Ještě před několika dny se ulicemi proháněl studený vítr, zvedal obrovská mračna drobného, sypkého sněhu, který oslepoval oči, bodal do tváří a studil za límcem. Ještě před několika dny mluvili v televizi o sněhové kalamitě v severních Čechách a na Vysočině, o kluzkém povrchu dálnic a přinášeli obrazové zpravodajství o havarovaných automobilech končících v závějích nebo pod koly velkých náklaďáků.
   Najednou je všechno za námi. Jako bychom se probudili z ošklivého snu.
   Když vyhlédneme z oken, vidíme povadlý trávník probouzející se zvolna z několikaměsíční latergie, sníh roztál a vsákl se do hlíny, z níž vyrazily svěží, ač ještě sotva patrné zárodky budoucích stébel trávy, budoucích listů a květin. V zahrádkách před domy už poznáváme zárodky krokusů a tenké stvoly budoucích květin.
   A tamhle, až na samém okraji záhonku, se netrpělivě dere vzhůru chomáček nejisté zeleně a cosi se tam bělá! Je to jen taková bílá nitka, sotva viditelná, ale určitě je to ona! První sněženka!
   Sněženky...
   Jak spěchají! Ještě mají přece čas! Zjitra ještě občas uhodí mráz, vždyť je spálí!
   Ale sněženky se nedají. Už aby vyhlédly do světa!
   Stará chalupa na kraji vesnice mžourá svými okny do vycházejícího sluníčka. Pod jejími okny se rozestřel trávník, do nějž se slunko opírá po celý den. Tam také každý rok na začátku března chodím na sněženky. Je jich tam vždy jak naseto. Trávník nikdy nezklame. Vždy znovu nabízí své bohatství kolemjdoucím. Z okna se na mne mile usmívá paní toho domu. Ví, že sněženkám neublížím. Stačí mi jich několik pro potěšení srdce.
   Můj přítel malíř si s květinami skvěle rozumí. A umí je namalovat. Jednou jsem ho požádal, aby mi sněženky namaloval. Malou kytičku. A byl jsem překvapen, když mi obrázek přinesl. Namaloval sněženky v trávě, v jejich nejpřirozenějším prostředí. Mám tedy celý sněženkový záhon na stěně vedle mého pracovního stolu. Má tu výhodu, že kvete po celý rok!
   Také jiný můj kamarád miluje sněženky. Je to hudební skladatel Blahoslav Smišovský z Uherského Ostrohu. Tu lásku si přinesl z rodné Vysočiny. Vysadil sněženky k patám dvou břízek kousek od vchodu do svého domu. Vyjde ze dveří a má je před sebou. Když se na ně dívá, jistě si zavzpomíná na své trudné dětství na Vysočině, na maminku, která tam odpočívá na venkovském hřbitůvku, na ten nádherný kraj, kde se stráně zvedají k obloze, aby mohly porozprávět s obláčky, a potom zvolna padají dolů do údolí. Kraj našeho dětství, kraj našeho dospívání i prvních chlapeckých zmatků..
   Pozdravuj, Slávku, ty vaše sněženky kousek od prahu vašeho domu. Máme je oba stejně rádi...
   Jsou to stateční kvítka!
   Vykouknou i do nepohody a jen tak se nedají. Mají tuhý život.
   A kdo by jim také chtěl ublížit?
   Jsou tak něžné...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]