Buď jak buď, vyprávět a naslouchat vyprávění je biologická funkce. Není snadné uniknout kouzlu zápletek v čirém stavu.
   Umberto Eco
   
   "To bys nám o tom měla něco napsat," říkal mi v zimě Karel Sýs, maje na mysli řecké vydání Hrabalových Postřižin (plánované na duben 2007). Snadno se souhlasí, ale z kterého konce to vzít? Pro mne jsou Postřižiny víc než knížka. Postřižiny žijí ve mně a já sama jsem jejich nedílnou součástí. Práce na tomto díle mě zavedla do literárních kruhů v Řecku a otevřela mi dveře velkých nakladatelství. Kde tedy začít? V Řecku? V Nymburce? Nebo mám prostě úplně suchopárně popsat, jak významným počinem je systematický překlad české literatury do řečtiny?
   Vezmu to tedy zgruntu, ale varuji - nesouvisle!
   1. Jsem nymburská rodačka, stejně jako moje maminka a její maminka, tedy moje babička Věra Brožová, rozená Malá, která vyrostla v "postřižinské době". Podobných historek jako jsou v Hrabalových nymburských novelách a povídkách, by dokázala vyprávět nespočet, nehledě na to, že sama byla původkyní podobných. Zde je třeba brát v potaz, že před 2. světovou válkou byla subretou Hálkova divadla v Nymburce. Někteří pamětníci tvrdí, že právě moje babička - temperamentní, živočišná, se srdcem na dlani - a můj dědeček - klidný, rozvážný, introvertní asketa - byli skutečnou předlohou postřižinského páru Maryšky a Francina. Paní Hrabalová byla naopak distingovaná dáma, kterou ještě po válce oslovovali Nymburáci "milostivá paní" nebo "madam" a jež by se rozhodně nevydala na komín ani by neřezala psí ocásky, a která se mé babičky pohoršeně ptávala: "Řekněte mi, paní Brožová, jak je možné, že ten náš Bogan píše takové sprosťárny a lidem se to líbí?" Tito svědci tvrdí, že jsem babičce velmi podobná zjevem i charakterem, což mě těší, leč velmi zavazuje. Bohužel pivovarský komín mi zatím odolal, ale občas zkouším "sama sebe, zda ještě jsem schopna udělat to, co mne právě napadlo, a ano, ještě to se mnou není tak špatné." Také "trpím kvartální touhou po svobodě". Také můj manžel je Francinovi dost podobný. Po přečtení Postřižin v řečtině (je na mě dost přísný, a tak mu dávám číst všechny své rukopisy) prohlásil: "Ty bys takovouhle literaturu neměla vůbec číst". (Ale už si na mě zvykl, i na to, že ledacos zveřejním. Kdyby věděl můj tchán, kde "vláčím dobré jméno naší rodiny", asi by zase ztratil kontrolu nad svým mopedem a poboural by nějakou tu květinovou výzdobu včetně několika stolků nedaleké otevřené kavárny, což se skutečně přihodilo, když mě viděl, jak na náměstí maluji šestimetrový portrét Che Guevary. Když čte moje jméno v novinách, prý má srdeční arytmie a měla bych to brát v potaz, varuje moje starostlivá tchýně. A ta o tom něco ví, protože z ní má můj tchán ty arytmie taky.) Takže závěrem: Francin a Maryška představují patrně určitý manželský typ (a nebo to máme v rodině).
   2. K maturitě jsme se učili nazpaměť: "...a dívala jsem se po mělké krajině, vroubené kopci a lesíky, dívala jsem se na městečko a zjistila, že do našeho městečka se lze dostat jen přes vodu, že to je vlastně ostrovní město, nad městem se řeka, která obtékala město, rozdvojovala a kolem hradeb tekly dva potoky, které zase za městem se spojovaly v řece, že vlastně každá výpadová ulice z městečka má dva mosty, dvě lávky, zatímco přes řeku je bílý kamenný most, na kterém stáli lidé, opírali se o zábradlí a dívali se na pivovarský komín, na mne a strýce Pepina, na moje vlasy, které pleskaly ve vzduchu, a ve slunci se ty moje vlasy třpytily a zářily jako papežská vlajka, zatímco dole bylo bezvětří. Přes řeku se tyčil chrám a ve výši mé tváře byl zlatý ciferník hodin na věži a kolem chrámu v soustředných kruzích se táhly ulice a uličky a domy a stavení, z každého okna jak peřiny byly vyplazené petúnie a karafiáty a červené pelargonie, celé městečko bylo vroubené kraječkou hradeb a shora vypadalo jako seříznutý chalcedon."
