V sedmdesátých letech vyšla na Slovensku Malá encyklopedie filmu. Publikace potřebná, mnozí jsme si od ní mnoho slibovali. Avšak při podrobnějším listování jsme postupně nacházeli drobné nepřesnosti, které činí podobná díla nevěrohodnými. Nejdříve se zdálo, že maličkosti lze odpustit. Ale když jsme později zjistili, že v přehledu udělených Oscarů chyběly filmy Obchod na korze a Ostře sledované vlaky a při výčtu MFF v Karlových Varech dokonce nebyl vůbec uveden Festival z roku 1968, pak musí i méně zainteresovaný čtenář říci, že taková "encyklopedie" je knihou zcela zbytečnou. Tehdejší cenzoři se rozhodli, že mlčením o skutečné historii změní myšlení a možná i historická fakta. Naše pobouření nad tímto nehorázným činem jsme tehdy napsali přímo do Rudého práva a dokonce osobně Janu Klimentovi, nesmiřitelnému, normalizačnímu novináři. Mohli jsme očekávat mnohé. Také nás někteří lidé varovali. Slyšeli jsme něco o "zahrávání si s ohněm" a mnoho dalších "dobrých" rad. K našemu údivu jsme brzy dostali odpověď. Ten dopis psal přímo Jan Kliment a podobnou "hru na zapomnění" písemně odsoudil. Nakonec si pro nás nepřišli agenti StB, ale poslal k nám novináře, kteří o naší práci s filmem pravdivě informovali. I taková byla doba minulá.
   Letošní rok je významný tím, že si připomínáme již dlouhých šedesát let od skončení II. světové války. Po roce 1989 nám na náměstích mnozí řečníci slibovali, že konečně bude možné říkat pravdu a končí období, kdy se z historie chtěla vymazat účast amerických vojáků na osvobození naší vlasti. A tak se každým rokem stále více soustřeďovaly oslavy do města Plzně a postupně se zapomínalo, že byla Dukla, Ostrava i Praha, kde položilo mnoho sovětských vojáků své životy za životy ještě nenarozených dětí.
   Paradoxně dochází k novému mazání historie. Dnešní patnáctiletí nenajdou v obchodech knihy Fadějeva, Simonova, Šolochova. Nikdo jim neumožní seznámit se se vzpomínkovými knihami Žukova, Leljušenka a mnoha dalších. Ovšem mohou dostatečně vychutnat životopisné romány různých fašistických vojevůdců. Jaká podivná hra se rozehrává a jak metodami připomíná minulost! Opět se vykládá historie pouze polovičatě a zcela programově se mlčí o tom, co se "ideologům dneška" nehodí.
   Pokusme se vymodelovat situaci. Je jeden odvážný kantor, který do své třídy donese knihu Konstantina Simonova Živí a mrtví a dnešním patnáctiletým mladým lidem přečte tento úryvek:
   Slyšel v rádiu Stalinův projev. Reproduktor visel na chodbě, hned u stolečku službu konající sestry. Pustili ho naplno a otevřeli dokořán dveře všech pokojů.
   Stalin hovořil tlumeně a pomalu, se silným gruzínským přízvukem. Jednou, asi uprostřed projevu, cinkla sklenka a bylo slyšet, jak pije vodu. Jeho hlas byl hluboký a tichý, zdálo se dokonce, že naprosto klidný - až na těžký unavený dech a těch pár doušků vody uprostřed řeči.
   Byl rozčilen, ale intonace jednotlivých vět zůstávala klidná, nesnižoval ani nezvyšoval hlas, nekřičel, nic nezdůrazňoval. V tom zvláštním nesouladu mezi vyrovnaným rytmem jeho řeči a tragikou situace, o níž hovořil, byla síla. Nikoho nepřekvapila: od Stalina ji všichni čekali.
   Milovali ho, ale každý jinak: slepě i s výhradami, s obdivem i strachem; někteří ho vůbec neměli rádi. Ale o jeho statečnosti a železné vůli nikdo nepochyboval. A právě tyto dvě vlastnosti teď musel mít člověk v čele bojující země.
   Stalin neřekl, že situace je tragická; takové slovo by těžko vyšlo z jeho úst, ale to, o čem hovořil - lidobrana, obsazená území, partyzánská válka - to všechno znamenalo konec iluzí. Ustoupili jsme téměř všude a daleko. Pravda byla hořká, ale byla konečně vyřčena a s ní se pevněji stálo na zemi.
   Ale i v tom, že Stalin mluvil o neúspěšném začátku této všelidové, strašné války prostými, skoro všedními slovy, jako o nesmírných obtížích, které musíme co nejdříve překonat, i v tom necítil nikdo slabost, ale sílu.
   Tak to alespoň prožíval Sincov, když si v noci, zatímco vedle sténal umírající soused, znovu do všech podrobností probíral Stalinovu řeč. "Přátelé moji!" začal a všem jako by sáhl až do srdce. Ta slova si na druhý den opakovala celá nemocnice.
   Té noci si položil otázku, kterou si obvykle dávají mladí lidé. Sincova napadla až ve třiceti, oné noci na nemocničním loži: Dal bys za Stalina život? Kdyby za tebou přišli a řekli: zemři, aby on mohl žít? Ano, dal, a dneska spíš než kdykoliv dříve.
   Dovedeme si představit, kolik otázek a jak složité by bylo vysvětlování udiveným studentům. Věděli by vůbec, kolik tragédií se odehrávalo mezi obyčejnými lidmi po napadení Sovětského svazu? Možná, že by jim měl někdo umožnit vidět filmy, jež by jim ukázaly i jinou válku než tu, kterou známe z amerických filmů. Ovšem docela určitě se v žádné televizi neobjeví snímky, které kdysi uznával celý svět. Připomeňme třeba Osud člověka, Baladu o vojákovi, Jeřábi táhnou, Hořící sníh, Bojovali za vlast, A jitra jsou zde tichá. Dalo by se dlouze jmenovat díla, o kterých se prostě nemluví.
   Dlužíme ještě jednu odpověď na naší modelovou situaci. Co by se stalo onomu učiteli? Asi by ho někteří senátoři obžalovali a nechali zavřít na pět let za propagaci KOMUNISMU.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]