Spisovatel Václav Erben zemřel 19. dubna 2003 - před pěti lety
Erbenovo Znamení lyry (1965) bylo příběhem podezírání. Od názvu se u detektivky samozřejmě očekává málokdy víc než potvrzení žánru, rozhodně ne sebemenší stopa k řešení (proto Erben později přejmenuje pro knižní vydání svou osmou detektivku), a tak název Znamení lyry nevzbudil zatím dosud vůbec žádnou zvědavost těch, kdo se Erbenovými detektivními knihami zabývali nebo autora detektivních příběhů v různých rozhovorech zpovídali. Kolem neumělého obrázku lyry, "vyrytého do zdi právě v místě, kde zemřel nadporučík Veselý", a jevícího se jako možná stopa k objasnění první smrti, dost dlouho krouží a tápe vyšetřování. Proč tedy přikládat znamení lyry nějaký další význam?
Nedávalo by to žádný smysl, kdyby bylo do zdi vyryto znamení například Lva nebo Panny. Proč? Inu proto, milánkové, jak by řekl klasik české kritiky, že v tom příběhu není žádných lvů salonů, sjezdovek anebo reků, bijících se jako lev, ani žádné panny, ale zato je příběh nabitý motivy, které patří do sféry, kam ukazuje znamení lyry, symbol obecně známý a srozumitelný.
Hned v první kapitole se objevuje četař, který je v civilu režisérem oblastního divadla, a když splní své ranní služební povinnosti, chvíli si na kanapi v kanceláři velitele čte, poklábosí s dozorčím a potom jede rozdat čaj vojákům na střelnici. Spokojeně pozoroval střelby a všechno, co se kolem nich rozvíjelo, a maje cit pro dramatičnost situací o pro celkovou atmosféru děje, dovede ocenit osvětlení a náladu celého obrazu před ním. Ve třetí kapitole se zas těší, jak se z kopce nedaleko kasáren bude dívat večer na světla města a pozorovat barevné divadlo na letišti při nočních letech. Jinde si ten režisér čte v tlustém svazku díla Williama Shakespeara (má po návratu z vojny dělat Krále Leara). Už tím písařem tankového praporu se do Znamení lyry, příběhu z vojny, dostal svět umění, který se vkradl už do příběhu staršiny v knížce Bez civilu jeho sněním o koncertních síních a zářících divadelních sálech.
Podle Slovníku antické kultury (Praha 1974) se lyra "stala v kulturních dějinách symbolem hudby a umění vůbec: zdobí koncertní sály, divadla a jiná kulturní zařízení a též i desky hudebnin." Dnes už klasický a stále vydávaný Chevalierův a Gheerbrantův Dictionnaire des Symboles (1969) definuje lyru jako "Apollonův a Orfeův nástroj, který očarovává," a je též, obecněji vzato, "symbolem a nástrojem kosmické harmonie".
Nuže: proč právě takový symbol na místě nálezu první mrtvoly? Ironie? A čí ironie nebo provokace?
Do zdi i do bloku náčelníka, který vyšetřoval okolnosti prvního úmrtí a stal se pak sám obětí, znamení vyryl, jak se nakonec ukáže, důmyslný pachatel jako zavádějící stopu. Autor však Znamení lyry do knihy, dokonce na její list titulní vepsal z důvodu právě opačného: aby napověděl, v jakém znamení celý příběh vypráví, jakýma očima nazírá divadlo nebo film z vojny. Jsou to oči četaře (autor sám odcházel z vojny do civilu s hodností svobodníka), který se hodně podobá desátníku Hroníkovi z románu Srdce nebylo zasaženo (1963) a titulní postavě závěrečné povídky knihy Bez civilu (1961) Frýdovi. Jestliže Hroník dokázal před velitelem divize nafilmovat vzorný pořádek u roty a pak se také drze přiznat, že to byla filmovačka, hodnostně o stupeň vyšší četař má nejen jako Frýd odvahu riskovat, ale i riskuje víc: Frýd jenom zfalšoval kamarádovi opušťák a sám se bez opušťáku vydal konat dobré skutky, četař ve Znamení lyry dokáže opatřit náhradu za ztracené ostré náboje, zlákán možností udělat gesto a podniknout dobrodružství s určitým rizikem, neboť přece "každé riziko znamená osvobození z vojenské nudy".
Je čas říci, že ten četař se jmenuje Svoboda.
Je taky podezřelý. Ne z podílu na smrti dvou důstojníků, ale z čehosi snad ještě horšího. Politický pracovník kapitán Beneš ho v kanceláři písaře praporu natrapíruje s nohama na stole, jak si čte, a spustí, aniž tuší, že pátý pád vojákova jména se v češtině liší od prvního:
"Svoboda, řekl Beneš káravě. Nezanášejte mi sem americký způsob života.
Četař poslušně nohy sundal. - Podle mínění lékařů je to nejlepší poloha nohou pro odpočinek. Ukázal kapitánovi titul knížky. - Četl jste to už? Ohromně zajímavý?
- Člověče, vy si klidně čtete a celej prapor je vzhůru nohama.
