Rysem soudobého samizdatu, zvláště a především onoho "klasického" - knižních svazečků bez uvedení nakladatelství, ISBN a často i tiskárny - je "selfeditorská" (jak nový a jak efektní název pro samizdat!) živelnost, spontánnost, improvizovanost a početnost titulů, která jde ruku v ruce s velmi nízkým nákladem, jenž se pohybuje řádově v několika desítkách výtisků, někdy číslovaných jako bibliofilie. Hodnotová heterogennost je tu značná, kvalitativní rozptyl tak obrovský, že lze jen nevěřícně kroutit hlavou. Vše je závislé na kritičnosti autorů samých, popř. prvních čtenářů rukopisu. Od plodů grafomanie po invenční pokladnice slova: tím vším je současný samizdat. Ani tím se neliší od minulosti. Některé svazky procházejí jazykovou úpravou a korekturou - ne vždy spolehlivou.
   Brněnský básník Bohumír Pospíšil (1925 v Hulíně), nestor novodobého samizdatu, nedávno "vydal" nejen své juvenilní básně z let čtyřicátých, ale i texty současné, nad nimiž mnohdy litujeme, že se jich neujal zkušený kritik a editor, jenž by mohl se spisovatelem pracovat na výsledné sbírce - sestavené toliko z kvalitních básnických (nebo alespoň básnivých) textů při eliminaci všeho vnějšně ornamentálního, voluntaristického. Práci s rukopisem a nad rukopisem, varianty textu, tvůrčí přínos ediční rady, alespoň dva lektorské posudky a další "přežitky totality" citelně postrádáme. Sbírkou Kaligramy (2007, 20 výtisků, s předmluvou doc. Vladimíra Šaura) Pospíšil jistě neobjevil ani nevytvořil nový literární žánr, jak patrně s vědomím velké nadsázky píše V. Šaur: ten je v české poezii dobře znám i zásluhou Jaroslava Seiferta a Vítězslava Nezvala, ve světové poezii pak má kořeny již v antice. Přesto některé básně stojí za zaznamenání a svou inzitností, intelektuální hravostí, poetickou konkrétností a plností vnáší jisté novum do soudobé poezie. Tím novým je rozkoš ze slova a tvaru básně, naivistický obdiv k plnosti, čirosti formy a k jejím významům, fascinace něčím prostinkým a banálním. Díky za to, že se netváří jako Kumšt a ostentativně se nepředvádějí jako banalitky wernischovské či šrutovské typu "pekařových nočních nůší". Básně jako Ňadra, Zimní svit měsíce nebo Samota pustá... patří k tomu nejkvalitnějšímu z nové dílny básníkovy, jakkoli jiné verše jsou namnoze, a to nepíši rád, ohrožovány pouhým veršotepectvím, abstraktní panelovitostí a frázovitostí pramálo invenční. O tom povýtce svědčí většina básní ze sbírky Pcháčí (2006, 50 výtisků). Tyto "pichlavé verše" se poetikou vracejí kamsi do doby budovatelské poezie, proletkultu nebo dělnických básníků druhé poloviny 19. století (typu Františka Chládka); oprávněný hněv v ní nenalezl ani intelektuální, ani analyticko-satirický, ani slovesně působivý výraz. Dvě sbírky přinášejí verše ze studentských let v Brně (1946-8), a to Chuchvalce chvil (s podtitulem Osamělé básně osamělého studenta; 2006, 20 výtisků) a Zjitřené žaly (2007, rovněž 20 výtisků). I po šedesáti letech zaujmou básně oživující cosi ze surreality a impresivního vanutí, jako Flegmatická cigareta nebo Ošklivá fikce z první a báseň v próze Dopis čtenářům o lásce k duši ze sbírky druhé. Velká škoda kvalitních veršů doslova znehodnocených nevhodnou pointou, frází, ornamentalismem. Pospíšil svůj živelný talent neztratil, bohužel tento nikdy nebyl formován a cílevědomě kultivován. "V chomáčcích tmy si sady zlé / své prsy líbají / když zraněné si zapláčí / v odlehlé aleji"- to impresivní čtyřverší napsal totiž básník, ne grafoman!
   Z grafomanie nepodezírejme ani Jaroslava Váňu (1937 v Považské Bystrici), jenž je podobně jako Pospíšil členem Unie českých spisovatelů (medailony obou autorů najdeme mj. ve sborníku Na druhém břehu, Praha 2002). O novele Alter ego (Olomouc 2007) píše Bořivoj Vepřek, autor doslovu, že autor je "svědomím svého regionu, města", tj. Olomouce, že v novele "popisuje epizody, které mu život spíše ztrpčovaly" a nabádá čtenáře k pozornému čtení a soustředění, "protože i literárně vzdělaný čtenář může mít problémy s transformací textu do současné i nedávné reality" (s. 104-7). Není důvod těmto slovům nevěřit, jde o klíčový text, v němž ožívají skutečné postavy. Bohužel do reality nezasvěcený čtenář, personálií neznalý, skutečné denotáty nemůže "dešifrovat" a je odkázán toliko na vlastní zkušenost, na vlastní kritický rozum a na to, co mu novelista slovesně představí, "ukáže". A výsledný slovesný obraz není přesvědčivý především ze slovesného hlediska. Odrazuje už administrativní styl, plochý, jednorozměrný: "Počítala s tím, že opomene splnit ohlašovací povinnost. Ukládal mu to zákon. Svolal obviněné kolegy, projednal to s nimi, sepsal protokol a kopii odeslala sekretářka orgánům, které byly v takových věcech kompetentní" (s. 18). Nedala by se ta situace popsat jinak, resp. invenčněji? Tedy "literárně", dramaticky, třeba s funkčním využitím živého dialogu, jisté situační zkratky či podtextového náznaku? Takových konstruovaných nebo abstraktních míst ("Stýkej se jen s moudrem", s. 88) je v novele mnoho, citovat už raději nebudu. Znehodnocují sympatický pokus o jinou než aktuálně režimní interpretaci skutečnosti vzdálenější i nedávné (udavačství, konformismus, diktátorské sklony, omezenost, zášť, vlastnický egoismus, názorové veletoče, změny znamének etc.), s důrazem na vlastní svědomí, třeba na půdorysu dialogu s mrtvým otcem. I nad druhou knihou, sbírkou povídek Klamy (jako autor doslovu je uveden Jiří Holzmann, bmr.), musíme litovat, že nebyla dotvořena ve skutečný umělecký tvar. Je jistě literárně příznakovější a některé bajky, jako např. Malíř v síti, prozrazují jednotu slovesného a výtvarného cítění. I zde je patrná stylová heterogenita; nad literárností vítězí deskripce spíše populárně odborná, v žánru bajky a krátké povídky s antropomorfizovanou zvířecí tematikou málo produktivní. A konečně rozpačitě vyznívá i pokus o sbírku humoristických povídek Milé promile, která (bez ISBN) vyšla letos v Nakladatelství Jola v Kostelci na Hané. Je jasné, že nejde jen o autorův zápas se slovesným stylem, ale krkolomnost a topornost jazykové komiky jsou nejzřetelnější právě v této rovině díla: "Mezitím, co Franta levý vytrvale hořekoval nad zánikem brýlí, se Franta pravý zamyslel a prostoru vzdálený duchem, s opileckým uspokojením, prohodil..." (s. 16-17). Jedinou přesvědčivěji vykreslenou postavou, rázovitou, "dědkovskou", je strýc z povídky Poučení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]