Bože můj, jak to milovala! Pátrat, prohrabávat, zkoušet, vybírat a pak si to všechno odnášet s sebou, své úlovky, své skalpy, svou kořist - seš tím posedlá! hudral Olin a s kamenným obličejem vláčel ty její tašky a balíčky od kšeftu ke kšeftu, ještě sem, ještě tamhle, ještě do butiku, do zlatnictví, do parfumerie... S vítězným úsměvem rázovala po pěší zóně a ve sklech výkladů spokojeně sledovala, jak jí to báječně sluší - tak štíhlá a pružná a ztepilá! Dáma v dlouhém černém plášti a úžasném modrém klobouku; černé šosy malebně poletují kolem kmitajících kotníků a pod modrou krempou líbezně světélkuje porcelánová tvářinka. Jahodová pusa, našpulená chirurgickou porcí kolagenu, a azurové oči s miliónem nalíčených řas; nádherné azurové duhovky pod nenápadnými kontaktními čočkami - široce rozevírá perleťová víčka a její zraky se v lustrech obchodů lesknou jako andělská kukadla mrkacích panenek, kdo by jí hádal sedmatřicet, kdo by tušil, že jejímu synovi bude příští týden sedmnáct. Nakoupila vše, co si přála, večerní róbu, koženou bundu, fantastické střevíčky a tu narkotickou voňavku MY GUN, kterou doporučoval magazín BEAUTY. A Peťánkovi přepychové hodinky k narozkám: HEPI BRSDEJ TŮ JŮ! A Olinovi hedvábné kravaty a toaletní vodu SWEET SWEAT - já nic nechci! sykl podrážděně, a ona se jen laškovně uculila, nezlob paničku! Bože můj, jak to zbožňovala, vášnivá lovkyně toho nejznačkovějšího zboží! Nenasytná a neukojitelná, jako by s kypící záplavou tovaru rostla i její lačná touha po dalších a dalších předmětech. Jako by jí v té bobtnající hojnosti ještě pořád cosi veledůležitého scházelo, a ona se marně rozpomínala, co by to mohlo být.
   A teď zajedem do MegEDENU! rozkázala manzelovi. Do MegEDENU!
   A v tu chvíli div že nezakopla o nějaké ležící tělo - smradlavý žebrák na dlažbě u jejích nohou; pod zadkem stoh kartonů a před sebou škatuli s hrstkou mincí. Vztekle vykvikla a HOUMLES po ní nenávistně střelil žlutýma očima, urousaný vořech v myším vaťáku a usmolené rádiovce. Štítivě ho obejít a třemi ladnými skoky opět dostihnout nevnímajícího chotě, proč tak valíš, hernajs! - Chtělas ještě do MegEDENU, ne?!
   Olin kočíroval svištící stříbrnou limuzínu a ona zatím sledovala pěšáky na chodnících. Samé bundy a džínsy, bundy a džínsy. Těkavý, hemživý proud v jednotných bundodžínsových mundúrech; na tlapách zimní bagančata a na palicích beztvaré hučky - jen stěží dokázala rozeznat ženské od mužských a starší od mladších; bezpohlavní ponurý mravenčí pochod, v němž veškeré barvy splývaly do téhož ukoptěného, mourovatého odstínu, šedá, šedá, šedá.
   To je divný, napadlo ji, protože nikde ani záblesk červené či modré, zelené či žluté, růžové či fialové. Šedá, šedá, šedá! Avšak snad to bylo pouze tím prchajícím světlem, tím padajícím soumrakem a zakaboněným nebem. Zívla a Olin zahnul na výpadovku. Blikající město uskočilo stranou a silnice se rozletěla mezi zšeřelými, polozasněženými pláněmi; a znovu ukazatel, podjezd a odbočka - a tu se v houstnoucí tmě před nimi náhle vztyčil osamělý zářící kolos MegEDENU; modře fosforeskující komplex hypermarketů, supermarketů, shopů a butiků; největší a nejnovější nákupní centrum v celém kraji, WELCOME IN MegEDEN!