   3. U maturity jsem si chtěla vytáhnout otázku "regionální literatura", protože jsem ještě uměla pár Theerových veršů a úryvky z Kávové společnosti. Na nymburském gymnáziu studoval také Bohumil Hrabal, dvakrát propadl, jak sám uvádí a odhaduji, že kouřil na stejných záchodcích na kterých jsem já kula pikle se svými kamarádkami. Traduje se historka, že jistá paní profesorka jazyka českého výše zmíněného ústavu, potkavši Bohumila Hrabala u příležitosti kulatého výročí školy, pojala potřebu vyjádřit mu úctu a obdiv: "Mistře, jsem profesorka češtiny XY a jsem vaší velkou obdivovatelkou." Hrabal jí nenechal na pochybách, že kompliment přijal: "Ňáká taková fuchtle jako vy mě nechala dvakrát propadnout."
    Každý rok jsme pořádali tzv. Nymburský meridián - podzimní pochod polabskou krajinou, který organizoval můj oblíbený, ale také pěkně svérázný pan prof. Bezděk, jenž bohužel opustil naše řady po čertech předčasně. Přeskakovali jsme symbolicky 15. poledník, který probíhá nedaleko od Nymburka a šlapali jsme na hradišťskou elektrárnu a přes její hráz do Kerska. Četli jsme si u Sličné Tonči ze Slavností sněženek, pan profesor se kochal a všichni společně jsme mžourali do slunce, které filtrovalo své paprsky přes letité prsty Tonči borovice. Pak jsme se doslova plížili jako indiánští stopaři kolem mistrovy chaty. Sedával venku, kolem něho i na něm spousta koček, zatímco my jsme jej pozorovali maskováni místní květenou ve strachu, abychom nedostali vynadáno, že otravujeme.
   Zamluvili jsme ten chalcedon... Opravdu, Nymburk je snad jediným královským městem v Čechách s tak podivným půdorysem, kdy ulice probíhají v soustředných kružnicích kolem náměstí. Královská nově založená města mají obvykle půdorys čtvercový po vzoru římských táborů. Kdybych ve svých osmnácti věděla, že budu u toho, až padne záhada oválného půdorysu, tak by se mnou nikdo nevydržel. V roce 1992 bylo zjištěno archeologickým výzkumem, že středověké město kopíruje půdorys hradiště ze střední a mladší doby bronzové, že Nymburk je postaven na opukovém masivu, do kterého bylo velmi těžké kopat primitivními nástroji a tak středověcí stavitelé zasadili sklepy domů do mohutného pravěkého příkopu, vykopaného podle nejnovější chronologie doby bronzové v 1. polovině 2. tisíciletí př. n. l. Poloha byla velmi výhodná, protože právě toto hradiště a posléze královské město Nymburk hájilo jeden z mála přirozených brodů přes Labe.
   4. Asi by stálo za úvahu napsat nějaké pokračování Hrabalových Postřižin, protože opravdu všechno, co na stránkách této knihy stojí černé na bílém, je pravda pravdoucí a Postřižiny kontinuálně pokračují až do dnešních dnů. Moje maminka si pamatuje, že ji jednou jako malou holčičku svezl ve své bryčce Dr. Gruntorád. Oblíbenou historkou mojí maminky je, že kominík Di Giorgi měl tři dcery, jestli se nepletu, čímž by jeho italské příjmení zmizelo z telefonního seznamu. Jedna jeho dcera si však příjmení Di Giorgi nechala, ale ouha, měla zase jenom dcery. Jeden z Di Giorgiových vnuků se chtěl po dědečkovi nechat přejmenovat. Všichni ho varovali, že s tímhle jménem může na mužského potomka zapomenout a taky že ano... Moje setra chodila do mateřské školy s jedním z Di Giorgiových pravnuků, ale ten se jmenuje úplně jinak. (Kdyby se totiž jmenoval Di Giorgi, byla by to určitě holka.)
   5. Pivovar, mosty přes Labe, labské tůně, cestu do Zvěřínka, do Hořátve, náměstí a ulice kolem, hotel Grand, restauraci Na knížecí, Wantochovu továrnu na griotku - to všechno znám z autopsie. Znám nasládlou charakteristickou vůni čerstvého sladu, kterou si dnes mohu jenom představovat, protože moderní sladovna je našim nosíkům hermeticky uzavřena. Znám kočičí hlavy v Truhlářské ulici, kde se "na součástky rozletěl ten vojenský vůz, ve kterém vybuchly granáty", zavřený postranní vchod kostela sv. Jiljí, kde není nic "jen vzpomínka, že ještě před sto lety tam byl zaschlý škraloup krve od toho masakru v kostele, kdy Švédové a Sasíci vybili všechny měšťany, kteří se tam před nimi schovali."
