Musí Havla mrzet, že nenesl olympijskou vlajku?
Jedním z těch, koho pořadatelé nedávno skončených zimních olympijských her pozvali do amerického Salt Lake City, aby ke stožáru pod posvátný oheň donesl vlajku s pěti kruhy, byl Lech Walesa, muž, který se chlubil, že nepřečetl jedinou knihu a že jeho životním sportovním výkonem byl úprk před policií a skok přes plot gdaňské loděnice.
Zatímco ve své zemi Walesa skončil v politickém propadlišti, když už dříve prohrál přímý souboj o prezidentské křeslo s exkomunistou Kwašniewským, a loni utrpěla naprosté volební fiasko i jeho rodná Solidarita, neboť se poprvé od roku 1989 nedostala do Sejmu, za velkou louží Walesu na mírových olympijských hrách ještě oprašují jako vítěze studené války a jako obézní relikvii vystavují na světovém svátku tělesné kultury.
Propojení ušlechtilé olympijské myšlenky s politikou je staré jako bájné řecké hry samé. Patřičný třídní přístup k nim projevil už zakladatel jejich novodobé podoby Pierre Coubertin, po němž máme na pražském Strahově pojmenován luxusní hotel, z jehož apartmá se zazobaným hostům matky měst naskýtá pohled na ruinu Spartakiádního stadiónu. Tento gentleman se po inauguraci první novodobé olympiády v roce 1896 v Aténách nechal slyšet: "Sport gentlemanský a dělnický, to jsou dva různé světy". Pan baron měl rovněž své představy o rovnoprávnosti žen. Jako Francouz na zasedání Mezinárodního olympijského výboru zvolal německy: "Keine Frauen am Start!" Nástupcem barona de Coubertina byl rovněž baron, Henri de Baillet-Latour, který olympijskou myšlenku pozvedl slovy: "Bolševici jsou mimo chápání lidstva. Pokud budu předsedou MOV, jejich vlajka na olympijském stožáru nezavlaje!" Po válce se mu dodržet slovo dařilo pouze do roku 1952. V Helsinkách reprezentanti země, která nesla největší tíhu porážky hitlerovského Německa, startovali poprvé a slavně zvítězili. Stalin ještě žil! Ovšem už dříve baron Baillet dokázal, že hry nejsou pro všechny sportovce. V roce 1920 do Antverp nepozval žádného reprezentanta Německa. Jen proto, že Německo prohrálo 1. světovou válku. Po druhé světové válce si to už vůči poraženému Německu nedovolil. Možná proto, že Adolf Hitler měl pro olympijskou myšlenku velké porozumění, byť zprvu hry nazýval židovsko-zednářským výmyslem. Jak známo, pod Hitlerovým dohledem se konala X. olympiáda v roce 1936 v Berlíně. Díky Goebbelsovi, nacistickému ministru propagandy, byla poprvé přenášena americkým vynálezem - televizí. Hitler ve hrách najednou uviděl "glorifikaci fyzické dokonalosti bílého člověka". Mohl puknout vztekem, když hrdinou her se stal černoch Owens.
Za hitlerovské Německo v MOV zasedal hrabě Karl Ritter von Halt, ministr sportu Třetí říše, člen NSDAP a teroristických bojůvek SA. S tehdy ještě řadovým členem MOV Američanem Avery Brundagem, mj. zednářem, vymohl souhlas MOV, aby emblém pěti olympijských kruhů mohl zdobit přídě nacistických ponorek. Onen hrabě Ritter von Halt hry v Berlíně zhodnotil slovy, že "významnou měrou napomohly k upevnění světového míru a přátelství mezi národy". Pravda, do Mnichovského diktátu ještě scházely dva roky a k přepadení Polska dokonce tři. Spolu s Brundagem von Halt rovněž vymodlil, aby organizace příštích olympijských her byla svěřena dalšímu členu hitlerovské válečné koalice - Japonsku. To se ovšem nepovedlo. Hry v Tokiu se konaly až v roce 1964, kdy von Halt shodou okolností zemřel. Žil však ještě jeho přítel Avery Brundage, v čele MOV stál v letech 1952 až 1972. V roce 1966 do MOV pronikl Španěl, markýz Juan Antonio Samaranch - bankéř, v 50. letech gubernátor Barcelony, člen fašistického režimu generála Franco. Novinář Andrew Jennings tvrdil, že barcelonské deníky za občanské války ve Španělsku tiskly fotografie Samaranche klečícího ve fašistické uniformě před diktátorem Francem.
