Ráno studeně větrného Velikonočního pondělí 7. dubna 1958 oznamuje československý rozhlas, že v noci zesnul národní umělec básník Vítězslav Nezval. „Jeho zvony zní, volají, burcují,“ napíše už do úterního Rudého práva ředitel Univerzitní knihovny a literární kritik Jan Petrmichl a ve stejném čísle nazve básník Petrmichlova srdce Vilém Závada svůj nekrolog „Nenahraditelná ztráta“. „Odešel veliký básník,“ konstatuje v Práci den nato Václav Běhounek, „Zemřel veliký básník,“ přitaká pak v Novém životě Milan Jariš. Na první straně Literárních novin vychází v překladu Sergeje Machonina Aragonův Smuteční zpěv za Vítězslava Nezvala („Praha ztratila dnes básníka a duši…“) a František Hrubín apostrofuje Nezvala v sonetu na rozloučenou: „Tvůj orlí zpěv, Tvá píseň skřivaní / před němou smrtí samy ubrání / Tvou poezii, věrnou pozemšťanku.“ Jan Pilař Nezvala nazývá „knížetem básníků“, Adolf Hoffmeister „pěvcem moderního času“, Jiří Trnka „velkorysým bojovníkem“. Alexander Matuška vystihne Nezvalovo jedinečné místo v naší literatuře už titulem „Zavřelo se magické oko české poezie“, Jiří Šotola si za mladé posteskne: „Mladší než my všichni“; jakoby právě k tomu Milan Kundera dodává: „Nedivte se, že je teskno.“ V čísle Kultury 1958, v němž vychází poslední z Nezvalových nedokončených kapitol Z mého života, shrnuje František Kautman, co znamenal Nezval pro své současníky: „Odešel ten, který nám otevíral brány poezie…“ Lumír Čivný ozvláštňuje v Literárkách jinak konvenční smuteční formulku na „budiž mu země krásná“ a Aleš Fuchs v bratislavské Smeně předpovídá: „Velký básník bude žiť.“
Dobrá, nekrology bývají přeuctivé, přehánívá se v nich, navíc Nezval byl „oficiální básník“ vyznamenávaný cenami a tituly, ale jeho památce se poklonili nejen přátelé (Jan Slavíček, Ladislav Štoll, Jiří Taufer, E. F. Burian, Nazim Hikmet), ale také – jak je zčásti patrno i z kusého výčtu výroků v prvním odstavci a jak lze dokládat citáty rovněž z autorů, kteří předtím a znovu pak později nemohli přijít Nezvalovi na jméno – budoucí disidenti, netušící ještě tehdy, že se jimi nakonec stanou. O Nezvalově velikosti nebylo v čase básníkova úmrtí pochyb ani v exilu. Až nedávno se mi dostalo vlídného upozornění na nekrolog ve Svědectví (1/1958), podle něhož Nezval „patřil k největším českým básníkům všech dob“.
Jenže i o Nezvalovi platí, co napsal roku 1947 o Majakovském: „Zasedl v poezii tolik místa, že se to zdálo býti menším duchům neslušné.“ Proto, dodal Nezval o básníku Oblaku v kalhotách, „jeho lidský úděl ztroskotal“. Básníku noci i Chrp a měst z toho důvodu neztroskotal lidský úděl, ale opakovaně se mu dostávalo velmi přísné kritiky. Poprvé už když se pustil před Básněmi noci do románové prózy a po nich do veršované epiky, podruhé – a to hned dvakrát – v souvislosti se surrealismem (nejprve odepisován jedněmi pro příklon k němu, potom druhými pro roztržku s ním), potřetí po druhé světové válce, kdy se vyhlašoval „konec moderní doby“ a zdálo se, že „monumentální konstrukce moderního umění trčí do prázdna“ a že občané socialismu nebudou očekávat už nic od svých předchůdců a „ani na okamžik váhat před tím, aby to vše odložili jako něco zcela bezcenného“. Tak roku 1946 soudil Jindřich Chalupecký, paradoxně následovaný po únoru 1948 těmi, kdo Nezvala tepali za nepřekonaná rezidua „úpadkových směrů“ v jeho Velikém orloji a ještě i v Křídlech.