- Ale mne se to přece vůbec netýká, řekl Svoboda a vzhledem k tomu, co se u praporu dělo a co se dělo v těch, kteří byli za případ odpovědni, to bylo od Svobody přinejmenším neslušné. - Mám nejlepší alibi na světě. Celou dobu, kdy se náboje mohly ztratit, jsem seděl za tímhle stolem a mám na to nejmíň patnáct svědků."
Kapitána Beneše rozčiluje už to, že si Svoboda čte, nezajímá ho ani trochu, co vlastně čte, a přirozeně mu nejvíc vadí Svobodův postoj: postoj člověka i v podřízeném postavení na vojně (!) relativně svobodného, svobodně říkajícího, co si myslí, svůj postoj drze projevujícího. A tak jako už na Inženýra v Adéle a Hegenbarda v Orlím dvoře (tedy ve dvou dílech z konce padesátých let, které nemohly vyjít) ani na písaře tankového praporu Svobodu nemohou, protože ho potřebují: vědí o něm, že se vyzná, takže vlastně jen on jim může pomoci nejenom při luštění křížovky, ale také ze šlamastyky.
A Svoboda toho využívá. Dovoluje si.
Poručíka Žáčka, který má u pluku znamenitou pověst jako vynikající filmař (velí skladníkům, kuchařům, písařům a řidičům tak, že se ta banda chytráčků jeví jako vzorná jednotka), nezaváhá požádat o ulité náboje jinak přísně střežené, a ten Žáček, který má Svobodu za génia, protože mu skvěle napovídá při luštění křížovky, a je tedy opravdu Svobodovým žáčkem, drzost svého učitele ocení a náboje mu dá:
"Jste darebák, řekl téměř spokojeně. Neboť poručík Žáček měl vždycky radost, když se sešel s někým kongeniálním."
V antice na to měli úsloví: Když potká augur augura...
Režisér a na vojně četař Svoboda nevtahuje vyprávění pod znamení lyry sám, též tím, jak poručíku Žáčkovi pachtícímu se s křížovkou napoví, že kniha na pět je bible; vydatně mu pomáhá Michal Exner, který krásně ironizuje (a tím upozorňuje na) divadelní efekty a smysl pro dramatické vyvrcholení ve Svobodově řeči a jeho skutcích, ale i autor sám: proč by jinak dal pravé ruce správce skladu hodnost a jméno svobodník Petiška, proč by jinak ze skupinky důstojníků probírajících vraždu náčelníka jmenoval kromě kapitána slavného ilustrátorského jména Kobliha právě poručíka Zábranu a nadporučíka Buriánka, což jsou stejně jako Petiška jména v literatuře šedesátých let známá: každý znal vynikajícího překladatele Zábranu i přeopatrného kritika Buriánka. Však také Zábrana odsoudí vraždu jednoznačně jako svinstvo, zatímco Buriánek na mínění, že něco takového by žádný voják neudělal, obezřetně praví: možná.
Aby už vůbec nebylo pochyb, oč autorovi jde, strčil kapitánu Exnerovi do rukou při prohlídce bytu mrtvého nadporučíka knihu. Jeho důstojníci na jeho rozkaz listují hromádkou čísel časopisu Žena a krása (aby vyhledali snímky manekýny, ke které měl vztah zabitý a údajně i jeden podezřelý), a sám sáhne do knihovny vedle křesla, a vybere si "fantastické povídky známého doktora Nesvadby. - Budeme jako v čítárně, prohlásil".
Svobodův klid kontrastuje ve Znamení lyry s chaosem okolo ("celej prapor je vzhůru nohama"). Jak by ne, když četař českého běžného, a přece za jistých situací vyzývavého jména Svoboda ve Znamení lyry zastupuje a svému okolí dost barbarskému neustále a všemožně připomíná svět umění, jehož symbolem je lyra?
Svoboda hodný svého jména i zosobnění vnitřní síly umění je ve Znamení lyry autorův člověk, a tak se může kapitán Michal Exner objevit až v kapitole dvanácté (v Pokladu je už ve třetí, v Bláznově smrti původně už v kapitole nulté, v prologu). S četařem, v civilu režisérem, jehož předtím neznal, Exner si porozumí líp než s bývalým spolužákem majorem, který ho k případu přizval.
Když si Exner ze Svobodova dramaticky vyhrocovaného pohledu a vyprávění utahuje, je v tom vlastně autorská sebeironie, je to rozmarné přiznání ke své vlastní metodě nahlížení na věci a vyprávění o nich. Zlehčování sebe sama.
A jen tak mimochodem: čte-li si Svoboda v tlustém svazku díla Williama Shakespeara, není asi marné vědět, že jistý Václav Erben otiskl svého času, 13/10 1956, v Československém vojáku (v rubrice Přečtěte si) svižně napsanou recenzi Hry Williama Shakespeara.
Nejenom Michala Exnera, ale i četaře Svobodu napsal Erben do Znamení lyry ze své nejosobnější zkušenosti, jako své vyznání. A přitom jako dobrou oddechovou četbu, které jde však zaručeně a úspěšně o víc než o pobavení.
(Z monografie Ecce Erben; Václav Erben, připravené k vydání)
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)