Osmdesátiletý Samaranch, tak často pompézně vítaný v Praze, teprve nedávno odstoupil z čela MOV, když vyšel najevo obrovský korupční skandál - všechna kandidátská města uplácela členy MOV, aby olympiádu získala pro sebe, ale některá si kapsu trhala málo. Např. Berlín se marně pokoušel získat olympiádu v roce 2000 a zbytečně vyhodil 2,66 miliónů marek. Kolik zaplatilo Sydney nebo Salt Lake City, se dovíme později. Zatím Samaranch před komisí amerického Kongresu přiznal, že americká televizní společnost NBC získala bez konkursu vysílací práva na letošní zimní olympiádu, neboť na konto Olympijského muzea věnovala milion dolarů.
Samaranch rovněž nezapřel, že v roce 1964 angažoval londýnskou firmu Grey Advertising, která měla za nemalé peníze lobbovat, aby MOV obdržel Nobelovu cenu za mír. Tajemník nobelovské komise při Norském parlamentu prohlásil, že tak otevřené působení na záležitosti něčí kandidatury může mít opačný efekt, než se očekává - totiž renomovanou cenu v očích světové veřejnosti pohřbít.
V roce 1976 MOV zakázal Tchajwanu užívat název Čínská republika. Účet za to vyrovnal v roce 1993 Kongres USA, když MOV "upozornil", že Peking není kvůli lidským právům tím správným městem pro organizaci olympijských her. Přidal se náš Jan Ruml...
Avšak už v roce 1968 se Černá mládež, americká organizace bojující za lidská práva černochů, rozhodla využít pro boj s rasismem v USA hry v Mexiku. Černí sprinteři, vítězové běhu na 200 metrů, své medaile převzali do černých rukavic a vítězná štafeta na 4 x 400 m si na stupních vítězů nasadila černé barety. Americký olympijský výbor je všechny potrestal vyloučením z řad reprezentace USA.
Na hry do Moskvy v roce 1982 většina západních zemí nepřijela. Údajně na protest proti sovětské přítomnosti v Afghánistánu. Letošní zimní olympiáda v Salt Lake City se však konala, navzdory takřka plošnému americkému bombardování civilního obyvatelstva této zbídačené země, trpící kvůli bývalému nejlepšímu spojenci USA - bin Ládinovi.
V roce 1984 se socialistické země revanšovaly za Moskvu a na hry do Los Angeles nikoho neposlaly. Výjimkou bylo Rumunsko. Nicolae Ceausescu byl za svoji odvahu a projev nezávislosti odměněn Zlatým řádem MOV, který je oceňován stejně vysoko jako Nobelova cena. Jak známo, o pět let později byl tentýž Ceausescu v Rumunsku bez soudu rozstřílen. Za aplausu Západu. Stejné medaile obdrželi Erich Honecker, Todor Živkov a prezident Korejské republiky Ro Te Wu, později ve své zemi odsouzený za masakr 200 studentů k trestu smrti. Ortel byl cestou milosti změněn na 22 let vězení.
Václavu Havlovi proto nemusí být líto, že vlajku s pěti olympijskými kruhy v Salt Lake City nenesl a že pořadatelé dali přednost jinému svatému bojovníkovi s komunismem.
Autor: Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)