Po Nezvalově smrti se zpochybňování Nezvalovy „velikosti“, v čase smrti uznávané jak v oficiální Praze, tak (jak dokládá citát z tehdy newyorského Svědectví) také v nejvýznamnější revui exilu, chopila menší část synovské generace a velmi energická část tehdy nejmladších, tj. pokolení vnuků. Ta také vystartovala jako první, a započalo umenšování Nezvalova významu metodou ukrajování, jež se tvářila jako obrana pravých vrcholů Nezvalova díla a lítost nad domněle neplodně dvojdomým Nezvalovým básnickým vývojem už od začátku třicátých let, ale jakou tehdy pranýřoval Antonín Brousek jako vytěsňování jedněch básníků jinými a přímo jmenoval: „Vytěsňovat staroříšským Florianem či Weinerem (ale i Halasem a Holanem) např. takového Nezvala…“ Pohotový obránce vytěsňování co jevu v dějinách umění běžného a potřebného, pokud se opírá jen o „kritické rozpoznání“ hodnoty básníkova díla, zapomněl, že právo na kritické rozpoznání hodnoty si nemůže nikdo vyhrazovat jen pro sebe; že Máchův Máj byl zatracován právě na základě „kritického rozpoznání“ jeho hodnot domněle pochybných; a že „kritické rozpoznání“, Nezvalovu dílu upírající hodnotu a velký význam pro další vývoj, už předem odmítl Milan Kundera 1959: „Není pravda, že mladá generace, generace mých vrstevníků, má k Nezvalovi daleko. Myslím, naopak, že začíná spouštět kotvu hluboko do jeho díla. Filozofický obsah jeho poezie, zejména jeho velkorysé renesanční pojetí socialismu a socialistického člověka, jeho úchvatné poetické vidění člověka-plebejce, který je králem života, to vše nás navždy uchvátilo.“
Řekněme, že ovšem ani Kunderovo kritické rozpoznání hodnoty Nezvalova díla nemuseli sdílet autoři nejmladší a že se s obdivným pohledem Milana Kundery neztotožnili ani všichni z jeho pokolení. A také že po paušálním odsuzování Nezvala posledních třinácti let došlo i k pokusu ukázat jako epigonsky nepůvodní, tedy vlastně téměř nicotný Nezvalův básnický podíl už na surrealismu. I díky zahraničnímu zájmu o Nezvala surrealistu se tento pohodlný způsob nenápadného vytěsňování Nezvala ukázal jako málo použitelný, zvláště když vysvitlo, že pracně sesbírané doklady domněle usvědčující Nezvala z nedostatku originality prokazují pravý opak: Nezval předešel vývoj k postmoderní intertextualitě, v které je už i odpověď na nedávný soud kupodivu z prostředí postmoderny, že se Nezval v podstatné části své poezie po druhé světové válce prý stal už jen sám sobě obratným epigonem. O nepolevující básnické svěžesti a inspirativnosti Nezvala až do konce básníkova života nejlépe vypovídá jak esejistika, tak rovněž robustní a zároveň jemná poezie Jiřího Kuběny, který se k Nezvalovi navzdory jeho vytěsňovatelům opakovaně hlásí.
I po neúspěších snah snížit Nezvalův básnický význam, Nezvalovo dílo vytěsnit kamsi na okraj, upřít Nezvalovi původnost, zkratka degradovat ho na básníka významu vlastně nepatrného v porovnání se skutečnými giganty poezie, za něž se vydává leckdo, pořád ovšem ještě literaturou obchází strašidlo Nezvalovy domnělé nepatrnosti, ba odpornosti občanské. V tom zašel nejdál ve svých denících Jan Zábrana. Na podzim 1976 si o Nezvalovi zapsal, že prý „byl ve chvíli své smrti ve všeobecném opovržení“, protože „zradil solidaritu se všemi“, jen aby „zachránil svou vlastní kůži v době zatýkání, žalářování a poprav“, a „byl za svou záchranu ochoten zaplatit jakoukoli cenu…“ Hodnověrnost této pozdní vzpomínce měla zřejmě zjednat jako výmluvný detail tiráda, jíž podle Zábrany zareagoval Jiří Kolář na jeho zájem o pohřeb Vítězslava Nezvala: „Jdete se podívat, mladej, jak budou tu mršinu zahrabávat? Tu krysu udavačskou, co dělala kariéru, když druhý básníci seděli v kriminálech nebo nemohli publikovat (...)?“ Jiří Kolář nejen tento údajně svůj výrok v nejmenším nepotvrdil, ale naopak, 13. 12. 1995 ve vysílání TV Nova řekl: „Já jsem tohle nikdy o Nezvalovi neřek. Nezapomeňte, že já jsem měl na paměti, že ten Nezval přece jenom obhájil toho Demla.“ Ostatně Nezval se zastal už v lednu 1950 i Jiřího Koláře (proti Šternovu staršímu označení Koláře za renegáta socialismu) a znovu na spisovatelském sjezdu roku 1956.