   6. To je tedy jeden můj domov. Osud mi však přihrál i domov č. 2 - Řecko. Čím více jej poznávám, tím více je mi domovem (ale ne na úkor české poloviny, jen se ty dvě poloviny stále zvětšují: "Krása Polabí a jeho růžové a zlaté barvy u řeky je podnes tou nejkrásnější krajinou, jakou jsem kdy viděl, krajinou, do které jsem neustále vsrkáván,..." To také znám...). Nejsem chodcem snadných chodníčků. Tím chci říci, že překlad do "nemateřského" jazyka není snad ani zdviženou rukavicí, ale drzým strhnutím rukavice z ruky nic netušícího, který měl s vámi úplně jiné úmysly. Stačí překládat do vlastního, mateřského jazyka a člověk se má stále co učit a občas si láme hlavu, trhá vlasy v beznaději nad vlastní neschopností vyjádřit, co má sám na jazyku a originál na mysli. Domnívám se, že mohu ovlivnit české knížky v řečtině právě nefalšovaným českým pohledem. Jako by překladům z rukou řeckých překladatelů (které by mělo bránit Greenpeace coby ohrožený druh) vždycky kus té české duše chybělo. (Od té doby, co čtu Otokara Březinu, mám moc ráda slovo duše). K notné dávce drzosti jsem byla obdarována také pěkným kusem štěstí, prohlašuji s plným vědomím. Bohužel vždycky nestačí schopnosti, snaha, pracovitost. Trocha loterie je v každém lidském životě a občas je dobré potkat někoho, kdo vás trochu postrčí kupředu. Řecký nakladatel, který při hledání volného prostoru k podnikání objevil, že česká literatura je pole neorané a že Praha je velká móda ve středomořských zeměpisných šířkách, a tudíž by se mohly "české" knížky dobře prodávat, dostal ve správný moment doporučení. Tak jsem se seznámila s paní Marií Gertsu, majitelkou nakladatelství Gema, s Anželénou Charissiadi, redaktorkou vydání a Marií Kaíri, korektorkou. Jejich profesionální přístup mě nadchl. Hlavně spolupráce s korektorkou mi velmi pomohla. Naučila jsem se pár překladatelských triků a viděla jsem, jak ohebná řeč je řečtina v jejich rukou. Poradila mi, jak přistupovat k vlastnímu textu, jak číst sama sebe. Uvědomila jsem si, že jsi-li sám se svým dílem (původním nebo překladem), tak jde každá frajeřina stranou. Musíš se sklonit až k zemi a nelítostně masochisticky se podřídit té psané výpovědi, jako by ji napsal někdo, koho nemáte rádi. Osobně si velmi považuji toho, co mi Marie Kaíri řekla, když jsme dokončily korekturu: "Když mi Anželéna dávala rukopis s komentářem, že jej nepřeložil Řek, odpověděla jsem, ať si to nechá. Ona trvala na tom, že je to dobré. Tak jsem si to vzala a fakt mě to překvapilo. Kdyby se mě ještě nedávno někdo ptal, jestli cizinec může překládat literaturu do řečtiny, tak bych řekla radikálně NE. Dnes už mám jiný názor." A tak chodím s nosíkem nahoru (k nejbližšímu kandelábru, do kterého doufám narazím, a rychle, a budu se zase dívat kam a po čem šlapu.) Také mě překvapilo, že celé práci předcházelo počítání tiskových archů a podepisování velmi podrobných smluv. (Á - ještě vám musím napsat, jak funguje v Řecku obchod s knihami.) Dostala jsem také za úkol přinést další překlady a návrhy na další české knížky. Půjdou-li Postřižiny na odbyt, uděláme celou hrabalovskou řadu.
