V listopadu loňského roku vyšla knížka koláží, aforismů a myšlenek MILOVNÍCI KNÍŽEK (vydalo ji nakladatelství Práh, 2010). Štastnou rukou ji sestavila dvojice Miroslav Huptych a Jiří Žáček, ostatně oba také milovníci knih. Hravými a chytrými kolážemi, které musíte vidět, ji protkal M. Huptych, takže kniha je hned dvakrát vázaná.
   Skvělý výběr aforismů našich i světových autorů doprovází eseje a úvahy asi padesátky renomovaných českých autorů. I zde si čtenář přijde na své. Např. v jedné z esejí si Ivan Kraus pokládá otázku proč vlastně píše, a v následujícím řádku přiznává, kolik vlastně psaním ušetřil za psychiatra. To je také rub literatury, a bohu díky za to! Jistě to funguje obecně, pak ovšem nechápu proč je ve společnosti stále takový počet bláznů. Inu, jsme na jednom vraku, respektive píšeme v jedné době.
   V další eseji spisovatel Milan Uhde chválí čtenáře, který svým IQ mnohdy převyšuje autora. Konec konců chytrost nejsou žádné čáry a myšlenky, pokud se vůbec dostaví, je třeba zapisovat si za uši, jinák se zapomenou..., a tak vidíme mnoho potenciálních autorů (autorek) se zápisem za náušnicemi. Někteří si dokonce vyholí pruh od ucha až po temeno, aby se na hlavu vtěstnalo více slov, více poznámek. Mistr Jan Vodňanský uvádí, že má na rukou mozoly a tvrdí, že jsou od Zoly, inu, komu se nelení, tomu se zelení a sklídí sem tam i nějakou tu fazoli. Souhlasím s Jakubem Šofarem, že i složité věci jsou většinou zcela jednoduché, jen jim přijít na kloub. Také Michal Šanda literárním textům moc nevěří a říká, že jsou záležitostí veskrze abstraktní.
   Zabudovat myšlenku do textu a následně ji dešifrovat vyžaduje od čtenáře bezesporu určitou představivost, ale i jakési minimum intelektuálních schopností. Oč snažší je louskat ořechy a lisovat z nich olej, ovšem máme-li lis. Patří snad slovo jako takové do knihy ohrožených druhů?, zamýšlí se pohádkovými slovy Bajaja. Antonín Bajaja ví, že záměr stvořitele – dát každému do vínku volnost, rovnost a bratrství – se nenaplnil a slova přirovnává k všelijakým možným i nemožným živočichům.
   Zatímco mnozí už knihu zcela odepsali, nebo její budoucnost vidí v elektronické verzi, tak Václav Bidlo prorokuje nová jitra knihovníků. A předkládá nám i důkazy. Copak ta křehká a téměř neviditelná elektronika může konzervovat texty stovky roků? Ostatně elektronický záznam se běžně vypaluje a to mi připomíná způsoby jistého jezuity jménem, myslím, od K.
   Byli to však právě jezuité, kteří velkou měrou přispěli do pokladnice evropského písemnictví a dotáhli káru vzdělanosti až do doby, kdy se jí chopila věda. Copak záznam může jednou vydat tajemství, jako tak učinily některé jeskyně?
   Ve výčtu esejí a úvah uvedených v knize bychom mohli pokračovat, ale další autoři mi prominou, skláním se před jejich dílem i fantazií, ale nemohu čtenáře připravit o rozkoš z této knihy.
   Poslední zastávku činím nad aforismy, které navazují na provokující a překvapující obrazy Huptychových koláží. Každá sentence se v této knížce točí kolem knih a místy se až zdá, že jde o čarovný tanec myšlenek. Milovníci knih si rádi zatančí, hlavně když (v této knize) najdou dobrou a spolehlivu partnerku.
   S krásnými ženami a krásnými knihami je to obdobné, vždycky nás o ně někdo připraví. (F. Uher). Z. Ortová, naše velmi dobrá aforistka, píše: Můj život je otevřená kniha..., už patnáct let otevřená na straně třicet. Inu, ženy nestárnou. Co tě nepálí – nepiš. (G. Laub). Ach náš světový aforista Gríša, nemohu zapomenout jeho skvělý večer v pražském Palfyho paláci. Nyní bych měl skončit, ale dovolte mi ještě dvě sentence: Idiotů máme dost, Dostojevského však žádného. (E. Světlík). Ptali se mne, proč píšu. Odpověděl jsem: protože se perem nedá střílet. A to je cenný závěr od mistra pera, aforisty Žarko Petana.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]