Byla ta Nezvalova vystoupení na obranu Jakuba Demla, Jiřího Koláře a jiných velice opatrná a sotva patrná, tedy nepatrná?
Podle toho, jak se ve většině příruček v posledních už více než dvou deceniích pojednává o literatuře padesátých let a zejména o II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956, Nezval se v sebeobraně české literatury proti jejímu podřizování oficiálně prezentované politice a estetice a ve prospěch autorů různým způsobem perzekvovaných exponoval hlavně ve vlastním zájmu a dokonce se podílel na perzekuci recesistických mladých radikálů, kteří si dovolili parodovat jeho verše. Slova připsaná v Zábranových deníkových zápiscích Jiřímu Kolářovi, ocejchování Nezvala jako „ješitného sráče“, který „na mladý kluky povolal policajty“, není než zlovolný dohad a nikdo nenašel sebemenší důkaz pro tvrzení, že aféru rozpoutal parodovaný básník, aby si zachoval svá privilegia. Jenže jednou do oběhu vypuštěné podezření vrhalo a dosud vrhá stín na Nezvalovu účast na literárním životě posledních deseti let básníkova života. Při vysokém ocenění, jehož se dostává tradičně projevům Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta na II. sjezdu československých spisovatelů, se obvykle neuvádí, že už před nimi ve svém referátu O některých problémech současné poezie Nezval jasně řekl, že „i když jdeme cestou k radosti a jasu, nemáme právo dělat básníkům temným cenzora“, a ačkoli připomněl, že „během mnoha let“ nežili s Halasem „na přátelské noze“, prohlásil: „František Halas je básník původní a má plné právo, aby jeho dílo bylo vydáváno.“ Na jiném místě svého referátu řekl o Jaroslavu Seifertovi, že se „nedobrovolně na několik let odmlčel, když byl vykreslen jako nějaký renegát socialistické poezie“, a že „nadaný a původní Jiří Kolář stal se nadlouho literárním a lidským psancem“. A co víc, svůj sjezdový referát Nezval otevřel ostrým a jmenovitým výpadem na obranu Seifertovu: „Nechápu například, jak mohl před několika lety Ivan Skála (…) odsoudit způsobem, pro který je těžko najít jméno, Viktorku a jiné básně Jaroslava Seiferta, básníka, který je už dnes klasikem v nejkrásnějším slova smyslu, klasikem živým, životným a moderním.“ Tak už těmito slovy Nezval udal tón další sjezdové diskusi, povzbudil k odvaze bránit básnické hodnoty a jejich tvůrce.
Ještě pronikavěji osvětluje Nezvalův rozhodující podíl na duchu II. sjezdu SČSS nedávno (2011 v nakladatelství Filip Tomáš Akropolis) vydaný protokol tohoto sjezdu. V úvodní studii k této edici shrnul Michal Bauer spolu s nepublikovanými dosud zápisky, co už v letech 1999–2001 porůznu publikoval z jednání české části ústředního výboru SČSS 4. dubna 1956, tedy osmnáct dní před zahájením sjezdu:
„Při této rozsáhlé debatě přišel Nezval se záležitostí členství Jiřího Weila v SČSS. Za nespravedlivé označil vyloučení Weila ze Svazu v prosinci 1950 a hovořil i o dalších křivdách, které se na přelomu 40. a 50. let staly. Vyjádřil přesvědčení, že ´je třeba a že je to věcí spoluodpovědnosti každého spisovatele, aby se všechny tyto věci seriózně projednaly´. Nezval doporučil také rehabilitaci Ladislava Novomeského a posléze hovořil o Jaroslavu Durychovi, jehož členství ve Svazu spisovatelů požadoval taktéž vyřešit, protože Durych požádal v roce 1955 o přijetí do SČSS. ´Nezval upozornil na to, že v roce 1948 bylo mnoho členů vyškrtnuto a že je třeba tyto věci znovu projednat a případné křivdy napravit. Poukazuje rovněž na Zahradníčka, jenž byl odsouzen na 15 let.´ Nezval vzápětí ´navrhl, aby se Svaz znovu zabýval případy lidí, kteří jsou ve vězení nebo kteří byli vyškrtnuti nebo nebyli přijati do Svazu´.“
