Slovenský prozaik a literární kritik Bystrík Šikula, ročník 1956, spoluautor - s kritikem Bohušem Bodaczem - dvou knih portrétů tvůrců své generace Premeny ohňa a Skrytá galéria (1997 a 1998), je z beletristů nespěchajících; knižně debutoval až čtyřiačtyřicetiletý románovou novelou Objatia mŕtvých otců a až loni přišel s další románovou prózou VÔŇA SANTALOVÉHO DREVA (Matica slovenská).
   V Objetích mrtvých otců konfrontoval neobyčejně sugestivně a až provokativně životní obzor, způsob a etiku lidí své domoviny (a ovšem svou) se světem za oceánem, a to v čase po převratu u nás, kdy odlišnosti vynikaly velice ostře a hrany dotyku nebyly ještě jakžtakž uhlazeny. V lecčem to byl jak doplněk, tak i naléhavá korektura slovesných záznamů střetů dvojího světa, odehrávajících se při návštěvách příbuzných z Nového světa u nás, jak to například v české literatuře zachytila pozoruhodně Ludmila Romportlová ve své knížce Radši na lvy (1964).
   Vůní santalového dřeva si Bystrík Šikula uložil těžší práci, úkol básnicky vysledovat srážení a přetváření života doma. V Objetích mrtvých otců mu zjednávalo jaksi už předem pozornost objevování pro nás exotického světa a lidí v zemi zatím civilizačně nejpokročilejší, pro niž jsme zas my exotikou a snad jurským parkem. Tu v knize bouřlivého studentského dospívání v čase, kdy na "velkou rodinu", z jaké je vypravěč (obě knihy jsou monologická osobní výpověď) a k jejímuž životodárnému smyslu se nesnadno sám probírá, útočí zcela jiný a velice agresivní systém hodnot, musel vyvinout nemalou invenci a rozvinout všecko své vypravěčské umění, aby se na jedné straně vyhnul Charybdě staromilství a na druhé straně nebezpečné úžiny života neupadl do Scylly ztráty hlubokého životního zázemí v lidech svého rodu; aby, pokud smím navázat na název knihy, neztratil v hektickém ruchu dneška smyslovou paměť a nezapomněl na neopakovatelnou, leč stále živou vůni dětství a člověčiny.
   Českému čtenáři se nemusí Vůně santalového dřeva číst lehce. Nejenže je pro něho už i lexikálně a frazeologicky náročná (šanta berie, vrúbok na rováši), ale hlavně proto, že rodové a rodinné vztahy u nás, v Čechách asi víc než na Moravě a ve Slezsku, jsou už tak uvolněny, že veľká rodina jako záruka vzácnej rovnováhy a harmónie v člověku už se téměř zcela rozpadla, vůně vzácné sounáležitosti a opory skoro zcela vyvanula. Tím spíše bychom měli knihy, jako je tato Šikulova, pozorně číst a s jeho vypravěčem si připomínat, kde je stále ještě hlubina bezpečí.
   A pak je tu ještě jedna obtíž pro českého čtenáře: příběh, jehož autobiografický vypravěč se musel utkat o své pojetí života s obávaným mocným fakultním pedagogem a také kritikem, je protkán množstvím zcela konkrétních narážek, jimž neporozumíme, pokud jsme (na rozdíl od Slováků, kteří českou literaturu stále čtou) četli slovenské knihy a časopisy málo. Naše chyba. Neboť slovenská literatura aspoň v tom proudu, který spoluutváří Bystrík Šikula, je slovesnost činného a zdaleka ne bezbranného humanismu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]