"Já jsem věděl, že to zas nepůjde," řekl. "Myslel jsem si to," opravil se.
    Stáli před znovu zavřenými domovními dveřmi.
   Ten, který teď promluvil, nebyl o mnoho vyšší než jeho druh, překonával jej však výrazně váhou. Tak sto dvacet kilo, možná o něco víc.
   Druhý muž přede dveřmi byl fyzicky méně výrazný: metr sedmdesát, nohy "do x", v ušmudlaných džínách s vytahaným zadkem, přes sebe měl strakatou americkou vojenskou bundu. Nebylo mu skoro vidět do obličeje, černého kulicha měl naraženého i přes oči.
   Tlusťoch se očividně také neodíval ve značkových prodejnách. Na sobě měl pro změnu "maskáčové" kalhoty, trup vězel v těsném, pečlivě zapnutém černém kabátku. Na hlavě mu seděla placatá čepice lidově zvaná nehet.
   Stále zírali nevěřícně na dveře, jako by to, že jim je domovní pán právě vztekle zabouchl u nosu, byla jen zkouška, že dveře se zase otevřou a oni odejdou s penězi.
   "Ty vždycky všechno víš," zahuhlal ten v kulichu. "Jenže vždycky až potom."
    Otočili se a šourali se k brance před domem. Vpůli cesty se tlouštík ohlédl a ten v kulichu vzápětí s sebou. V jednom z oken se pohnula záclona. Byla zima, vlhko a vál nepříjemný vítr. V sousední zahradě dorážel zuřivě na plot velký černý pes.
   "Drž hubu," řekl mu opovržlivě tlouštík.
   "Radši drž hubu ty," poradil mu kamarád. "Stejně to byl tvůj nápad."
   Tlouštík se ještě jednou ohlédl. "Ty prachy z něj dostanu, o tom nepochybuj... Já mám, na rozdíl od tebe, aspoň nápady. Ty máš jen dluhy a žízeň."
   "Stmívá se," řekl ten druhý, aby odvedl řeč od nepříjemných témat. "Jeden velkej drsoň by kopnul."

   Po jednom velkém fernetu vězelo v útrobách obou a oni teď mlčky usrkávali pivo.
   Peněz už nebylo a hostinský na dluh nedával. Někomu možná ano, ale jim nikdy. Vysmíval se jim. Prý: nepracující inteligenti! Podle něj jen zabírali místo v této hustě zakouřené, ale skoro vždy plné místnosti, páchnoucí a hlučící denně do půlnoci. Paže složené před sebou na stole, vyhýbali se pohledem a těkali po okolí.
   "Ještě pivínko, pane učitel?" naklonil se jakoby servilně hostinský nad tlusťocha, známého jen pod přezdívkou Mamlas. Mamlas sebou trhl vyrušen z nevalných myšlenek a odmítavě zavrtěl hlavou.
   "Nene, už nic," vzdychl ten druhý. Jemu se říkalo Mameluk.
   Ani jeden proti své přezdívce neprotestoval. Zvykli si na ni. Pořád to bylo lepší, než kdyby je tady znali pod skutečnými jmény a připomínali jim pořád jejich zpackané životy.
   "Už nic," opakoval. "Nějak nám nechutná."
   Hostinský zřejmě zatoužil po zábavě. Odložil věnec prázdných půllitrů mezi Mamlase a Mameluka a přisedl si. Se širokým úsměvem přelétal pohledem z jedné pochmurné tváře na druhou.
   "Tak panu inžinýrovi u mě nechutná!" pravil posměšně, načež se bachratý Mamlas nasupil.
   "A panu učitelovi taky ne, jak se zdá," rozesmál se hostinský, načež se nasupil i Mameluk.
   "Vy sráči," uhodil hostinský oběma rukama do stolu, teď už bez úsměvu. "Nemáte ani vindru, jinak byste chlastali jak mořský houby. Nehrajte si na nóbl hosty, vy inteligenti z vagónu."
   Neměli rádi, když jim v takovéto zkratce někdo předhazoval jejich minulost a přítomnost.