„Nezvalovi se podařilo každopádně,“ resumuje Bauer, „uvést věci do chodu, neboť se k němu ihned připojilo několik účastníků tohoto zasedání (…).“ Jednání vyústilo v ujištění hlavního tajemníka SČSS Josefa Sekery, že „předsednictvo Svazu dostane za úkol ´projednat záležitosti těch spisovatelů, kteří nejsou členy Svazu a u nichž je zřejmo, že jde o nějakou křivku, jako Weil, Durych, Bár, Zahradníček, Novočeský, Renč, Kalista i případy další´.“ Bauer také konstatuje, že Nezval 4. dubna „rozvířil záležitost, na niž pak narazil ve svém diskusním vystoupení, jednom ze dvou nejznámějších na sjezdu, Jaroslav Seifert.“ Už předtím Bauer uvedl, že výzvou zabývat se perzekvovanými Nezval vyslovil 4. dubna to, „co zaznělo i od Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta pak na sjezdu“, ale dodal: „Rozdíl byl v tom, že Nezval vyslovil tento požadavek na uzavřeném zasedání a Hrubín se Seifertem na veřejném fóru.“ Nebyl snad podstatnější rozdíl v tom, že se Nezval odvážně ozval jako první, dávaje tím všanc své výsadní postavení? Lze popřít, že splnil úlohu průzkumníka na poli posetém ještě minami? Lze mu upřít odvahu a umění solidarity i se spisovateli jinak orientovanými esteticky, politicky, světonázorově? Tím, že prošel, de facto osmělil Hrubína a Seiferta k jejich vystoupením. Co však navenek hladce, jistě však k malé radosti vždy podezíravých činitelů prošlo jemu, neprošlo bez námitek a výtek ani Hrubínovi, ani Seifertovi, kteří se i díky tomu stali hrdiny sjezdu, jenž je zvolil za členy výboru SČSS a tím jim propůjčil značnou míru imunity. Díky Nezvalově iniciativě a následným veřejným vystoupením Hrubína a Seiferta však aspoň na jedno desetiletí pominulo nebezpečí návratu k poměrům před sjezdem.
Nezvalova iniciační úloha na osvobodivém ovzduší II. sjezdu SČSS byla paradoxně patrnější z exilového odstupu a dálky než z žabí perspektivy českého literárního rybníčku. Vilém Bernard už v listopadu 1957, tedy půl roku před Nezvalovou smrtí, vydal v Lundu knížku Kde se básníkům poroučí, v níž na rozdíl od ledakoho doma přiznal Nezvalovi schopnost psát „poezii tendenční, a přitom přece jen poezii“ a vysoce ocenil jeho referát na II. sjezdu SČSS: „Vítězslav Nezval, zahrnut vší oficiální přízní a slávou, prožil léta komunistické diktatury v plné tvůrčí aktivitě, až v roce 1956 na sjezdu spisovatelů stanul jako hlasatel obrody české poezie a jejího uvolnění z pout oficiálního socialistického realismu.“ V zeměpisně i názorově vzdáleném Svědectví, vydávaném tehdy v New Yorku, nekrologista zde už citovaný napsal o Nezvalovi velmi podobně: „…Všechno nasvědčuje tomu, že zemřelý básník, který po 34 let byl členem strany, se na sklonku života stává symbolem odboje proti kulturní nivelizaci, odbourávání svobody, intelektuálnímu patolízalství a zcela nekulturnímu udavačství, jež básníkova strana u nás nastolila zároveň se svou politickou mocí.“ Svědectví se pak dovolává „jednoho z mladých“ (=Jiřího Šotoly), z jehož článku v Literárních novinách cituje pasáž o tom, že Nezvalovo dílo „bude vábit za sebou k neklidu, k nepokoji, nespokojenosti. K novým vzpourám proti konvenci i proti provinční malosti a proti reglementování (…)“. „A tak,“ pokračovalo Svědectví „ – fascinující ironií osudu – Nezvalova smrt vyvolala vlnu kritického ocenění nejnovější situace československých básníků a umělců, jež přitlumena letošním vývojem je snad skrytější, ale neméně vášnivá než ta, již pamatujeme z druhého sjezdu spisovatelů.“
Jak patrno, ve chvíli své smrti Nezval vůbec nebyl „ve všeobecném opovržení“, to jen trapně selhala Janu Zábranovi po osmnácti letech jeho paměť. Právě naopak, díky svému dílu i občanské odvaze, o níž věděli, kdo neodmítali vědět, díky solidaritě, kterou vůbec nezradil, ale opakovaně zosobnil, dík solidaritě, o níž si můžeme dnes jen snít, stal se symbolem naděje pro poezii, kulturu a život své země. A tím symbolem přes všecky roky a způsoby vytěsňování, dělení a okrajování („vynikající jen po rok xyz“), přes všecko pomlouvačné snižování a znepatrňování, v němž si vždy libují průměrní a podprůměrní, zůstává i pětapadesát let po Velikonocích, kdy zemřel, a přece nepozbyl nic ze své životodárné moci.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)