Zavolala mi kamarádka – pojďme na kafe!
Viděla jsem a cítila to samé, co na Pavláku, u Anděla, nebo v Tel Avivu – uprostřed chrámu (v Paláci Flora projdete kolem obchodu s košilemi, které se na vás dívají z regálů seřazené podle barev a složené, jen vzít za límec, ale množství a ta přesnost děsí) narazíte na Přepálený ostrov. Hranolky nechci, pizza je levnější jen ve všední den…
Z papírového kelímku na plastovém tácu s papírovým prostíráním, na kterém si počteš – reklamu o tom, že se pereme od dětství a je třeba se prát i dál - upíjela jsem kafe za 29. Napadlo mne, jak by se na prostírání vyjímala báseň, třeba o Jávě od Kosti Biebla, ale hned jsem vystoupila z lodi Naivity. Nebo naopak do ní nastoupila?
Přítele zvala jedna dáma na kafe za šedesát. Tohle máš cenu pro chudý, jen na to nejsi zvyklá, asi stále vzpomínáš na hotel Hořec v Peci pod Sněžkou roku 1960, a na kafata v Praze i na horách za hubičku, a jak tvoje teta nosila krabice zákusků až z Jablonce, snažila se mne z té rány dostat kamarádka.
V duchu jsem počítala: za 29 je půlka kuřete, skoro tři kila brambor, bochník chleba… Když takhle půjdu na kafe třikrát týdně, nebo nedej bože denně místo snídaně, to máme za rok – a dohromady to dá na cestu autobusem k moři na opravdový ostrov!
Někdo kafe, někdo moře, někdo holky, druhý dorty, jeden limo, další kino, – jenom si musíš dosadit slůvko místo, místo kafe moře, místo moře kafe, místo holky dorty, místo lima kina - ceny s námi hrají hru na peška...
Cestou domů jsme míjely cukrárnu. Jahodové poháry. Řezy z čokolády. Patrový dort ve výloze. Pařížská šlehačka. Indiánky, které tak miloval Nezval. Chlebíčky s kšiltovkami šunky ve třech řadách.
Už mají zavřeno? To ne. Stolky i židle, možná ty samé, které moje generace pamatuje plné rukou nohou, stojí v umělém narůžovělém světle nehnutě – jako figuríny.
Dnes si nikdo nic nedal.
Autor: EVA FRANTINOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)