   "Hele," protáhl Mameluk, "starejte se vo sebe, jo? Uklouznout může každej. Chtěl bych vidět vás. Kdyby vás vyhodili z práce. A stará vyhodila. A vodrala o všechno. Chtěl bych to vidět."
   "Teda ne, že byste mi něco dlužili," pokračoval opět s úsměvem hostinský. "Ale padaly tady přece takový řeči, jako že vám někdo dluží velký prachy. Tak proč si pro ně nejdete? Sakra, to by přece bylo frťanů," rozchechtal se hostinský a opět plácl rukama do stolu.
   Chvíli ticha přerušil Mamlas, svého času učitel češtiny a občanské nauky na základní škole.
   "Nesmějte se," pravil nerudně. "Jeden chlap nám dluží každýmu deset tisíc. Fakt. Dva měsíce jsme makali na jeho baráku. Přes léto. Nedal nám ani vodu, jen jsme dřeli a dřeli."
   "Dneska jsme u něj byli," pokračoval Mameluk, v minulém životě inženýr ekonomie, nyní především alkoholik a stejně jako Mamlas takzvaný bezdomovec.
   "Byli jsme u něj," opakoval. "Vyrazil nás. Že prej: máte smlouvu? Nemáte. Tak vypadněte. Hajzl."
   "A to si necháte líbit, jo?" zeptal se hostinský vstávaje, neboť už byl hosty několikrát vyzýván k obsluze.
   "No to teda nenecháme," křikl za ním bojechtivě Mameluk.
   "Ty máš nějakej nápad?" otázal se ho nevěřícně Mamlas.
   "Nemám," uklidnil ho Mameluk. "Na nápady seš tady přece ty."

   Nechtělo se jim.
   Museli pobízet jeden druhého, aby vůbec vylezli ze "svého" vagónu, dávno zapomenutého na zarostlé a neužívané odstavné koleji. Kupodivu se o vagón, jenž byl pro ubytování navýsost vhodný, neb s nerozbitými okny a provizorními železnými kamny, zatím nezajímali jiní jedinci podobného osudu.
   Podzimní ráno bylo syrové. Vlhké, šeré a ponuré jako špatný sen. Před nimi byly necelé dva kilometry chůze po asfaltové cestě, která vedla od trati k okraji městečka. Když vyšli, měli po pravé ruce zanedbané louky; vlevo se dral mlhou obrys lesa, kam chodili sbírat dřevo na topení.
   Mameluk nepromluvil, bylo mu špatně a měl sto chutí se otočit, posbírat ve vagónu prázdné láhve, vrátit je v nejbližší prodejně a dát si aspoň jedno pivo.
   "Pamatuješ si ještě, co jsem ti říkal?" pravil naléhavě za pomalé chůze Mamlas.
   Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: "Budeme zvonit a mlátit do dveří, jasný? Žádná skromná slušnost jako dřív. Až votevře, já do dveří vrazím a zatlačím ho dovnitř. Ty hned zavřeš. Pak voba vytáhnem kudly" - Mamlas hmátl do kapsy, vytáhl bytelný zavírák, který používal na všechny domácí práce, rozevřel jej, pak hned zaklapl a uložil zpátky - "a já řeknu: hajzle, dej nám naše prachy! A ty mu mávneš nožem proti ksichtu, takhle," ukázal.
   "Vzal sis tu kudlu, doufám?"
   Mameluk mrzutě sáhl pod bundu a ukázal umatlaný kuchyňský nůž s ulomenou špičkou.
   "A pak jako co?" zajímal se.
   "No, řek bych, že dostane pěknej strach... Dostane strach a dá nám to, co nám dluží, to je jasný," usoudil Mamlas.
   "A co když ne?" přemýšlel kupodivu inženýr Mameluk. "Co když nás pošle někam a řekne, že zavolá policajty, co potom? Nebo nás rovnou něčím praští? Co pak?"
   "Co pak?" opáčil zamyšleně magistr pedagogiky Mamlas. "Pak budeme s největší pravděpodobností bez peněz a v prdeli."
