Prezidentský dualismus v České republice dostupuje v roce 2004 svého vrcholu. Exprezident Václav Havel se nechal nedávno slyšet na tiskové konferenci svých souvěrců, že si Česká republika - neví rady, co má dělat s minulým prezidentem.
Ví nebo neví si tato země rady s Václavem Havlem?
Toť otázka otázek.
Ve starém Římě si odstranění nebo zestárlí vládcové zpravidla sáhli na život.
Ještě častěji o něj byli připravováni. Stávalo se tak nejrůznějšími způsoby - panovníci zbavení moci nebo vládci, kteří dobrovolně či podle zákona doby přišli o stolec, si pouštěli žilou nebo je jiní házeli zcela bezostyšně jako nepotřebné do jámy lvové. Nejčastěji je však transportovali do dalekých vyhnanství nebo je ze země vyháněli.
Nikdo o ně zpravidla vůbec nestál, pro společnost se stali nepotřebnými a opotřebovanými.
Z jejich věčného a dobrovolného zmizení z veřejného života se zpravidla nejvíc radoval nově zvolený či nově vybraný nástupce.
Tenhle zvyk se uplatňoval donedávna i u nás.
Pro Husáka neměl Havel peníze na penzi, nyní sám nastavil zbídačené státní pokladně svou dlaň
Předposlední, listopadovým převratem v roce 1989 svržený prezident JUDr. Gustáv Husák, se jak známo v ústraní nedočkal ani toho nejnižšího důchodu. O prezidentské penzi ani nemluvě.
Mýlí se každý, kdo věří, že tato skvrna na exprezidentovi Václavu Havlovi bude v budoucnu vymazána z paměti národa.
Chybělo pukrle z úcty
Exprezident si vůbec nebyl na cestě k moci vědom slov velkého anglického myslitele Francise Bacona: "Jdeš-li nahoru, uctivě zdrav ty, co jdou dolů!"
Vše nasvědčuje tomu, jak těžko nyní Václav Havel prožívá svůj odchod z prezidentského stolce, na němž lpěl jako nikdo před ním.
I na tuto jeho vlastnost baron z Verulamu, lord kancléře anglického a viscount St. Albánský Francis Bacon pamatoval:
"Lidé nemohou odstoupit, kdy by chtěli, a nechtějí, když by pro to byl důvod, a nestrpí soukromí ani ve stáří a v nemoci, jež vyžadují stínu, jako staří měšťané, kteří vysedávají u svých dveří na ulici, vydávajíce tím stáří na posměch."
Poslední exprezident se po oslavném rozloučení na scéně Národního divadla a po třinácti letech panování bezpočtukrát prosebně dožadoval (ani hanba s ním nemlátila) na zákonodárcích nadstandardního důchodu.
Ti jej vyslyšeli a ještě ho navíc ozdobili nejvyššími řády.
Nikdy jej však dosud nevyslyšela jury pro udělování Nobelových cen za mír, přestože se navrhovatelé tolik těšili.
Proč daňoví poplatníci musí přispívat na Havlovu kancelář?
To, že má minulý panovník v České republice veřejnou kancelář a provozuje ji na státní útraty, ochranku a služební auto s řidičem a navíc ještě pobírá vysokou penzi, o jaké se jinému smrtelníkovi ani nesnilo a nesní, považuji za nehoráznost.
A to už se mi ani nechce přijmout nechutnost, že bychom my všichni měli být až do své smrti pravidelně vybavováni podrobnými informacemi o každém expanovníkově kýchnutí, z per nestoudných mediálních lokajů.
Vždyť nám zcela stačilo víc než jedno desetiletí podrobných informací o exprezidentových útrobách, doplňovaných grafy a holografickými obrazy v českém (cizím) denním tisku a v české televizi a časopisech.
A už nechci ani domýšlet a dotýkat se takových maličkostí, jako že by se měl český expanovník plést ještě do věcí veřejných v jiných zemích světa, třeba v Kubánské republice, v Bělorusku, v Rusku nebo v Číně pod záminkou porušování lidských práv.
Havel se dostal do školních učebnic se zcizeným Gándhího výrokem
Podle Havlových slov je mu na hony vzdálená vlastní sláva a pýcha, každý, kdo to tvrdí, plive na celý jeho život, neboť měl vždycky na paměti jenom obecné blaho. Přesto se dodneška vůbec nestydí, že si přisvojil autorství Gándhího výroku o tom, že láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ještě před několika týdny se nestyděl přijmout Gándhího cenu v Indii, pojmenovanou po tomto lidském světci. Dětinsky se těší, jak ve vlastním terénním vozidle vítězoslavně projede špalírem nadšených "amigos" ulicemi a nábřežím Maleconu v kubánské metropoli Havaně.
Chyba lávky.
Takových "miláčků národa", jakého se podařilo v zemi, kde bydlím, vládnoucí moci vytvořit z Václava Havla, zažila lidská historie už bezpočet.
I za mého života jich bylo dostatek. Dříve, než je posléze moc "ukamenovala" nebo uvrhla ve věčné zapomenutí.
Neznám případ, kdy by si noví vládci a režim s minulým panovníkem nevěděli rady.
Aspoň tuto drobnost by měl náš "největší vzdělanec a nejvýznamnější filozof od doby T. G. Masaryka", vynikající dramatik a hlavně ve světě milovaný Vůdce a opravdový demokrat, největší humanista, určitě znát.
Ještě dříve, než zase znovu položí otázku na tiskové konferenci svých vyvolených novinářů, zda si Česká republika ví či neví rady s minulým prezidentem.
Kdyby chtěl opravdu kráčet ve šlépějích toho, jehož řád se před několika týdny nestyděl přijmout, určitě by věděl, že pro Mahátma Gándhího, proslulého asketickým způsobem života, se stala doktrína satjágrahy, metoda politického boje a řešení sporů, "silou pravdy a nenásilí".
Věděl by, že v žádném případě to nemůže být doktrína "humanitárního bombardování Bělehradu".
"Velký filozof" českého formátu by určitě věděl, že Mahátmovo poselství vycházelo z odvěké touhy člověka po sebezdokonalení, svobodném rozvoji tvůrčích sil, sociální spravedlnosti a lidské důstojnosti, z přesvědčení, že podle těchto principů, které jsou podstatou humanity, lze vítězit silou lásky a rozumu, namísto používání vražedného násilí (naposledy například v Iráku).
Proto mi vůbec, ani v nejmenším, dnes neleží na srdci, co s minulým prezidentem!
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)