Pavilon "G". Pro Patrika měl pohled na toto písmeno zvláštní nádech. Před sedmi lety právě tady doufal, že po operaci okamžitě nastoupí zpět do práce, které věnoval celý svůj život. Miloval práci v kultuře tam na malém městě, kde se pasoval do role buditele a šiřitele kultury a vzdělanosti Tolik toho chtěl lidem sdělit. Domníval se, že je povolán hledat prostřednictvím kultury v lidech jejich lepší já. Nesnášel kampaně okresních referentů, kterým šlo o akce zaplňující jejich plány kulturně výchovné činnosti. Měl svůj svět knih, ve kterých nacházel moudrosti lidí, jež prověřil čas. Neuměl se uzavřít s krásným poznáním do sebe a proto komponoval vzdělávací pořady, psal lidem moudrým a hledal možnosti pro obyčejné lidi zprostředkovat setkání s těmi, které považoval za geniální.
   Tak tady je to písmeno "G". Tady také poznal geniální odborníky ve své profesi. Avšak nechtěl pochopit, že právě on se musí již podruhé připravovat na operaci mozku. Věděl, co ho čeká. Ty poslední hodiny před příjezdem na operační sál, to je kruté čekání. Proto se vracel v myšlenkách do minulosti, kdy prožíval okamžiky štěstí. Někdy i náhody přispěly k tomu, že potkal skutečné osobnosti. Avšak nevěděl, jestli si mimořádnost setkání uvědomovalo těch několik lidí, kteří spolu s ním některá setkání absolvovali.
   "Kdo, přijede?... proč já... dobře, ale nezajišťuji ti účast... za pár hodin nejsem schopen ... tak, ano v půl šesté v naší klubovně," ukončil Patrik hovor s vedoucím redaktorem okresních novin, kterému přijeli novináři z karlovarského filmového festivalu a vezou i jednu ruskou herečku. Když však uslyšel jméno, nemohl uvěřit, že by se s touto geniální herečkou mohl opravdu setkat. Irina Čurikovová. Jméno, které mnohým lidem nic neříká a její herecký talent často hodnotili pouze podle jedné role z populárního filmu Mrazík, kde hrála Marfušu.
   Přesně na čas vystoupila z auta opravdová herečka v doprovodu dvou bezvýznamných novinářů, kteří neoplývali nadšením, že mají doprovázet údajně nejošklivější herečku v sestavě letošní delegace z festivalu. V malé klubovně se po dvou hodinách povídání zcela změnila atmosféra. Počáteční chlad vystřídala krása ruské duše a upřímnost jejích slov odzbrojovala každého, kdo chtěl poznat všechny její filmy, které natočila a o nichž tak krásně, s láskou, mluvila. Ohněm se nepřebrodíš, Začátek, Prosím o slovo... Filmy, které ji proslavily a které proslavily také jejího muže, filmového režiséra Gleba Panfilova.
   "Já vím, že v některých rolích jsem se objevila jen díky odvaze mého muže. Dokonce mu mnozí nabízeli hezké herečky, které on odmítal, protože jim říkal, že hledá duši, ne tvář. A vidíte, on ji hledal u mne," dodávala s úsměvem. "Jednou v Maďarsku jsme promítali náš film a v první lavici seděl asi třináctiletý chlapec. Dlouho se na mne díval a potom se zeptal mého muže, režiséra, proč si vybral tak ošklivou herečku. Gleb se na chvíli zarazil, ale potom si s chlapcem dlouho vyprávěl docela sám a já jsem viděla, jak chlapec mění svůj pohled na mne a když jsem odjížděla, tak mi donesl kytičku a dlouze se na mne usmíval. Gleb mi potom v autě řekl, že pomohl chlapci najít za všední tváři duši ruských lidí."
   Večeře byla v malé restauraci, kde si sama sedla vedle staré paní, pravidelné návštěvnice všech programů a setkání, které Patrik organizoval. Irina se dívala na upracovanou ruku staré paní a potom všem na závěr řekla: "Chtěla bych připomenout krásu lidské ruky. Tato žena mi připomněla ruku mé matky, která celý život pracovala a přesto její vrásčitá upracovaná ruka uměla krásně pohladit nás děti, jimž večer vyprávěla nádherné pohádky. A já dodnes vidím tu její ruku. To moje matka mne naučila dívat se lidem na ruce a hledat v nich duši. Vždyť ruce mohou stvořit strašlivou zbraň, která ničí všechno živé, ale dovedou postavit chrámy, jež zajišťují nesmrtelnost lidského ducha. Jsou ruce, které by stisknutím jednoho tlačítka chtěly zničit planetu, ale i ruce, které pomáhají každému novému životu na svět. Važme si talentu rukou a nezapomínejme se podívat na každého člověka a jeho ruce."
   Patrik se teď díval do stropu a připomínal si moudrá slova vnitřně nejkrásnější ženy, jakou v životě potkal. Kolik je pravdy právě pro něho v jejím poselství! Ano, dnes bude spoléhat nejen na moudrost lidí, kteří zasáhnou do jeho mozku, ale musí věřit v mistrovství jejich rukou, tvořící nedílný celek opravdového talentu...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]