O spisovatelských sdruženích, jejich existenci a poslání se v popřevratové republice příliš často nepíše, proto byly nynější dva příspěvky na toto téma - a to ještě během jediného týdne hned ve dvou časopisech - opravdovou výjimkou.
   V Respektu (č. 10/2008, Mdlá pachuť české literatury) se Magdaléna Platzová pokusila kriticky rozebrat situaci v údajně skomírající Obci českých spisovatelů, jejíž předsednictví bylo nejnověji svěřeno básníkovi Vladimíru Křivánkovi. Zatímco Platzová se snaží spíše přidržovat současných faktů a u Křivánka "velkoryse" přehlédla jeho angažovanost v minulém režimu, v Týdnu naproti tomu (taktéž č. 10/2008, Hledá se nový Fučík) se pak Luboš Kreč rovnou s nenávistnou tupostí pustil do Unie českých spisovatelů a jejího předsedy Karla Sýse, prý "někdejšího nadějného básníka, který se dal do služeb bolševismu".
   Křivánek se podle Platzové chystá zvýšit reputaci své organizace hlavně tím, že pod její střechu míní sezvat autory dodnes rozdělených proudů české literatury: ineditní, exilové a oficiální. Protože prý by si spisovatelé, jak říká, "měli uvědomit, že všichni plujeme na jedné lodi".
   Jde samozřejmě o rozumné předsevzetí z jeho strany, i když dnes už přicházející jako z úst pohádkové Šípkové Růženky, která zaspala celé dlouhé dvacetiletí. Naději na smír mezi spisovateli totiž již krátce po převratu znemožnil tehdejší předseda Obce Milan Jungmann, člověk, jenž se nikdy docela nezbavil svých původně sekyrářsko-stalinistických manýr a přenášel je do každé nové společenské změny v zemi. Proto tvrdošíjně odmítal hned od počátku členství jak spisovatelům takzvaně normalizačním, tak i těm nemnoha exilovým, kteří o ně projevovali zájem. Pozdější mírnější přístup další předsedkyně Obce Evy Kantůrkové pak už proto zůstal bez znatelnější odezvy.
   V současnosti máme tedy u nás (podle počtu evidovaných členů) dvě hlavní spisovatelská seskupení, ať se to komu líbí nebo nelíbí: více než dvousetčlennou, plně funkční a patřičně registrovanou, ale režimem ignorovanou Unii českých spisovatelů, a zcela bezprestižní a polomrtvou Obec českých spisovatelů, občanům vydávanou nepravdivě za "jedinou celorepublikovou" zájmovou organizaci "lidí od pera" se zhruba sedmi sty dušemi, z nichž má ovšem dobrá polovina členství jenom papírové, nebo o něm - jak píše Platzová - dokonce snad ani neví. Existují však zároveň i spisovatelé, kteří jsou členy obou organizací.
   Nový předseda Obce Vladimír Křivánek by chtěl organizované české spisovatele zastřešit jakýmsi ústředním a ryze profesním orgánem, jednajícím zcela apoliticky. Nejde v zásadě o špatnou myšlenku, pokud by do něj Obec s Unií (a popřípadě další seskupení) byly rovnoprávně včleněny. Zastřešující orgán, vystupující ve prospěch všech spisovatelů u příslušných státních a jiných institucí, by však musel být složen ze zástupců obou (veškerých) zúčastněných subjektů, bez ohledu na jejich politickou orientaci. Teprve od takovéhoto spisovatelského srocení by v dnešních podmínkách bylo možno nastoupit cestu k propojení všech proudů naší národní literatury!
   Avšak již pouhé odhodlání začít jednat o tom společně by přispělo k obnovení prestiže spisovatelského řemesla ve veřejnosti. A konec konců i k dalšímu, třebaže jen velmi drobnému posunu tohoto státu směrem k jinak stále zaostávající demokratizaci společnosti.
   Doposud je situace taková, že Obec je tiskem prezentována jako nečinná a rozpadající se, zatímco paradoxně za "neexistující" označovaná Unie je naopak peskována za každý sebemenší krok, který udělá.
   V Týdnu, jak svrchu naznačeno, se do ní pustil jakýsi novinářský skrček Luboš Kreč, a to jenom proto, že Unie (podle něj "bizarní spolek marně bojující o místo na slunci") pravidelně pořádá bezplatné půlroční semináře tvůrčího psaní anebo že podpořila poslankyni KSČM Ivanu Levou, požadující, aby se ve veřejnoprávních i komerčních rádiích a televizích povinně používala spisovná čeština. Krečovi se současně znelíbil i týdeník Unie Obrys-Kmen, protože se v něm Karel Sýs zastal nedávno zesnulého vynikajícího režiséra a scenáristy Jiřího Sequense, sprostě napadaného Janem Rejžkem.
   Čeští spisovatelé, hodní toho názvu, by měli konečně dát hlavy dohromady a vážně se zamyslet, jak dál. Buď se nejrůznějšími popřevratovými obraceči kabátů a jejich dorůstajícím dezorientovaným potěrem nechat dál obviňovat a urážet coby někdejší "lokajové sloužící zločineckému režimu" (tak si dovolil zhodnotit Rejžek Sequense), nebo společně a energicky vystoupit na obranu svých nepopiratelných práv.
   Unie českých spisovatelů považuje členy Obce českých spisovatelů za rovnocenné kolegy v profesi, akceptuje jejich politické, popřípadě i náboženské přesvědčení a je připravena s nimi kdykoli jednat. Je tudíž vyloženým nesmyslem, co zplodil Kreč ve své křečovité slátanině: že Unie českých spisovatelů se vymezuje vůči respektovanějším spisovatelským organizacím, nebo že její programovou náplní je výhradně komunistická propaganda.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]