   Šli chvíli mlčky, načež Mameluk zahuhlal: "Odrazíme se od sociálního dna."
   Mamlas udiven se zastavil. "Kam padli jsme ne svou vinou," pravil významně a dodal:
   "Člověče, ty ještě nejsi tak úplně vypitej."

   Mamlas připravil své těžké tělo k výpadu proti dveřím a Mameluk zazvonil. Dlouze dvakrát po sobě. Tep obou v tu chvíli zcela jistě přesahoval sto úderů za minutu.
   Než stačil Mameluk znovu zazvonit, dveře se zprudka otevřely. Tak zprudka, že Mamlas se lekl, narovnal se a ruce spustil podél těla. Ale co hlavně - ten, kdo jim otevřel, nebyl tím, za kým se vydali. Zkoumavě a přísně na ně hleděl asi třicetiletý urostlý blonďák v džínách a kostkované košili. Zvláštní bylo, že na rukou měl světle hnědé látkové rukavice. Limonádový Joe! blesklo nepatřičně hlavou Mamlasovi.
   "Prosím," pravil muž napůl tázavě.
   Mameluk na něj hleděl s ústy dokořán a Mamlas sbíral slova.
   "Tedy... Jaksi..." dostal ze sebe.
   "Jaksi nejspíš hledáte mého strýce," usmál se muž.
   "Pana Forejta," řekl Mamlas.
   "Vždyť říkám, strýce," potvrdil muž.
   "Dluží nám prachy, víte?" vyhrkl Mameluk, načež Mamlas do něj strčil.
   "Je pan Forejt... doma?" otázal se Mamlas opatrně.
   "Není," řekl blonďák. "Ale přesto račte dál, pánové," pokynul.
   Ocitli se v hale, kterou znali už z doby svých letních prací.
   Vlevo byly schody na ochoz roubící první patro, vpravo dveře do sklepa, a mezi nimi a schodištěm troje další dveře do přízemních pokojů. Hala byla zařízena skromně, ale vkusně, na stěnách visely obrazy, byla zde lenoška a tři křesla, u stěn mezi dveřmi skříňky. Vedle schodů se nacházel obrovský proutěný koš, připomínající truhlu.
   "Posaďte se," ukázal blonďák na lenošku.
   Podívali se na sebe. Váhali.
   "Jsem synovec pana Forejta. Z Chebu," oznámil jim blonďák. "Strýc musel na pár dnů odcestovat. Byznys. Starám se mu o dům, než se vrátí."
   "Víte, pan Forejt řekl, že máme dneska přijít," pravil srdnatě Mamlas, načež Mameluk pochopil a obdivně se na kamaráda zahleděl. Ten měl oči jen pro blonďáka.
   "Víte, my jsme u něj přes léto makali... pracovali," opravil se Mamlas, "a pan Forejt... Jako že máme počkat, že nám ty peníze dá... A nedával... Až nám včera řekl, že si pro ně máme dneska po ránu přijít. Že nám je dá. Všecky." Mamlas si otřel zpocené čelo.
   "Deset táců jeden každej," vyhrkl Mameluk.
   "Pomalu," zvedl blonďák chlácholivě pravou ruku, přičemž Mamlase opět upoutala hnědá rukavice. Blonďák zachytil jeho pohled a omluvně pravil: "Ekzém. Bohužel, ta mast není nic příjemného."
   "Takže dvacet tisíc celkem vám slíbil, je to tak?"
   Horlivě kývali, žmoulajíce v rukou své čepice.
   "Inu - když slíbil, tak slíbil," vzdychl blonďák a pokrčil rameny. "Počkejte prosím tady."
   Otočil se a zmizel za jedněmi ze dveří.
   Bylo ticho. Neslyšeli nic z běžných zvuků v bytě či domě, jako třeba rozhlas nebo tikot hodin.
   Mameluk strčil do Mamlase, ukázal významně na jednu skříňku a kradmým pohybem pravé ruku dal najevo, co navrhuje.