   7. Možná si říkáte: S Hrabalem, s tím antikomunistou naděláte tolik slávy! Musím se ohradit. Mezi knížkami, které navrhnu nakladateli, bude kupř. Alexej Pludek, Zdena Frýbová, Jan Drda, překládám Karla Sýse, ale... Napáchali jsme na sobě a stále pácháme velké násilí. Dobrovolně strkáme hlavu do gilotiny zvané klišé. Jen se moc nedurděte. Abyste si nemysleli, že vás snad podceňuji, provedu zákrok na sobě samé. Jsem dost namyšlená na to, co vím a celkem nerada přiznávám, že jsem tzv. mimo. Úplně zčerstva jsem musela přehodnotit mnoho svých názorů. Např. na Franze Kafku. Prostě jsem ho měla za člověka nemocného tělesně i psychicky, za slabocha, který psal úplné schizofrenní nesmysly. Můj negativní postoj k němu podporovaly nedostatečné informace, které jsem získala ve škole a současná snaha komerčně vytřískat z Kafkovy Prahy, co jen jde. V Řecku mi pořád někdo říkal: "Ty jsi Češka? Znám Kafku a Kunderu." To mi šlo na nervy. A priori jsem začala odmítat všechno, co by s Kafkou mohlo nějak souviset. Nedávno jsem však prohrála jednu sázku. Fantem bylo podívat se znovu na Kafku. Přečetla jsem všechno, co v češtině vyšlo. Názor jsem musela pokorně přebudovat v Kafkův prospěch. (Dám to trochu dohromady a podělím se s vámi...)
   Pravdy, které nám jsou (nebo byly) poměrně věrohodně předkládány, stojí často na dost vratkých nohou. Kdyby to jediné, co jsem se v Řecku naučila, bylo zpochybňovat (kriticky myslet), tak by to úplně stačilo. (Bohužel univerzita zaklínající se kritickou metodou mi ukázala spíš svoji dogmatickou stránku, jak před r. 1989, tak asi ještě hůř po r. 1989...)
   Hrabal nebyl žádný proletářský spisovatel, ale velkou část svého života prožil jako dělník. Pracoval rukama, přestože vystudoval práva. Znal obyčejné lidi, jejich jazyk, jejich problémy, jejich pohled na věci. A že nepsal KSČ na objednávku? To ho ctí. To znamená, že byl opravdu literátem, zodpovědným spisovatelem, který si uvědomoval sílu slova. Pravá dobrá literatura musí být upřímná. Nesmí kamuflovat. Být zrcadlem, to je oč tu běží. Básník (každý dobrý prozaik je básník) je vlastně prorokem, vidí nám až do žaludku a do postele. Je zodpovědný, nezakrývá si oči, neuhýbá před problémy a rozpory, nosí svou kůži na trh za nás. Ti, kteří psali na objednávku a opěvovali všechno jako systém bez chyby, byli jenom námezdní úředníci, šašouři, kteří ve finále psali, píší a budou psát pro každý systém. Hrabal je autor lidový. Lidé se v jeho příbězích viděli, poznávali. Mohli se smát sami sobě, aniž by je někdo urážel a ponižoval. U Hrabala je každá figurka svébytnou osobností, která si zaslouží pozornost. Proto ho lidé rádi četli. Hrabal je nejčtenějším poválečným autorem v Čechách. To není náhoda.
   I Milan Kundera je velmi zklamaný z vývoje v Čechách, jak jsem se nedávno dočetla. Ani v jednom případě se nejedná o komunistické revolucionáře, ale každý soudný člověk dnes vidí, že hlavně v kulturní sféře jsme se stali poslední děvkou v pangejtu dálnice vedoucí do globalizovaného imperiálního a imperialistického bordelu. Hrabal to viděl, Kundera to vidí, mnoho z nás to vidí a to nás zavazuje. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že řešením není ani sebevražda, ani postoj "mě se to netýká". Ti nejopravdovější literáti stojí v prvních řadách. Nakonec to jediné, co má smysl, je zápas, boj, i když jsme nuceni nabíjet do lafet kusy masa, které si rveme z vlastních těl.
   8. ... a zapomněla jsem o té literatuře v Řecku. Obchody s literaturou se hýbou, protože je ještě řada velkých nakladatelů místních.
