Znevažování našich kulturních hodnot, tak módní v přítomné době, se netýká jen reálné historie, postihuje i bájný dávnověk. Kam až vliv našich médií dosáhne, všude se šíří mylná představa, že český národní mýtus je doložen v Rukopise Královédvorském a Zelenohorském (RKZ). A protože o Rukopisech je známo, že jsou to literární padělky, je samozřejmě i český národní mýtus jen novodobá podvržená mystifikace.
   Historie Rukopisů stojí za připomínku. Romantismus 19. století se nadchl pro středověkou kulturu legend a hrdinských eposů. Kde literární památky chyběly, dály se pokusy napodobit je a potom »objevit«. Návodným předobrazem se staly písně keltského barda Ossiana, které údajně »přeložil« do angličtiny a r. 1760 vydal Skot Mcpherson. Byla to »pia fraus« k slávě vlastního národa; opakuje se potom v řadě evropských literatur. U nás byly literární památky »objeveny« r. 1817 ve Dvoře Králové nad Labem a 1818 na Zelené Hoře. Odtud jejich jména. Starobylost jejich jazyka, písma, vetchost pergamenu atd. poukazuje na úctyhodnou dobu vzniku, v prvním případě na 13. století, v druhém na 9.-10. století. V zjitřené době národně obrozenských zápasů o udržení českého jazyka sama představa o někdejší vyspělosti naší literatury byla nepředstavitelným zdrojem povzbuzení a síly. Ale brzy se dostavily důvodné pochybnosti jazykovědců a historiků, takže přes značné a dlouholeté úsilí zastánců pravosti RKZ bylo prokázáno, že jde o umné padělky z dílny V. Hanky, žáka Dobrovského, znalce slovanské filologie i paleografie a jeho podobně erudovaných spolupracovníků. V závěrečné fázi »bojů o Rukopisy« se angažoval též T. G. Masaryk, přesvědčen, že sebevědomý národ nepotřebuje berličky sebeklamu. Ostatně bez předstírané hodnoty historické zůstala Rukopisům nezpochybnitelná hodnota umělecká, která inspirovala k tvorbě J. Mánesa, M. Alše, V. Myslbeka, B. Smetanu, J. Zeyera... RKZ jsou skutečná poezie ještě před Máchou, Čelakovským a Erbenem.
   K paradoxům současnosti patří i to, že RKZ, které vznikly pro povzbuzení národního sebeuvědomění, jsou dnes naopak využívány k destrukci národní identity. Předstírá se, že český národní mýtus, ztělesněný B. Smetanou v slavnostní opeře Libuše, je jako součást RKZ vlastně - podvrh. Horliví mluviči našich médií to nikdy s jistou dávkou škodolibosti neopomenou naznačit. Ale mají pravdu? Stojí a padají naše nejstarší pověsti skutečně s RKZ?
   Oba Rukopisy dohromady představují nevelkou sbírku básní. V šesti skladbách vystupují bohatýři pěkných slovanských jmen (třeba Záboj a Slavoj) a svým smýšlením a svými skutky připomínají hrdiny srbských junáckých písní. Dalších šest skladeb, lyrických, připomíná milostné ruské písně. Dvě skladby lyricko-epické jsou podobně slovanské »ohlasy«. Ale kde je tedy onen český národní mýtus? V RZ najdeme jedinou báseň, která s ním souvisí, Libušin soud.

   Vltavo, aj proč svou kalíš vodu?
   K čemu kalíš vodu stříbropěnnou?
   Jakže bych já vody nekalila,
   když se vadí tak dva rodní bratří,
   rodní bratři o dědictví otce!

   Vadí se to krutě mezi sebou
   lítý Chrudoš na Otavě křivé,
   na Otavě křivé, zlatonosné,
   Stahlav chrabrý, na Radbuze chladné
   oba bratří, oba Klenovici...

   I koná se soud, kněžna Libuše rozhodne, aby bratři spravovali dědictví společně. Prvorozený Chrudoš se však nechce dělit. Rozhněvá se, »žluč se rozlila mu po útrobě, třásly se mu vztekem všechny údy«... Pohaní kněžnu, protože »běda mužům, kterým žena vládne«. Kněžna nemíní podobné urážky snášet: »Nebudu již souditi vám svády. Volte muže mezi sebou rovna, kterýž by vám vládl po železu. Dívčí ruka k vládě na vás slabá.«
   A to je všechno? Ano, celý český mýtus je tu zastoupen jen zlomkem příběhu. Smetana by na to s bídou zkomponoval první dva výstupy své opery, ne již výstup třetí a ne druhé a třetí jednání. Všechno by skončilo dřív, než by padlo jméno Přemysl. Kde je cesta poselstva do Stadic? Kde je pluh a volci, otka a lýčené střevíce? Kde je přemyslovský rituál a symbolika? A co příchod na Vyšehrad a svatba s Libuší? Kde je Libušina věštba? Nic z toho v RKZ nenajdete.
   Ptáte se, odkud že tedy máme český národní mýtus? Po prvé jej zaznamenal ve své latinsky psané české kronice Kosmas (1045-1125). Předeslal jej do úvodu svých letopisů jako »vyprávění bájivých starců«, zkazky z doby pohanské. A je tu i praotec Čech a hora Říp, Krok a jeho dcery, Dívčí válka a bájní Přemyslovci, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Po Kosmovi děje našeho mytického dávnověku převyprávěl česky tak řečený Dalimil (kolem r. 1310) a další kronikáři, Pulkava (+1380), Václav Hájek z Libočan (1553) a v nové době A. Jirásek, I. Olbracht a jiní. S RKZ, jak zřejmo, »český národní mýtus« či »staré pověsti české« svým vznikem rozhodně nesouvisí, boje o pravost či nepravost RKZ se jich nijak netýkají, jsou založeny v českém dávnověku od nepaměti tradovaném, nikoli teprve v 19. století vymyšleném.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]