Nikdo ho už téměř nezná. Nevydal žádnou sbírku a odešel z tohoto světa před několika lety ve věku snad 36 let. V léčebně dlouhodobě nemocných, kdysi nemocnici v Obloukové ulici v Praze-Vršovicích, zesnul u telefonního aparátu, když se snažil o něco požádat. Popravdě řečeno, poznal jsem Josefa Svobodu, neboť takhle se poeta jmenoval, jako člověka, který toho nikdy mnoho nepotřeboval. Z domova v rohovém domě v Krymské ulici odcházíval do blízké hospody na Moskevské ulici nesoucí jméno U ječmene, kde sedával v koutě a po celé hodiny si zde četl. Pravda, někdy se zlobil, kdo že mu ukradl tak drahého psa, který pobíhal v ulicích. Někdy zašel i do hospody Na tržišti, na kterou dohlédl z oken bydliště, domu, jehož fasáda je poseta mozaikami s vlasteneckými motivy. Bohužel v toku času nahradily na stařičkém činžáku věže hradu Karlštejna a Točníku kovové mříže větráků plynových kamen...
   Jméno Josefa Svobody mi po letech připomněla nedávno vydaná Antologie Divoké víno 1964/2007, prezentující přes dvě stovky autorů, jejichž jména se vtiskla do povědomí uměnímilovné společnosti mnohem silněji než jméno Svobodovo. Pravda, poslední roky svého života Josef nepotřeboval téměř nic. Stačilo mu národní pitivo na tři písmenka - rum, prokládané snad jedinou krmí - knedlíky s vajíčky. Trpěl již těžkou chorobou a stejně tak neskutečně krásným lidským citem - obdarovávat lidi a z nich nejraději děti. Pouhými maličkostmi, neboť na víc bezelstný básnící člověk stejně neměl. Tu pohlídal kamarádovi malé kluky, natrhal společně s nimi nezralé hrušky anebo kyselé hrozny v blízké Grébovce, pardón, Havlíčkových sadech. Jindy došlo na červené tulipány z pěticípé hvězdy na svahu pod svatební síní bývalého Obvodního úřadu v budově tzv. Rangherky nad kostelíkem sv. Mikuláše, aby jimi u manželky kamaráda omluvil pozdější příchod živitele rodiny, neboť se s ním zasekl v hospodě... Vinu bral vždycky na sebe.
   I přihodilo se jednou, že ho i s tulipány sebrali příslušníci bývalé Veřejné bezpečnosti a odvedli na dnes už zrušenou služebnu na Míčankách. Poseděl si tam až do rána a pobyt mu vyšel na pětistovku. Nicméně ráno si dovolil požádat o již zaplacené tulipány, které nakonec sám vyndal z odpadkového koše...
   Stalo se také, že Josef prožil společnou týdenní dovolenou s trampskou partou existující již bezmála padesát let pod jménem BONAKO. Vím, o čem píši, byl jsem u toho. Název trampské osady ocenil i spisovatel Jaroslav Foglar, který se rovněž několika akcí téhle party zúčastnil; znamenal BOrci NA KOlech. Realita však byla tvrdší - byl to BOrdel NA KOlečkách, ale opravdu jen v nadsázce. Zorganizování akcí vyžadovalo pořádek a silnou vůli.
   Básník Josef Svoboda onen letní týden na břehu zlatonosné Sázavy prožil po svém - rum prokládal knedlíky s vajíčky. Oddechový čas neproběhl ve stanu, nýbrž na vyhozené železné posteli s drátěnou matrací, s dekou přikrývající zasněného básnícího člověka. V mezidobí pomáhal s hlídáním a vymýšlením her pro děti.
   V Antologie Divoké víno najdeme jednu delší Svobodovu báseň s datumovým názvem - 8. 7. Poprvé ji otisklo Divoké víno (vycházející sedm let - 1964 -1972) v dvojčísle 5-6 v roce 1967. Krátký úryvek naznačuje malý předsmuteční kamínek do mozaiky básníkova života:
   Prý tu mám zatuchlo.
   To jsou jen žvásty.
   Teď tu mám útulno,
   když si jen představím studené počasí,
   celý se rozklepu, suchary svráskají.
   Venku to počasí!
   V díře mám útulno.
   Taky mi závidí, no to se rozumí.
   Rádi by měnili.
   Ne, nejsem dnešní.
   Byla snad jezevce,
   nevím to určitě,
   dost dlouho to trvalo, než jsem ji našel.
   Antologie Divoké víno nabízí práce více než dvou stovek básníků a já teď připomínám jen jediného z nich. Dnes již neznámého. Znali ho však v redakční radě časopisu, jejímž byl členem, a je moc dobře, že na něho nyní nezapomněli. On také myslel na své kamarády, když s nimi chodíval společně z hospody domů, aby je omluvil u manželek. Vždyť to byl přece on, kdo je zdržel...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]