Z nakladatelství a vydavatelství Slovart, spol. s r. o. máme další kafkovský titul Roberta Calassa, jednoduše nazvaný K. Kniha má 197 stran a přeložil ji – vzorně – Zdeněk Frýbort z italského originálu, vydaného roku 2002. České vydání obsahuje snímky z archivu Klause Wagenbacha.
   Tento kafkovský titul stojí za hlubší výklad v souvislosti s tím, jak byl u nás pěstován kafkovský kult a jak docházelo i k jeho zneužívání. Jistým zlomem se stala tzv. Liblická konference v roce 1963, která byla věnována Franzi Kafkovi. Po ní se s Kafkou, obrazně řečeno, roztrhl pytel. Našli se mnozí pátrači po jeho rodových kořenech (Hugo Rokyta), překladatelé Kafkova díla, vydavatelé, vyústilo to až do komerčně vyráběných triček pro turisty pátrající v Praze po Kafkových stopách, samozřejmě též muzejní expozice aj.
   Zdá se však, že přes tento kafkovský boom se domácího prostředí Franz Kafka příliš nedotkl, v současnosti jeho kult pěstují především zahraniční turisté.
   Chci tím dojít k závěru, že pro skutečné seznámení s Kafkou – a toho by nám bylo zapotřebí – by byla potřebná skutečně odborná znalost jeho díla, případně i míst s ním spojených, nikoli ovšem na bázi jakési kafkovské komerce.
   Kniha, o které píši, to nemůže úplně napravit, zejména všimneme-li si v ní uvedené věty, že »Roberto Calasso, italský filozof, znalec mytologie a nakladatel, se ve své knize K. postavil k Franzi Kafkovi jako čtenář, který si při čtení srovnává svět, v němž žije, se světem, který mu předkládá kniha a její autor«. Nu, jestliže takto postupoval autor knihy, pak by bylo užitečné, aby tak postupovali i její čtenáři, je ovšem otázka, zda by to dokázali. Kniha je totiž vskutku náročná a Kafku interpretuje především charakteristikou jeho některých děl a postav. To předvedl její autor, ale, znovu podotýkám, zásluhu na přiblížení Kafky českému čtenáři má i její překladatel, Zdeněk Frýbort, kterého zajisté znají pozorní čtenáři naší literární přílohy.
   Zastavme se již u samotného titulku knihy - »K.«. U Kafky je řada děl nedokončených, otevřených dalším interpretacím, právě tak je to i s tím »K.« Koho tím myslet, dává Calasso na srozuměnou od prvních stránek. Buď by to mohl být »Josef K.«, nebo prostě »K.«, s nimiž se setkáváme v Kafkových románech (spíše příbězích) Proces a Zámek. A tady již narážíme na první nesnáz Calassovy knihy: větší užitek z porozumění jeho výkladu mají čtenáři, kteří se před studiem Calassovy knihy již setkali s Kafkou v obou románech, právě tak jako s dalšími Kafkovými opusy, jako je jeho slavné Doupě, či aforismy. I po těchto Kafkových výtvorech Calasso sáhne, aby z knihy vyplynulo to, co bývalo i v naší literární teorii a praxi zvláště po roce 1963 zneužíváno. Z Kafky se obvykle vybíral a zdůrazňoval prvek odcizení, který se však měl údajně vztahovat na dobu nezralého socialismu a komunismu. A přitom sám Kafka citlivě vnímal (i přes vleklou nemoc) rozpory své doby, své rodiny (viz jeho neméně slavný Dopis otci), ale na druhé straně i prožitou lásku k oblíbené sestře Ottle, o níž je také v knize zmínka právě ve vztahu ke Kafkově literární tvorbě za pobytu u ní v Siřemi. Tady Kafka prožíval těžkosti svého fyzického handicapu; v korespondenci se zmiňuje, jak se mu těžce psalo, prý ho tu vábila víc zvířena než lidé (Siřem leží v chmelařském kraji a Kafka tu pobýval od září roku 1917 do dubna roku 1918). Autor knihy charakterizuje Kafkův siřemský pobyt jako jeden z mála šťastných časů v jeho životě.
   Na závěr zprávy o knize bych rád uvedl, že její cena by stoupla, kdyby se čtenáři tentokrát nechali vést jejím autorem a naučili se dívat na Kafkovo dílo (včetně vynikajícího Nezvěstného čili Ameriky) Calassovýma očima a přitom přemýšleli. Tím by se snad splnilo i očekávání vydavatele, že by totiž konfrontovali současný svět s tím, co Kafka tak výrazně a mistrně sděluje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]