Stále jsem viděla barevný papírový obal bílého mýdla s obrazem modré květiny, byl jedním z tisíců obyčejných obalů, a maminka stále opakuje pohyb ukládání mýdla na houbu: tákhle jsem ho položila, a zase míří do koupelny, kam nikdo jiný než my nemohl, a proč by bral mýdlo, vzal by peníze, dneska jsou lidi po penězích hladoví jak vlci, a pak mne napadlo, že tohle všechno může být vzkaz od tebe, mýdlo bylo bílé, nevinné, třeba chceš říci: už mne budou mýt, už shodím ze sebe i tu poslední šupinu špíny, a napadlo mne slovo očistec, očistná koupel, začíná, nebo končí, kde a čím, to se snad budu muset optat v kostele nebo v synagoze, rabína, nebo kněze, a ten den - sotva vyjdeme na procházku - spatřím na cestě jeptišku, stála tam jako černý vykřičník, jak štíhlý černý strom nalomený tatranskou vichřicí, jako by čekala až se přiblížím, s dychtivýma očima i úsměvem, já nevím jak vám to říci, nejsme blázni, nejsme blázni, mýdlo je fuč, a já jsem tak úplně nevěřila v tyhle věci a teď věřím dodává maminka, a sestra říká, že je to vlastně prosba o pomoc, máme prosit za mrtvé a oni pak poprosí za nás, máme volat své prosby k obloze, tak jako volá otec prosby když syn vykonává zkoušky na školu, střední nebo vysokou, to je jedno, bože můj ať to udělá, ať ho přijmou, ať komise řekne ano, vyhověl a má předpoklady, a mladá jeptiška nám - na cestě pokryté sněhem - dává odpověď a potom dodá, zemřel mi dvouletý bratříček a má sestra jednou přiběhla domů celá uřícená, slyšela za sebou jeho kroky, zřetelně, a stejně všetko ještě pohľadajte, dodává, a nám se ulevilo, už víme co po nás chceš, děláš zkoušky, a my zatím stále hledáme mýdlo, které jsi loni koupil ty, a maminka teprve dnes řekne o zmizelé známce, to má souvislost, jako bys řekl už mi letos psát nebudete, ale dostanete zprávu, tu slovenskou neorazítkovanou známku jsem nenašla kdybych se zabila a jak jsem ji opečovávala, a co když všechno kolem nás není, a co když se pohybujeme za stěnou, za stěnou o kterou narážejí - jak obíhají kolem sebe jako planety - zmizelé židle, prstýnky, řetízky, obrazy, hodiny, plyšoví medvědi, zaječí pacičky, lustry, křišťálové vázy, láhve vína, květiny živé i ty usušené, básně, které jsme se chystali psát, ale zrovna chyběla tužka a papír, ale zrovna na tebe v tramvaji někdo vyhrkl revize jízdenek, nebo začal křičet do mobilu jó jsem tady a ve firmě jsem všechno zařídil, co když je někde svět, kde tohle všechno lítá, obrovský bazar v pohybu, představ si co v celém světě může zmizet, obyčejný vlas něčí babičky, náprstek, nebo nota, kterou hráč nestačil na koncertě ani zahrát, foukne do lesního rohu a vysoký tón nezazní, on ale v mysli hráče je, sedí pevně na židli nátisku, kterou podrazila tréma, nebo někdo v první řadě začal smrkat, nebo rozkrojil citron, tam někde v prostoru za stěnou, která nemá pro nás dveře, zvonek, kukátko, lítá i naše mýdlo, a to - než odletělo - pojistilo naši bezmocnost malými hotelovými mejdlíčky, které jsem dala před odjezdem do krosny, největší konstruktér by tohle nevymyslel, výtah jímž do nás sjíždí myšlenky, snažím se přijít marně na to co pohne naším mozkem tak, že se z něj jako ze svahu kamení začnou sypat slova, úplně obyčejná a jinak skoro bezvýznamná slova se vedle sebe