Po týdnu tvrdé lopoty kvůli skromné obživě si každou neděli (o volných sobotách nebylo tehdy ani slechu dechu) po obědě dopřáli luxus posedět v klidu u sváteční bábovky a bílé kávy z cikorky, tedy kávoviny z kořenů čekanky. A to je přímo nutkalo zpívat. Někdy přišla i kmotra, nebo sousedka, co mívala sóla na kůru. Jako první zanotovala maminka, většinou nějakou kostelní, známou z kancionálu na hrubé (u nás velké) mši. Pak přidala i mariánský poutní hit Tisíckrát pozdravujeme Tebe – a to už se přidával i tatínek. Tuším, že jim hlasy trochu neladily, ale to vůbec nevadilo. Posluchači, tedy starší sestra a já, jsme to stejně nepoznali.
   Tady někde jsou mé pramínky vztahů k písním, a snad i trochu k hudbě. Moje dětská dušička vstřebávala víc slova než nápěvy, byť obojí se udrželo v mé paměti i k stáru. Rodiče však zpívávali nejen při bábovce, ale už při přípravě svátečního oběda. Tatínek obvykle loupal brambory a maminka u plotny „kachláku“ si libovala v lidových nebo zlidovělých písních. Nikdy ale neopomněla hrdě zazpívat Moravo, Moravo, anebo Jsem Moravan, toť touha má… (Však také při povinném sčítání lidu píšu do kolonky národnost: moravská! Zatím je to sice k ničemu, ale…). Obvykle následovaly Čechy krásné, Čechy mé…, ale též Přijde jaro, přijde, zase bude máj! V hitlerovsko-háchovském protektorátu bylo třeba ztišit hlas, neboť prý už i tehdy měly stěny uši – uši udavačů. Dnes vás prásknou nejmodernější štěnice, a to dokonce v ložnicích nebo na místech ještě intimnějších; anebo prachobyčejný mobil, co nás vítá pokaždé, když překročíme hranici českého Absurdistánu. Jen houšť! A větší kapky, údajně pravdoláskově demokratické!
   Rodičovský repertoár zahrnoval i tlumeně zpívané písně Karla Hašlera, mnohoslokového Stěnku Razima, co kamarádům dokázal, že je skutečně pravý kozák, a vhodil běloskvoucí nevěstinku „do vln vířivých…“ Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že tu píseň známe jako Volga, Volga, mať rodnaja… Balkanská tématika bývala zastoupena mimo jiné písní Hej pod Triglavem (slovinské Alpy, 2863 m n. m.), slovenských písniček bylo ovšem neurekom!
   Onehdy mi jeden slovenský přítel prozradil žertovný začátek jejich národní hymny: Nad Tatrú sa blýska, Slovák Češku stíska…
   Proč vlastně tyhle řádky? Generace vyrostlá, anebo odchovaná polistopadovým antičeským euroatlanstvím, notně střihlým tvrdým germanismem, většinou ví jen málo o šperkovnici lidových písní, jímž se kořil i takový skladatelský velikán jako Leoš Janáček! Ani rodiče těch náctiletých s dětmi nezpívají; většinou v honbě za udržení slušné existence nemají na takové prkotiny čas! Velká část dětí (už i těch odrostlejších) se pitvoří u mikrofonů a vyluzuje rádoby anglické texty. Ovšem – čest výjimkám!! Nezbývá než s hitlerovci umučeným Karlem Hašlerem připomenout osud české písničky: Jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít! Už právě proto: Zpívejte, lidičky, ty naše písničky z Moravy, Slovenska, Čech. Tolik je krásy v nich a je to velký hřích, že jsou tak urážené…

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]