Profesor Milan Hrala vydal v OFTISu Ústí nad Orlicí knížku VŠECKO BYLO TROCHU JINAK (182 str.). Jde o čtyřicet statí vzpomínkového charakteru včetně závěrečného epilogu, který slibně upravuje na začátku uvedený název knížky a stručně nám sděluje: Všechno bude trochu jinak. Je tedy na čtenáři, aby po této závěrečné stránce popřemýšlel, co vlastně mu autor naznačuje.
   Poněkud zjednodušeně by se dalo říci, že Milan Hrala ve své pozoruhodné knížce vzpomíná na své mládí v Humpolci a postupně nás odvádí do Prahy, kde po letech studií přicházejí další desetiletí, která tam strávil jako vysokoškolský pedagog. Vzpomíná na lidi, jež poznal a kteří ho něčím zaujali, vytváří jakýsi kaleidoskop prostředí, jimiž prošel. Samozřejmě nejvíce pozornosti a prostoru věnuje Univerzitě Karlově, kde učil. Z části (zvláště v první polovině knížky) jde o historky humorné a vtipně zaznamenané, které nás pobaví a jistojistě vyvolají na naší tváři úsměv, ale jsou tu i záležitosti spjaté s dobou, ve které se odehrály, a nad nimiž si uvědomíme, že leckdy bylo skutečně všecko trochu jinak. Oceníme, že autor k nám promlouvá srozumitelně, s nadhledem, nesnaží se nic vnucovat, nepřeceňuje význam své osoby; zvláště to poslední je velice sympatické.
   Pokud jde o mne, uvítal jsem další možnost nahlédnutí do vysokoškolského prostředí let minulých, které se – zdá se –příliš nelišilo od jiných tehdejších uskupení, snad jen ty vzájemné intriky byly rafinovanější, protože aktéři byli vzdělanější, avšak osobní vlastnosti, přesněji charaktery, zůstávaly i zde v poloze: Každý chvilku tahá pilku, až mu jednou sednou na kobylku. Uvítal jsem otevřenost Milana Hraly, se kterou nám sděluje svůj názor, že ledacos mohlo a mělo být jinak. Vyslovit něco takového vyžaduje bezesporu odvahu. A odvahu může mít pouze člověk fundovaný, člověk, který se dovede dívat a myslí mu to dál než k vlastnímu prospěchu. Neodpustím si citaci: Nevím, čím to je, ale nápravců některých rysů české národní povahy se hned po Listopadu objevilo až podezřele hodně.
   Bez povšimnutí nelze přejít epizodu „Daleká cesta má, marné volání…“, v níž Milan Hrala vysvětluje, jak se ocitl v České Třebové, kde žije v současné době. Činžák na Vinohradech, kde bydlel, koupila jakási tajemná česko-italská společnost, kde český byl jen ten název, a zanedlouho tu byla snaha vypudit nájemníky pod pláštíkem rekonstrukce. Nebylo dovolání, i soud rozhodl ve prospěch společnosti. A takových nákupů provedli v Praze na čtyřicet… Když nemáte kapitál a chcete budovat kapitalismus, jste odkázáni na kapitál, který přijde zvenčí, vysvětluje to autor slovy Jacquese Rupnika a dodává: Neřekl bych, že v Listopadu a po něm by se mluvilo o budování kapitalismu. Lidem šlo tehdy o skutečnou demokracii, odstranění totalitních pořádků, o nutné reformy, nápravu křivd.
   Nemohu si odpustit ani další citaci z Hralovy knížky: Už ve starověku platilo, že s porážkou nějakého krále trpí i jeho otroci. Na této věci se během staletí mnoho nezměnilo, pozdější doby byly stejné, žoldnéři ve středověku střídali pány podle svých nároků a jejich potřeb; až novověk to obohatil ideologickou bublinou, která se od 19. století změnila ve sprosté lhaní a propagandistické podvody.
   Domnívám se, že po knížce se zájmem nesáhnou pouze ti, kteří na vysokých školách studují a studovali nebo tam učili či učí, ale že si ji s chutí přečtou i běžní čtenáři, kteří ještě dnes, v době, kdy má velká část našich občanů existenční starosti, touží vědět víc, než co se jim naservírovalo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]