   Bezděčně se zachichotala a tep se jí vzrušením rozcválal jako pět sekund před orgasmem, čtyři, tři, dva, jedna, cíííl!
   Fáro přistálo na osvětleném parkovišti, když právě vtom zacvrlikal Olinův mobil, neber to, krucinál! Jenomže už po něm lapl, ano, ano, chápu, za třicet minut jsem u vás! A rádoby zkormoucený výraz na střehnoucí manželku, je mi líto, ale ti zájemci z EKS WAJ ZED nakonec dorazili, takze musím zpátky. Hodím tě domů a necháme to na jindy -
   Ne! vyštěkla, nééé! A vypálit mu do drzky dva zásobníky nadávek, ratatata! Tohle jí dělá pokaždé! Sobec, srab, sadista! Cožpak neví, cožpak nechápe? Vem si jeden růžovej, ucedil; jeden růžový lexaurin na jedno uzemnění, nervy v kýblu, nervy nadranc, nervy na cucky; v prosinci to narvala do brzdícího dědka v šedivém trabantu. Kraksna do šrotu, tři štamprle koňaku, a sebrali jí řidičák -
   V devět tě tady budu čekat! V devět! zamečela do okýnka a Olin s nasupeným zobanem prudce nastartoval, zaskučení motoru a smýknutí zpátečkou. Stříbrný bourák jen o centimetr minul její vyděšený plášť a vzápětí ji brutálně oslepil zlatými reflektory, kreténe! FAK JŮ! A zatnout drápy do chvějící se kabelky, pouliční scénky pro pobavení veřejnosti - ne, OU KEJ, nikdo nevejrá! Žádní civící svědci na poloprázdném lánu asfaltu. Vyžehlit líčka a odcupitat s úsměvem, vzhůru do MegEDENU, GOU, madam, GOU!
   Prošla třpytivou modrou bránou a vstoupila do nekonečné skleněné haly, slavně uvítaná tisíci planoucími světly a kilometry oslnivého chromu - jiskřící obří atrium s pyšně shlížejícími stupni galerií a lákavými tunely bočních pasáží. Zrcadla, neony, výlohy, poutače, palmy, citrusy, cypřiše, vodotrysky. Nastoupit na chvátající hřbítky eskalátorů a dát se unášet výš a výš, až na vrchol, až k nebesům! Nad hlavou průsvitná střešní křídla a pod nohama zářivou rajskou propast - okouzleně se naklonila nad blýskavým zábradlím a hltavým zrakem obkroužila vesmír: bylo tu všechno, všechno, všechno! Císařské sály a královské komnaty; auta a elektrospotřebiče, koupelny a bazény, nábytek a koberce, posilovací stroje a zahradní altány. Šaty, látky, prádlo, kožichy, šperky, obrazy, porcelán, bože můj, jak to zbožňovala!
   A přezíravě si přeměřit to směšné, ustarané pachtění tam dole na mramorovém dně, to ubohé pinožení u supermarketu s potravinami. Jídlo, proviant, menáž, zob, obrok, krmivo, pitivo, ti lidé snad ani nic jiného nekupovali, jo, nalozit zrádlo do vozejku a honem vypadnout; pouze několik osamělých figurek na pohyblivých schodech, pouze pár bloudících postaviček na zamlklých etážích. Dychtivě zavětřila a vyrazila kupředu.
   Pátrat, prohrabávat, zkoušet, vybírat! Tyrkysový kostým, krajkové body, voňavé rukavičky, peršan do jídelny a sada pleťové kosmetiky REFUGE, o které psal magazín LADY - vždycky žádat to nejnejnej zboží, vždycky být IN! Značky, loga, zaklínadla. Úlovky, skalpy, kořisti. Pokladny, kreditky, rozkazy. Tepich přivezou zítra v deset a nové brýle budou hotové odpoledne; ruce už plné šustících igelitek a papírových paklíků, a přece stále ne a ne přestat! Jako by v ní pořád cosi bezedně hladového křičelo o pomoc. Jako by jí pořád cosi nesmírně důležitého scházelo, a ona se marně snažila rozpomenout, co vlastně.