   Mamlas zavrtěl hlavou. "Kašli na to," šeptal. "Ten blbeček nám možná zaplatí a Forejt ať se jde klouzat. Líp jsme to sfouknout nemohli, to si piš."
   Mameluk si opatrně sedl na lenošku. "Teda řeknu ti..."
   Dveře se otevřely a blonďák ukázal v pravé ruce svitek bankovek. Mameluk se vzrušeně zvedl a Mamlas si odkašlal.
   Blonďák potřásl penězi nad hlavou: "Sliby se mají plnit. Prosím."
   Odpočítal deset tisícikorun a podal je Mamlasovi: "To je pro vás."
   "A tohle je vaše," podal zbytek Mamelukovi. "Je to v pořádku? Žádné potvrzení od vás nechci. Ostatně strýc nakonec taky uznal, že jste féroví chlapi."
   "Ani nevíte, jak vám to...," breptal Mamlas, ..."jsme vděční a děkujeme pěkně. Teda všechna čest, děkujeme vám mockrát..., tak teda my zase..., abychom jako nezdržovali, že jo..."
   "Moment," zarazil ho blonďák. "Smím vás teď já o něco poprosit?"
   "No jasně," pravil Mamlas.
   "Co by ne," přitakal jeho druh.
   "Víte, jsem tady teď na všechno sám, práce hodně a k tomu ten nepříjemný ekzém... Svědí to jako čert," svraštil rty blonďák. "Mohli byste mi trochu pomoct? Práce tak na čtvrt hodinky, víc ne."
   "No jéje," zahlaholil Mamlas, zatímco Mameluk blahosklonně kýval. "Tak co to bude, šéfe?"
   "Tak nejdřív..." přemýšlel blonďák, "...ten stůl... dejte ho prosím támhle... Tak, ještě kousek, ano. Teď tuhle skříňku, opatrně... Výborně, za tu desku ji držte a namísto té tmavé komody bych prosil... Mám to tady trochu vylepšit, víte," dirigoval je Blonďák, a Mamlas s Mamelukem, jež hřály v kapsách poctivě vydělané peníze, se mohli přetrhnout ochotou.
   Posledním přáním blonďáka bylo, aby odnesli do sklepa ten obrovitý koš u schodiště.
   "Vyřazené knihy," pokrčil rameny, když oba bezdomovci zasténali pod tíhou zavazadla.
   "Napřed si otevřete dveře do sklepa," poradil jim. Učinil tak Mameluk.
   Transport kufru byla ta nejtěžší, ale taky poslední část práce.

   Slavit začali už odpoledne.
   "Nejsme takoví sráči, jak si možná myslíte," oslovil Mamlas důležitě hostinského. Ukázal mu letmo bankovky a poručil pití.
   "Co by ne," řekl hostinský, když se ho Mamlas zeptal, připije-li si s nimi.
   "Tři velký drsoňové," culil se Mameluk, "no to sme my, no né?"
   "Teda," řekl hostinský, když tmavý nápoj zmizel v jeho hrdle, "překvapili jste mě. Tak ještě jednou?"

   Hostinský byl středem pozornosti všech svých hostů a dělalo mu to hodně dobře.
   "Včera jsem byl taky u vejslechu," opakoval už po několikáté.
   "Kdo by to byl do nich řek," ozval se někdo. "Takoví mamlasové..."
   "Šli po těch penězích, to jsem policajtům řek na rovinu," holedbal se hostinský. "Třeba jim je fakt dlužil...Ale zamordovat ho kvůli dvaceti tácům..."
   "Lidi se dneska mordujou i kvůli pětce," ozvalo se. "A jak ho... to...?"
   "Prej ho uškrtili provazem a schovali do nějaký bedny se sklepě," informoval hostinský. "Všude jejich otisky. A viděli je lidi, jak tam šli. Předtím taky. Připravovali se. Inteligenti..."
   "Vodvykli přemejšlet," pravil někdo. "To se může stát každýmu. Nám taky."
   "Mně teda ne," ohradil se důrazně hostinský. "Já musím kasírovat. To bych to tady mohl rovnou zabalit a jít bydlet do vagónu."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]