řadí - k básni se řadí, slova, která k sobě nepatří jako zelená a modrá, a přece stvoří svět pevnější než pletivo, které stříhají nůžky času, snažím se pochopit co - stejně jako mýdlem - pohne myšlenkou, a myšlenka zas - aniž ještě něco tušíme - pohne naší rukou, abychom si do zavazadel ukládali pojistky a záchrany, abychom byli rozcestníky pro kroky otázek a odpovědí nad kterými strmí zub Kriváně, zasněžené nebe, které přikryje plombu skály kolem níž jak černé kartáčky v létě krouží jeptišky i turisté, je možné pochopit nebo ne, konstrukci výtahu myšlenky, který do nás veze činy aniž ještě víme proč, obdivuješ tu pečlivost a starost o naši čistotu - pro jistotu zabal ještě malá hotelová mejdlíčka, to velké bílé nebude, i když všechno někde být musí jak tvrdí dvě modré vlaštovky - příslušnice řádu svatého Vincenta na Štrbském plese, poproste svatého Antoníčka, to je patron ztracených věcí, jen on vás dovede na cestu kde mýdlo je, věří sestra v modrém pleteném svetru, tahleta jeptiška je celá temně modrá jak nebe před bouřkou, a druhá jí přikyvuje, stará se v nějakém penzionu o přestárlé kněze, a nezloběj vás, ptá se maminka, oj, také oni jsou jak děti, ráno vstáváme všichni v pět, máme modlitbu a potom práci, pracovaly jsme léta v Čechách, v domově důchodců, znáte Rudolfa Cortéze, ten tam byl, a máme kolegyně až na Sibiři, i tam ony nosí všechno modré, ale my stejně nevěříme, že vám mýdlo zmizelo, teď se za to pomodlíme, svatý Antoníčku, ať je ta věc zas na svém místě, prosíme tě, ať tam je, na houbě a v koupelně, tam kde byla, a jeptišky se skutečně modlí, a my se tajně smějem se a mně vylétne z úst: aby tak mýdlo až přijdeme domů bylo na svém místě, aby tam tak leželo jakoby nic, jako by si ho někdo na tři dny půjčil, jen proto, abychom se ptali, jen proto, abychom chvíli sledovali cestu na níž jsme rozcestníkem, a tak ten den večer leželo zas mýdlo na svém místě, na houbě, tak prostě, očividně jako tisíce jiných mýdel na světě, vem si mne, umyj se, lákalo naše oči, a já jsem mýdlo vzala do ruky, mýdlo s otlaky několika skvrn na povrchu, otlaky vypadaly jako měsíční, anebo od malých prstů, ty prsty musely tlačit na mýdlo, a otlaky v žádném případě velikostí nesouhlasily s gumovou podložkou na podlaze v níž byla vylisovaná kulatá oka, prstíky někoho či něčeho musely silou tlačit do povrchu mýdla, a nemohla to způsobit paní uklízečka, které už uklízet koupelnu do konce týdne nepřišla a nemohla nám tedy odpovědět na otázku, kde bylo mýdlo, kde, když jsme všechno prohledaly, a jak je možné, že ona mýdlo viděla, ihned jí vklouzlo do ruky, v tu chvíli byla vidoucí, ona, která nic nevěděla a při uklízení si jen tak zpívá, do re mi fa sol, á bé cé dé, a myšlenky má vedle sebe urovnané jako kostky na hraní dětem, a protože už paní uklízečka nepřišla nevíme ani jestli mýdlo našla ona, nebo jestli se nevrátilo samo na přistávací plochu mycí houby, co na tom záleží, říkám si - v dlani mýdlo, a zas mne přepadá otázka kdo osprchuje, vytře froté ručníkem a pošle spát naše činy, a potom spatřím na tom mýdle bílý, čerstvě odštípnutý roh, Mýdlovou skálu - hle lidská hlava, obočí, nos a ústa, reliéf zvířete...
Autor: Eva Frantinová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)