   Váhavě se zarazila v prvním patře a poté se rozhodla pro závěrečné občerstvení. Napucovaný fialový lokál CAFÉ VIOLET, tlumené světlo, tlumená hudba a téměř žádní hosté; decentně usrknout mrazivého smirnoffa a zabořit lžičku do zmrzlinového poháru. Fialovým záběrem kolem dámy v modrém širáku proplul nějaký odcházející mladík a na okamžik se střetl s jejíma azurovýma očima - netečně ho nezaznamenat a lhostejně sklopit perleťová víčka, vždycky na ni takhle zíraj, staříci, tatíci, hošíci i tenhle fešáček s dravčím profilem, černé vlasy, kouřový rolák, těsné džíny, kykyryký! Úplný Olin před osmnácti roky, ježišikriste, byla do něho tak zblblá, že se samým štěstím nechala i zbouchnout; ještě jednu vodku, pane vrchní! A jeho matka dostala hysteráka, MON DYJÉ, synáček inženýrek, a zahodí se s pinklicí! Však si na spropitným v hospodě vydělala dvakrát víc než on! A to tóčo, když jim nakonec vrátili majetek po dědovi, jediná dcera, jediná dědička, DZ FRST KLAS! HAJ SOSAJTY! Co bys byl beze mě, inzenýrskej! Hovno v trávě!
   A pohrdavě ucucnout drinku a utřít pohledem poslední zbylé návštěvníky v CAFÉ VIOLET - výstavní páreček tam vpředu u prvního stolku: kočka v perfektním lila kompletu a elegán v nóbl vínovém obleku, hnusně dokonalí jak milenci z americké romance. Vroucně naklonění k sobě a pohroužení do něžného čučení, bé bé bé! Vem si jeden růžovej, utínal ji Olin, jeden růžový prášek na jedno umrtvení, nervy v kýblu, nervy nadranc, nervy na cucky; Peťana o Vánocích přistihli při hulení marjánky; a v listopadu jim kdosi na zděný plot kolem vily nastříkal sprejem: Opevni se! Bude hůř!
   V zásuvce už léta schovanou nabitou devítku a barák obšancovaný bezpečnostním zařízením, akorát psa zatím odmítala; otravné zvíře, které se musí věčně venčit a které špinavými pazourami škrábe lakované parkety, ne, čokla nikdy! Leč po té výhrůžné čmáranici pokorně rezignovala, OL RAJT, pořídíme si hafana; krvežíznivého dobrmana se vznešeným rodokmenem; odběr štěněte v březnu. Navlíkne se do černé kožené bundy a bude s tou potvorou chodit na procházky, tak svižná a sportovní a mladistvá, Bene, k noze! Bene, aport! Bene, trhej!
   Platím! kývla na fialového číšníka. Ještě hupsnout na toaletu, a jedééém! Rozevlátě se zamotala u dveří, až málem porazila nastraženou plexisklovou pokladničku - pozor! vyjekla šedovlasá hajzlbába a dáma v modrém klobouku se jen křečovitě zahihňala, všude samá kasička, všude samá charitička pro dětičky, mrzáčky, chlupáčky. Roztřesenými prsty otevřít portmonku a vysypat do té žebravé piksly veškeré své drobné, sedmdesát kaček v kovových mincích, jež řezavě zařachaly o holé dno, takový odporný, bodavý, trýznivý zvuk!