   Autoři mají někdy exkluzivní smlouvy s nakladateli a o kvalitní autory (či překladatele) je zájem, jeden nakladatel se snaží přebrat dobrého autora druhému. Nikdo nekouká na to, jestli se autor hlásí ke komunistům nebo ne. Možná, že mnoho lidí nečte, ale ti co čtou, tak to umí, hledají autory, nové knihy a tak i když náklady nejsou tak velké jako např. v Čechách před rokem 1989, přece jenom se řecké původní romány vydávají v desetitisícových nákladech. Pro nás začínající je problém dostat se do literárních kruhů, je těžké v dnešní rychlé době přesvědčit nakladatele, aby do nového jména investoval, aby nás něco naučil a my jsme mu to vrátili. Sama jsem opravdu měla velké štěstí, že jsem se seznámila právě s Jorgosem Kakulídysem, který je velkou autoritou a spolupráce s ním mi dává na řeckém literárním trhu určitou známkou kvality a spolehlivosti. (Předpokládám, že ani on by se nedal dohromady s někým, o koho se nemůže umělecky opřít.) I když je v Řecku množství silných nakladatelství s vlastním kapitálem, stále více se prosazují velké společnosti ovlivňující trh rozhodujícím způsobem. Do očí bijící je situace v hudbě. To má vliv i na psané slovo, protože právě v Řecku jsou hudba a poezie propojeny více než kde jinde a mnoho básníků obrazně i opravdu žilo ze svých zhudebněných veršů. Ale prozatím v Řecku platí, že nakladatel bez levicových autorů má smůlu.
   9. Jsem velmi ráda, že kniha není samostatným artefaktem, že její uvedení na trh je promýšleno již ode dne, kdy autor přinese rukopis. Například Hrabalovy Postřižiny podpoří ambasáda České republiky, která zajistila promítání filmu, jenž bude otitulkován citáty z knihy (takže žádná práce na koleně), postará se o vernisáž v Aténách, v Heraklionu a Agios Nikolaos. Možná i jinde. Muzeum Bohumila Hrabala a Městský úřad v Nymburce dostaly pozvání, aby se na těchto aktivitách podílely. Jedná se tedy o velmi významnou akci řecké kulturní scény a zúčastní se jí velký počet odborníků s jediným zájmem, aby knížka po vlnách trhu plula, aby nepadla ke dnu. Dnes nejde jenom o její kvalitu, o té nikdo nepochybuje, ale o schopnosti reklamy její kvality podtrhnout. Nedá se nic dělat, žijeme v kapitalismu...
   10. Překládat Postřižiny do řečtiny bylo velmi vzrušující, namáhavé a zábavné zároveň. Řečtina je jazyk, který českou literaturu rozhodně unese. Je velmi bohatá, vždyť má třítisíciletou tradici. Domnívám se, že ten, kdo překládá literaturu, musí mít literární talent. Názory jsou různé - ale překladatel musí vidět do spisovatelského hrnce originálu. Hrabal Čech musí psát řecky, jeho hrdinové musí také zůstat Čechy, ale mluvit řecky. Dojem, který má Čech z knihy, musí být totožný s pocitem řeckého čtenáře. Neexistuje jednoznačný recept, někteří překladatelé bojují za překlad doslovný, aby vynikl autorův styl, jiní za překlad co nejbližší jazyku a mentalitě národa, do kterého je originál přeložen, nejodvážnější se kloní k úplnému přebásnění, k velmi volnému překladu, kdy vzniká vlastně samostatné dílo. Osobně si myslím, že ke každé knize je třeba volit jiný, naprosto speciální přístup. Ale u strýce Pepina, "který před čtyřiceti lety k nám přijel na čtrnáct dní a zůstal u nás až do letošního roku, kdy zemřel, ten člověk, který pracoval jako sladovník a pivovarský dělník," je každá rada drahá. No považte, jak řecky říci: "Co to plantáte za zmaty?" nebo: "Švagrová, jak jste inteligentní krasavice, tak tohle kdyby slyšel hejtman Tonser, tak vás pleští šavlí a zařve na vás: Jebem vám čurce nadrobno." Je třeba vzít v úvahu, že Řecko je překladatelskou velmocí, je druhou zemí na světě v počtu ročně vydaných přeložených titulů.
   V Řecku má dokonce překladatel ve smlouvě, že jeho jméno bude uvedeno v knize velkými písmeny na viditelném místě a zachází se s ním prakticky jako s autorem.
   11. Tak tohle je k tomu Hrabalovi, co si přál Karel Sýs, kterému také tento příspěvek věnuji, protože on je jedním z těch, kteří drží na svých ramenou českou literaturu v dobách, které si nezadají s obdobím temna a Rakousko-Uherska, je jedním z těch, na které bude následující generace navazovat, a protože je neuvěřitelně skromný, doufám, že nebudu muset přistoupit k výhrůžkám hrubého násilí, aby tento odstavec uveřejnil.

   V Řecku z Hrabalova díla dosud vyšlo:
   Ostře sledované vlaky (1995), Něžný barbar (1990) a Automat svět (1981).
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]