Je tomu již 130, když Jakub Arbes uctil vynikajícího španělského spisovatele, jenž je uznáván jako nejvýznamnější autor éry renesance. Tohoto velkého muže, jenž vstoupil do dějin jako Miguel de Cervantes, si připomínáme i v souvislosti s 395. výročím jeho skonu (22. dubna 1616). Ale vraťme se k Arbesovi, jenž roku 1881 o Cervantesovi napsal:
   „Tělo hluboko nad stůl nakloněno, výrazná, utrpením a zklamanými nadějemi rozbrázděná tvář jeví sice klid, ale z oka může každým okamžikem šlehnouti fanatický blesk... Vlas i vous jest už valně prošedivělý, druhy jasné čelo poněkud zachmuřeno, ochrnutá levá ruka visí bez vlády po jedné straně, kdežto pravice s pérem brzo pomalu brzo rychle kmitá po papíře...“
   Španělský král Filip III. jednou spatřil muže sedícího na kraji silnice, jak si čte knihu a po tváři se mu z očí válejí slzy smíchu. „Ten člověk je buď blázen,“ prohlásil panovník, „nebo si čte Dona Quijota.“ I taková humorná průpovídka, nebo spíše dobová anekdota, údajně provázela úspěšnou cestu Cervantesova románu, jehož první část vyšla v Madridu roku 1605, a to hned v pěti opakovaných vydáních. Španělské čtenáře a posléze i evropské (včetně českých) si tento román ihned plně získal. Autor toto své dílo, jehož druhá část spatřila světlo světa v roce 1615, charakterizoval jako burleskní parodii, určenou - jak řekl doslova - „k ukrácení chvíle v melancholických a smutných srdcích“.
   Cervantes prožil pohnutý život plný strádání, i když to bylo v době, které se říká vrchol španělského Zlatého věku. Byla to éra velkých králů Karla V. a Filipa II., století zlata a stříbra a také doba svatých a mystiků, kleriků a umělců. Právě vzácné kovy z Ameriky, převážené Habsburky přes Španělsko, ovlivňovalo nakonec veškeré evropské hospodářství. Západ tehdy zaznamenával vskutku obdivuhodný rozvoj. Ale zároveň bylo toto období silně poznamenáno nesnášenlivostí, mučením a upalováním. Ve Španělsku byli muslimové a židé pronásledováni inkvizicí, zatímco ve Francii masakr ve Wassy, kterým 1. března 1562 vévoda František de Guise se svými lidmi zmasakroval protestanty při bohoslužbě (tisíc mrtvých), zahájil hrůzy náboženských válek. To vše Miguel de Cervantes citlivě vnímal a neméně citlivě zakomponoval do svých prací, byť to na první pohled nemusí být vždy patrné.
   Cesty velkých osobností k úspěchu bývají mnohdy spletité. O Cervantesovi to snad platí dvojnásob. Stačí jen stručně nahlédnout do jeho osudů po slavné bitvě s loďstvem Osmanské říše u Lepanta (1571), které se zúčastnil. Cervantes se po zranění dával dohromady v Messině, odkud se opět vydal do dalších bojů, tentokrát v západním Středomoří. Měl vcelku vojenské štěstí, až přišel rok 1575 a s ním i jeho nešťastná plavba z tuniské La Goulette do Španělska. Na moři byla jeho loď zadržena tureckými piráty. Cervantes se stal jejich vězněm v prostředí berberské kobky na páchnoucí slámě na dlouhou dobu pěti let, během nichž se čtyřikrát pokoušel o útěk. Teprve v roce 1580 byl ze zajetí vykoupen.
   Při úřednickém zaměstnání a obchodním podnikání se projevil jako velký smolař. Je o něm známo, že byl jako drobný obchodník podveden nečestnými společníky a na pokraji bankrotu znovu vsazen do vězení. Tenkrát za mřížemi intenzivně přemýšlel o smutném osudu, který ho již tolikrát krutě zasáhl a stále se mu přitom vynořovala „smutná postava“ muže, o jakém by rád začal psát.
   Obvykle se říká a píše, že Cervantesův román s plným titulem El ingenioso hidalgo do Quijote de la Mancha (Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha), na kterém začal pracovat v roce 1597, je parodickým obrazem ušlechtilého rytíře, jehož představa spravedlnosti je na míle vzdálená reálné skutečnosti. A že, přeneseně vzato, jde o člověka sice ušlechtilého, ale současně pošetilého, když se marně snaží o nemožné. Takové charakteristice samozřejmě nelze nic vytknout, nicméně nutno vidět, že geniální na tomto díle je především to, že autor ve svém hrdinovi, rytíři Donu Quijotovi, ztělesnil čistotu duše i symbol renesančního ideálu svobody a spravedlnosti, ostře kontrastující se světem středověkého útlaku. V nerozlučné dvojici titulního hrdiny a jeho zbrojnoše Sancha Panzy sjednotil vzájemně se prostupující dvojí pohled na svět, rytířství ryzího srdce a zdravého selského rozumu.
   Cervantesovi se podařilo dokonale zvládnout jeden z nejtěžších problémů literatury - vykreslit své osoby nadčasově. A don Quijote je nadčasový. Ačkoliv se označení „Don Kichot“ vžilo pro lidi, kteří se podobně jako tento rytíř snaží dosáhnout nemožné a každý den se znovu pouštějí do zápasu s „větrnými mlýny“ své doby, přesto jim vždy jde o něco, co jistě upřímně považují za správné, možná někdy nereálné, ale rozhodně nikoli směšné. Jde určitě o dílo, které není jen parodií, nýbrž hlubokou sondou do procesu přemýšlení o tom, jak je křehká hranice mezi iluzí a skutečností, bláznivostí a racionálností. Právě zde tkví i samotný zdroj úspěchu celé knihy. Knihy, která je fakticky prvním moderním románem španělské a evropské literatury.
   Za Miguelem Cervantesem ovšem stojí i další díla. Z prozaické tvorby možno uvést například Příkladné novely a pastýřský román Galeata či dobrodružné Strasti Persilovy a Sigismundiny. Z dramatické sféry kromě několika komedií, jako je Lišák Pedro, patří k nejlepším hry o jednom aktu, živé humorně laděné mravoličné výjevy předvádějící obyčejné lidské radosti a strasti. Cervantes byl rovněž autorem řady stylizovaných výroků, které mají trvalou hodnotu. Sám v této souvislosti říkal, že „přísloví je krátká věta založená na dlouhé zkušenosti“.
   Hlavní město Madrid mu vystavělo monumentální pomník s oběma jeho slavnými románovými postavami na Plaza Calloa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]