   Ověšená nákupy se dokomíhala na parkoviště tři minuty po deváté. Devět nula tři, ale Olinův kočár nikde. Kdepak seš, DÁRLINK?! - Automaticky hrábla do kabelky pro mobil, načež vyjeveně zjistila, že - já se podělám! Zůstal v autě! Nééé! ?A podrážděně zavrčet jako hladová šelma. - Devět nula sedm. Devět osm. Devět devět.
   Poslední káry ve spěchu opouštěly prostranství před MegEDENEM a jejich koncovky na ni ze tmy potupně vyplazovaly červené jazyky. Devět deset.
   K jakémusi vzdálenému přešlapujícímu hloučku přihučel modrý autobus. Než pochopila, VO CO GOU, obluda se opět s chrčením odkolébala směrem k městu. - Sakra, MegBUS! Doprava pro zákazníky! Bude čtvrt na deset a právě jí před nosem ujel poslední spoj!
   Popadnout bagáz a horempádem zpátky k jiskřícím vratům MegEDENU - telefon?! zavřeštěla na hlídače v tuhové uniformě a šerif beze slova mávl prackou k řadě modrých ulit. Aparáty na kartu a aparáty na mince - do prčic! Na mince!
   A znovu střelhbitá otočka k bdělé stráži, prosím vás, nemáte drobný? Avšak chlápek náhle nikde. Pryč! Fuč! - Pouze němé atrium se zkamenělou zelení. Pouze strnulý zářící prostor, ve kterém jediný náznak života markýrovalo ospalé šplouchání kovového vodotrysku.
   Kdo? Co? Kam?
   Po schodišti vedle vypnutých eskalátorů zadýchaně vyklusala do prvního patra a s úlevou spatřila, že v CAFÉ VIOLET se ještě svítí. Za skleněným průčelím se jako v klenotnické vitríně skvěl fialový interiér a u prvního stolku stále cukrovaly ty dvě hollywoodské hrdličky. Mocně zacloumat zamčenými dveřmi a poté rezolutně zabušit na sklo, haló!
   Halóóó!
   Leč páreček se ani neobtěžoval ohlédnout; hluší a slepí a číšník taky bůhvíkde! Slyšíte měéé?! A třikrát prásknout pěstí do zrcadlové tabule, tři dělové údery jako z ringu - a vtom celá kavárna zhasla, třetí BUM a hrobové šero, šero, šero!
   Nic než hrobové šero a nad ním sálající neon CAFÉ VIOLET. Nic než fialová noční výloha a v ní naaranžovaní vyšňoření milenci. Dvě zasněné postavy, jež dřepí nad fialovými hrnky a hypnotizují se namalovanými zorničkami. Dvě figuríny v modelech z italského salonu. Dva panáci z hader a plastu. Kreténi! zaryčela, kreténi! A rozlíceně dokřapat zase dolů do pusté haly, je tu někdóóó?!
   Absolutní nehybnost, az teprve v supermarketu s potravinami slabé zaharašení - zoufale zatřískala na výklad a uklízečka v popelavé zástěře na ni nevrle zakroutila hlavou, je zavříno, dámo! A mžikem se vypařila mezi nacpanými regály, je konec, uz vám nic neprodáme!
   Ve chvíli, kdy se dokodrcala zpátky na fičící, vymetené parkoviště, rozlehlo se za ní ocelové zařinčení. Mohutná mříž s třesknutím zatarasila třpytivé portály a modrý gigant rázem doplál, jako když sfoukne svíčku. Pod vychladlým křišťálovým krunýřem zbylo několik doutnajících bodů a na zježených střešních ostnech zůstal hořet titánský nápis MegEDEN.
   Ten grázl zákeřnej! Nechal mě tady!
   A výbuch sopečné nenávisti, oheň, hřmění, láva, popel! Takový svinstvo! Takovej podraz! Ten parchant zamindrákovanej! A uškrtit! Smést! Zničit! Kufr před dveře a táhni z mýho domu! Stovky mladších a hezčích a každej by s chutí voblízl všech deset, jen kdyby se uráčila kejvnout! Hovno v trávě!
