben, patrně ze žárlivosti: "Oblibováno sobě v obrazích temných, hrůzných, hrobových bez vyššího směru, naříkáno na bolest, kteréž příčina se nevěděla, honěno za ztracenou ideou..."
   Marie Čacká klesla až k diagnóze: "Nač jen neustále hekáš / a nás svými verši lekáš... Pakliže ti přec co schází / v hlavě hledej chorobu..."
   Ladislav Klíma se na Máchovi popásl takto: "Bezmyšlenkovitý oteklý otec moderní české bezmyšlenkovité mlhavosti v poesii...", Otokar Březina takto: "Mácha je přeceňován, píše se o něm více, nežli by zasluhoval, Mácha ani Neruda ani ve svém životě, ani v literatuře neuskutečnili vyšší typ..."
   František Bartoš, sestavovatel českých čítanek, se ještě v roce 1894 (!) svěřuje, proč Máchu nikdy nezařadil do chlapecké četby: "Mně odjakživa byl a jest posud Máchův Máj velmi nesympatický... Hochům jmenovitě nehodí se z Máje nic. I forma jeho je drsná, řeč nepoddajná, verš kostrbatý."
   Bratr Michal, chudý mlynářský chasník, vydal v roce 1845 první svazek spisů, které však z Máje obsahují jen první zpěv a kousek druhého. Na víc nebylo. Jako student jsem jej držel v ruce v antikvariátu v Dlážděnce, ale proč kupovat, byť za dvacku, zřejmě poškozenou, neúplnou knihu? Dnes je to nejdražší vydání Máje.
   Zvláštní byl i osud básníkových ostatků. Zachránil je guvernér Národní banky československé Dr. Karel Engliš, když 1. října 1938, těsně před záborem pohraničí Němci, vydal příkaz k exhumaci.
   Hrobník Hans Knobloch a pomocník Franz Drake (jak nevzpomenout na anglického korzára Francisca Drakea; to by se Máchovi určitě líbilo!) příkaz splnili do třetí hodiny odpolední, za tiché asistence neznámé české ženy (na památku jí Knobloch věnoval třísku ze shnilé rakve). Ostatky vložili do papírového pytle. Přitom se prý "ztratila" kůstka z básníkova prstu. Možná dodnes těší nějakého fetišistu spolu s výše zmíněnou čepicí. Patnáct dělostřelců pod velením nadporučíka Šetka naložilo také náhrobek a za pět minut dvanáct vyrazili ku Praze.
   V neděli 7. máje 1939, rovněž ve tři odpoledne, byl Mácha pohřben podruhé - na Vyšehradě. Básník, jemuž současníci vyčetli nedostatek vlastenectví, zburcoval národní vášeň uražených a ponížených Čechů. Rozloučily se s ním nepřehledné davy čtenářů i těch, co sotva znali veršík o hrdličce, dále družičky (byla mezi nimi i mladičká Alena Vrbová), studenti a čeští básníci a také pěnkava, která přiletěla obhlídnout vnitřek hrobu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]