Časově vytížené pracovní dopoledne přerušilo zvonění tchána. "Potřebuju vzít k doktorovi, pořezal jsem se". Byl převlečený do svátečních kalhot a netrpělivě přešlapoval. "Jak jste se pořezal?" snažila jsem se rychle trochu upravit a najít klíče od auta. "Dost," zněla stručná odpověď. Dobře. "Jak dost, dědo?" klusala jsem k autu a současně si zavazovala tkaničky. "Úplně... úplně jsem si uřízl palec." "To snad ne. Máte pojištěneckou kartičku? Našel jste ten prst? Vezmu vás rovnou do nemocnice," uvažovala jsem nahlas a auto se změnilo v účastníka mistrovství Formule 1. Snad to dopraváci pochopí, když půjde do tuhého, třeba jim dědu předám, ať ho tam odvezou. Tchán si odkryl pomačkanou gázu na ruce. Udělalo se mi špatně. "Neukazujte mi to, jestli můžete..." polkla jsem a auto sebou zalomcovalo.
Hlavní vjezd do nemocnice střeží uniformovaný muž v okénku. "Děda si uřízl prst, potřebuju rychle dovnitř." "Tudy ne, musíte se vrátit a jet příjezdem pro pacienty, tam, kde je ta závora." Netušila jsem, že začal jiný svět a ohradila jsem se . "Opravdu mě nemůžete pustit?" "NE!" Vycouvala jsem, vjela o deset metrů dál, knoflík mi vydal papírek a závora mě vpustila. Uniformovanou osobu sedící poblíž jsem se snažila zničit pohledem.Viděl mě.
Vjela jsem až k urgentnímu příjmu tak, abych nepřekážela sanitkám, vypustila dědu, nasměrovala ho, ještě trošku zastrčila auto a znovu mě čekala hlava v okénku. "Děda si uřízl prst, potřebuji, aby ho někdo ošetřil." "Sedněte si do čekárny, napíšu to a třicet korun!" Zvýšila jsem naléhavost. "Děda si UŘÍZL PRST!" Mírně znechucený obličej sestry mi oznámil, že mám počkat. Tchán nevypadal dobře. "Dědo, je vám špatně?" "Trochu," znělo dost nepřesvědčivě. Znovu jsem proto navštívila okénko. Sestra mi podávala papír a na mé naléhání pahýl přikryla novou gázou. "Teď musíte jít po šipkách na rentgen a pak se vraťte." Po šipkách? Směrovala jsem bledého dědu, který se stěží držel na nohou.
Zase okénko. "Děda si uřízl..." "Sedněte si do čekárny a počkejte," řekl další, mírně znechucený obličej.
V čekárně bylo asi třicet lidí. Možná víc. "Prosím vás, děda si UŘÍZL PRST A JE MU ŠPATNĚ, NA OMDLENÍ!" Musíte počkat, zněla jediná odpověď. Měla jsem strach, že nedobrovolný pacient omdlí. "Asi to napíšu do Dikobrazu," zkroušeně konstatoval situaci. Snažila jsem se ho těšit. "Všechno špatný je k něčemu dobrý, aspoň si na ten prst už příště nemusíte dávat pozor, no." Uvědomila jsem si až pozdě, co plácám. Ale děda vykouzlil úsměv a rozhlas vyzval jeho jméno do kabinky. Po chvíli tchán vyšel a byl trochu zmatený. Musíme se zeptat, co teď. Máme zase čekat? Okénko. Ne, zpátky po šipkách.
A zase vstupní okénko. Nenávidím ho. Počkat? Ano. Od mého příjezdu k prvnímu kontaktu s otráveným obličejem uběhlo čtyřicet minut. Po té se tchána ujala sestra a odvedla ho. Ulevilo se mi a zároveň mě objímal pocit beznaděje a vzteku. "Ještě třicet korun," ozvalo se okénko. Jistě.
Dikobraz už nevychází. Já tomu nerozumím, opravdu nevím, co mám udělat a komu to říci nebo napsat. Potom jsem se rozhodla, že musím do divadla na Hamleta. Děda se vrátil se zavázanou rukou. V druhé žmoulal jakýsi pytlík.
K večeru jsme zašli na konec zahrady, kde rostou lopouchy a kopřivy, do hrobečku jsme vložili dědův palec. Nemohla jsem se otočit na okna domku, aby z nich nevykoukla nějaká unuděná a otrávená tvář. Všeho mi bylo líto. Musela jsem si otřít slzy rukávem.
Autor: MAGDALENA SKÁCELOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)