   Kreténééé! zařvala a vichr ji zuřivě pleskl do tváře. Lapnout po dechu a přimáčknout širák; obrátila se hřbetem k útočícímu povětří a pojednou zpozorovala zástup zářivek na druhé straně silnice - šňůra lamp natažená někam do dálky podél lysého stromořadí, trať, chodník, stezka, jeziši, já to věděla! Park, kaštany, řeka, můstek! Sotva pět set metrů a dojde na sídliště s konečnou zastávkou tramvaje, tolik let se uz neharcovala elektrikou, korzování kolem vody a zahradní restaurace U Karkulky, jeziši, jak na to mohla zapomenout?
   Hbitě přeběhnout vozovku a pustit se alejí, funivý pochod na věžovitých kramflecích; supění, sípění a proklínání, kabát propletený s nohama a náklad vážící dva centy; horký pot prosakuje sametovým pudrem a modrý klobouk počíná sklouzávat po rozpáleném čele - zabrzdila, aby si tu zatracenou hučku posunula trochu výš, když vtom něco zaslechla. Něco uviděla: tamhle mezi stromy!
   Lehké zašramocení, praštivé lupnutí, duté zachrastění. Cosi téměř nepostřehnutelně proletělo za palisádou kmenů a opět se to mrštně ztratilo v temnotě - jakýsi slídič, lovec, úchyl, mordýř! Paneláky s lidmi vzadu za lesíkem a nabitá devítka v šufleti míle odtud! Sama a bezbranná a vydaná všanc, vrááázdááá v městském parkúúú! Znááámá podnikatelka nááálezená mrtvááá!
   Ten bastard zkurvenej! To by se mu teda hodilo!
   A namísto strachu exploze nepříčetné zběsilosti! Pekelná síla a ďábelská odhodlanost, ten bastard zkurvenej! Zbavit se prachatý zenušky a bejt navzdycky vychechtanej, jen to zkus! A divoce rozkřesat podpatky, vlající šosy a zmítající se nákupy, jen si troufni, a zabiju tě! A potácivým trapem vyrazila střemhlav za záchranou, rychle, rychleji!
   Když tu se mezi stromy znovu mihlo něco bledého: přízračný zášleh v černé džungli! Zákmit, závan, skok! A vzápětí se to vynořilo přímo uprostřed asfaltové cesty, podivný tvor, jenž se vyzývavě vztyčil kus před ní a panovačně na ni upřel žhavý zrak -
   Šmarjá, vždyť je to pes!
   Urostlý vlčák bez košíku a bez obojku. Překrásný vlčák se zvláštní šedomodrou barvou. Se sněžně sivou srstí, která stříbřitě sršela v ledovém svitu pouliční výbojky. Omámeně tam stála jako ve snu a pak si s úžasem všimla jeho očí: zlatožlutých, šikmých a panovačných - uz vím! blesklo jí, uz chápu!
   Žádný vlčák, je to vlk! Skutečný, opravdový, živý vlk! Skvostná, ušlechtilá šelma, jakou si prý v JŮ ES EJ chovají v domácnostech místo obyčejných psisek, je to vlk!
   A ihned si ho představila za plotem. Za plotem na zahradě své bílé vily. Reprezentativního a hrozivého dravce. Oddaného bodyguarda a věrného služebníka - až s ním vytančí na špacír, všichni se poserou závistí, pane boze, vlastní ochočený pravý vlk! Ta poslední a nejdůležitější trofej, jež jí pořád a pořád chyběla, ano, přesně TOHLE celou dobu hledala, přesně TOHLE! A nadšeně si přehodit tašky do jedné ruky a laskavě napřáhnout volnou paži: Čekej, Bene!
   Čekej, Bene! rozkázala, čekej! OL RAJT! A důstojným velitelským krokem se vydala rovnou k němu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]