Věra Beranová patří k našim předním odborníkům v oblasti estetiky a vědy o umění, užitém umění a designu. V současnosti působí na univerzitě v Ústí nad Labem a čtenářům Obrysu-Kmene je známá nejen svými články, ale také aktivitami v rámci Výboru národní kultury nebo Unie českých spisovatelů. V roce 2005 vydalo nakladatelství PedF Univerzity J. A. Purkyně (brněnská univerzita, která před listopadem nesla název Jana Evangelisty Purkyně, se v 90. letech vrátila k původnímu názvu Masarykova univerzita) studijní text nazvaný PRVNÍ KROKY K ESTETICE (s vročením 2004, 152 str., s obrazovou přílohou v podobě CD-ROM), text podnětný nejen pro studenty příslušného oboru. Vyšel sice v mizivém nákladu pouhých 100 výtisků, mohl by se však stát předstupněm, jakýmsi "prvním krokem k estetice" nejen pro studenty, ale i k obsáhlejší, systematické a snad i reprezentativní monografii. Z tohoto hlediska mu budu věnovat pozornost i proto, že je pojat polemicky, že autorka je oprávněně přesvědčena, že o podstatě estetiky nelze psát jinak než polemicky.
   Autorka svoji knihu přehledně rozdělila do šesti základních kapitol. V první kapitole pojednává o podstatě estetična, objektu estetiky, o vztahu mezi uměním, "mimouměním" a neuměním. Autorka rovněž podává přehled evropského, především však českého a československého estetického myšlení. Druhá kapitola (Co je estetické myšlení?) vysvětluje základní estetické kategorie, např. estetické funkce, normy a hodnoty, a to z hlediska velmi široce a nedogmaticky chápaného strukturalismu (Jan Mukařovský je badatel v knize nejcitovanější). Zdůrazňuje přitom historismus, praktickou estetiku, sociologické, biologické a další zřetele, zvláště axiologické. Je polemická vůči "trvalým hodnotám", "věčným pravdám", v čemž lze spatřovat podněty moderně chápaného marxismu, ale i pragmatismu a dalších konceptů. Třetí kapitola (Co je umění?) vysvětluje podstatu umění a jeho interpretace. Kapitola čtvrtá (Umělecké druhy a žánry) se věnuje taxonomii umění. Přihlíží k novým trendům, které vedou k tzv. novému umění. Pátá kapitola (Mimoumělecké estetično) sleduje praktické a aktuální zřetele estetického vztahu k přírodě, životnímu prostředí, géniu loci etc. Poukazuje na dominanci mimouměleckého estetična v běžné, každodenní rovině. A konečně šestá kapitola je věnována problematice estetické výchovy, umělecké kritiky, kýče, představuje jakousi praktickou aplikaci estetiky.
   Klíčovým autorčiným pojmem je "vztah", "vztahovost" (schematizované i graficky), což je projev vědomí, že estetický svět existuje v interakci, v komunikaci, v relaci s jinými stránkami skutečnosti, což zakládá i jeho objektivitu, i subjektivitu. Pokud dogmatický marxismus (dogmaticky chápaný.) přeceňoval třídní a sociálně-ekonomické podmínky existence estetické reality, dogmatický strukturalismus pak specifičnost an sich strukturovaného jevu, "očištěného" od všeho domněle vnějšího, mimo stojícího, daří se Věře Beranové konturovat podstatné vztahy a souvislosti, a v nich vidět specifičnost, i sociální podmíněnost sledovaných jevů a funkcí. Reaguje nejednou i na zproblematizování četných estetických kategorií, k němuž došlo v souvislosti s postmoderní kritikou moderny. Uvědomuje si, v souvislostí s gnoseologií umění a estetična, že často "prostřednictvím smyslově spontánního estetického vjemu pochopíme mnohem víc než z přísně exaktních studií dokumentovaných množstvím faktografického materiálu" (s. 8), a soudí rovněž, že "estetické vědomí je svým způsobem spojujícím článkem duchovních dimenzí našeho světa" (s. 61). Za nejcennější pokládám kapitolu poslední, v níž pojednává o podstatě estetické výchovy (jejím poslání i školské praxi), podstatě umělecké kritiky a o kýči jako určitém typu vztahu mezi vnímatelem a nějak vymezeným, často konvenčním předmětem (v návaznosti na M. Kunderu). Beranová tak vytváří ucelený systém - v době postmoderního odmítání, ba záměrného rozvolňování a překrývání systémů - poměrně otevřený, s řadou navazujících spojnic k dalším systémům i jiným humanitním disciplínám. Jsou to tedy opravdu "mosty k estetice a od estetiky".
   Následující kritické výhrady nemají za cíl problematizovat hodnotu studijního textu, chápu je jako lektorská doporučení pro předpokládanou novou redakci i rozšířenou podobu učebnice (do podoby monografie). Text by si zasloužil zevrubnou jazykovou a redakční korekturu nejen německého resumé (např. "Rezummé", "sorden", "gawähren", "Schonheit", "Ausenkunst", "fur", "Sichtwintel" a desítky dalších), ale i českého textu, zvláště po stránce interpunkce, psaní velkých písmen, aktuálnějšího pravopisu apod. Nemá smysl je zde všechny citovat, opravit by je měl alespoň odpovědný či jazykový redaktor. Přestože mnoha nakladatelství na korektorech a jazykových redaktorech šetří a práci nechávají na autorovi (popř. jeho úpravy do textu ani nezanesou), předpokládal bych alespoň odpovědně vypracovaný jmenný rejstřík: autoři zde uvedení se namnoze vztahují jen k závěrečnému Přehledu výběrové literatury, a to ještě nepřesně. Neologismus "mimoumění" vznikl modelově, a jakkoli nepochybuji o funkčnosti jeho definice, jako slovo terminologické z hlediska jazykového působí nezvykle, proto doporučuji opisný výraz (existuje ústrojně vytvořené složené adjektivum "mimoumělecký"). I výraz "neumění", jakkoli podstatně ústrojnější a vcelku běžný, je vnímán negativně jako "neumětelství" a "nepodařený artefakt", popř. "kýč" - stěží si pod ním představíme "čistou přírodu", tedy "to, co zde existuje bez zásahu lidské ruky" (s. 17), vedle "mimoumění" a umění. Přirozeně, není nic neplodnějšího než spory o nominální definice, ale vědecký jazyk by měl respektovat jazykový úzus, jistou běžnou konvenci.
   Přiložený CD-ROM o velikosti 376 MB a základních 82 "oknech" bych doporučoval zpřehlednit a navigačně upravit. Přitom jde o samostatný výtvarný doprovod, který neilustruje text, ale podstatně jej doplňuje a rozvádí otázkami či komentáři, které vyžadují čtenářovu (divákovu) spoluúčast. Zdá se mi však, že nemohou nahradit interpretaci artefaktu, tedy jakýsi popis, analýzu, postižení smyslu, kterou bych doporučoval doplnit - souvisí to s doporučovanou induktivní strategií. Jakkoli je to v rozporu s převažující tradicí, předpokládající deduktivní odvozování a teoreticko-abstraktní výklad, různými příklady ilustrovaný a odlehčovaný, je podstatně účinnější metoda právě opačná, totiž postup od esteticky relevantní reality, čtenáři představené, k popisu, analýze a hodnocení (zobecnění). Jakkoli žádná interpretace nebude absolutní a vyčerpávající, umožní zájemci soustředit se na podstatné stránky estetické skutečnosti. Minimálně v tomto ohledu bych spatřoval velké možnosti připojeného CD-ROMu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]