KAREL HOLUB

Až si doba

Až si doba zlomí nohu
a dostane sádru,
ti rozumní, obyčejní
vyjdou v novém kvádru.

Ne exhibů, ne hrabalů?
JEJICH bude svátek.
Opovržení se šklebí
na kořistný zmatek.

Až si doba zlomí nohu
a dostane dlahu,
ozón kraj nám okysličí.
A možná i Prahu.




VÁCLAV JUMR

Česká zemědělská

Na tom našem dvoře
Unie krákoře
Směnili k slepicím
kohouta za tchoře

Do sýpek s obilím
hraboše pustili
do lánů pšenice
kňoury a kobyly

Na tom našem dvoře
Unie krákoře
Bez stáda dobytka
sucho je v komoře

Bude dost na roku
dánského tvarohu
mléka až z Francie
(v Čechách krys ve stohu)

Jak bude Brusel růst
bude růst český půst
Českému občanu
nebude smrdět z úst




EVA FRANTINOVÁ

Máj

Ó šeříky Ó láhve zápalné
ležíte na sobě
zas přesně podle pravidel
vy láhve s fialovým vínem
a s etiketou hvězdných líčidel
Vy láhve ve výši Jen ve výši
tam kde už netoužíme
psát a z planet dlaní
nesype se prach...



Mít Máchův plášť

Co by sis počala s kapsami Knoflíkem
lístkem Lori
co s vůní lesů
tichem hradů
co s číslem na mobil
kde není
ani schránka tmy
do které propadá se slovo pěšina
zelené torny přes ramena se už nenosí
a letí vyztužená záda
a přesto je tu věčná reklama
- hrdliččin hlas zve ku máji
a báseň
(když šlapeme)
jak jehla stroje
srdcem se prodírá
jak pláštěm...



Krkonoše

Bývalo lesů víc
mnohem víc hořců - svic
které stály
u neznačených cest
kterých se poutníci
jen dotýkali
- tudy šel Karel Hynek
ach modré obzory
a louky pod hlavou
a slunce západy
na naše závory!



Pouť česká

Jak motýl
který nalézá zde
a na skalisku samoty
lhostejnost - jen studený sníh
toužíme
dolů v květné kraje
třepotat křídly
ne instant ne internetovými
ale živými
k jasnému nebi tisknout se
- nechat se kolíbat
lícemi kvítí
na louce!



Jak slzu umořiti?

Slza se stále stejně
do koutů dlaní zahání jak smetí
teče svým tempem
po tváři čisté
i po té kterou oplocují
šminky
když píseň "Tam na hoře holoubátko"
zní
z oken
u Márinky...



Máchova ulice

Od dvou let žít v Máchově ulici
- jednoduchá věta
od první třídy píšeme ji stejně
začínají jí životopisy
co na tom že tu chtějí porazit akáty
květy z nich visely jak šperky
na krku májů
a já se musím přiznat
- básník mne zasáhl tím
že žiji v Máchově ulici
píšu a za zády mi dýchá jáma
náš dům s okny na koňský dvůr
a suchý žlab
nezasáhla bomba
jako ten sousední číslo 17
pod jedním zvonkem čtu Válka
a v čísle 17 bydlí i pan Měšťan
občas škemrá dvacetikorunu
vy jste tak milá děkuje
a zatím ulicí jdou sousedé
ti kteří se tu neohřejí
i ti kteří tu bydleli
a možná stejnou dobu jako žárovky ve špížích
paní Klinková kulhala
a až dnes jsem se dozvěděla
že jako děvčátko
spadla do studny
a pana Toníka který byl kožešníkem
jsem znala od vidění
mám oči suché
a jen si představuji prázdný byt
plný kožešin
a lišek
a kolik pošťáků si ulici předávalo
včetně pošťačky Blanky s indiánskou čelenkou
a hroznem klíčů u pasu
mhouřím oči a vpíjím se do vzoru dlažby
jako do koberce
plného smyček
a vím
- neuniknu!



Adresa

Je štěstí žít v Máchové ulici
nad hlavou komíny a střechy
báseň je návnada - rodíš se s udicí
a číháš na úlovek
u májové řeky!




Básník Miroslav Orava, člen Unie českých spisovatelů, slaví 24. dubna 65. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

MIROSLAV ORAVA

Odlitek ruky

Cizí jak v kině pozoruji genetický vývoj své pravé ruky
jež nikdy (až na pár měsíců a někdy i pár let)
se neživila ničím jiným, než pera držením, a psala často jen čísla
Teď - stává se z ní tlapa

a kódy všech těch, co na polích se po generace dřeli
jak symfonie, když dospělost se míjí, nabývají svými tvary vrchu
a falešné mozoly od kytar i od psacích strojů i od aktovek
i od kufrů nošení směšné jsou jak počurané dítě

Bude to trvat dalších tisíc let
než prst doprava zahnutý jak kompas sdělí našim pravnukům
že od pera držení je to
až dávno žádná pera k psaní nebudou už známa

Jim bych chtěl vzkázat, že už dávno zakódováni jsme byli
a změny zásadní že trvají vždycky víc než dlouho
a proto vracíme se stále znova a píšeme i sirky oharkem
když nechceme být zapomenuti a pero není

a píšeme i do zdí a do dětských duší
své kódy ryjeme bezohledně a s láskou
Tak vzniká báseň
jíž bych se chtěl poklonit i svému otci



Napíši

Napíši modrou
modrou napíši
tu berlínskou
aby žlutá v ní řvala jak kuřata

Napíši tón
čistý jako nic
jak hvězdu ponořenou do noci
jež mrká si a už vzala si

Napíši hmat na housle
na krk do prázdna smyčců smyk a
krokodýlů řehot napíši
napíši matčin prs a tátův řemen

Napíši svobodu pro moje psaní i pro své ženy malování
já který jsem se bál až můj hněv tál
napíši jak moje dál mizela v cizí dáli
až housle znova chytím pod krk napíši

jak neřestně jsem se bál a tál i sklízel i žal
napíši až budu znát podzimy zlatožlutý bál
a slunce jižní oblohy nedaleko od nás opodál
Slunce cestu již poznal jsem popíši

A proto a navzdory a přesto mám mlčet
aneb jak v úvodu jsem řekl mám lhát a
tvrdit že nebudu už nikdy psát
a nedopíši nic o tom co měl jsem rád

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]