Téměř denně lze zaslechnout a číst - přímo či mezi řádky - že my, Češi, právě zažíváme ty nejlepší nebo skoro nejlepší časy, které kdy náš národ poznal, že až poslední roky nám přinesly ryzí svobodu, ekonomickou a kulturní prosperitu. Rozhlasové stanice, televizní kanály i většina deníků, objevujících se na pultech novinových stánků, nám tuto myšlenku dosud víceméně úspěšně nutí. Současnost je podle křiku hlásných trub dneška v českých dějinách srovnatelná snad jen s prosperitou předválečného Československa a Českých zemí za vlády císaře Karla IV. Právě probíhající rozkvět naší vlasti má být protikladem období úpadku ve druhé polovině 20. století. Vzývání svobody vlastníky slova našich dní je ale tak intenzivní, až se mi zdá křečovité, a když už ne bezprostředně lživé, pak přinejmenším podezřelé.
   Z hlubiny paměti se mi vynořuje vzpomínka na slavný Buňuelův film z roku 1974, který se jmenuje Přízrak svobody. Viděl jsem jej pouze jednou, ale nemůžu zapomenout na chaotické zmítání postav, na roztříštěné epizody, na tělesné i duchovní zvrhlosti, na sebeklamy, na mumraj, v němž skutečná svoboda příliš tíží, ztrácí svoji tvář a stává se fantómem. Jsme muž pátrající po zmizelé dceři, ač ta se neustále nalézá v jeho blízkosti. Jsme žena milující se s vlastním synovcem. Jsme hodující hosté sedící kolem prostřeného stolu na záchodových mísách. Jsme vězni zdvihající zaťaté pěsti a vzdorovitě křičící před popravčí četou: "Pryč se svobodou! Ať žijí okovy!" Třicet let starý Buňuelův Přízrak svobody je věrný obraz dneška.
   Jako příklad zmatené přítomnosti nám může dobře posloužit slovo "sofistikovaný", užívané poslední dobou ve smyslu intelektuálně vyspělý či promyšlený. Toto slovo jsme převzali z angličtiny. (Z jiných jazyků už nebereme, tváříme se, že nejsou, že nám nemají co nabídnout, a zapomínáme na vlastní bezvýznamnou řeč.) Sázím se, že devět z deseti osob používajících "sofistikované" technologie či "sofistikované" kdovíco netuší, že sofistika je už od časů Sokratových synonymem prázdného rozumování, vyvozování klamných závěrů, mudrování bez věcného základu, záludného vydávání padělku za originál. Dokonce i samotná angličtina zná sloveso "sophisticate" znamenající falšovat, chytračit nebo obloudit. Ve slově "sofistikovaný" je tedy mnohými netušený rozpor, je v něm rozpolcenost českého nitra, je planou touhou naší svobody mluvit a myslet moderně a světově.
   Pro mě zřetelným důkazem, že naše svoboda je přízrak, je stud za český původ, za slovanské kořeny, za pokrevní spřízněnost s Rusy, Poláky nebo Srby. Vždyť styděl by se vnitřně svobodný člověk za svoji národnost? A my se prostřednictvím většiny svých politiků, novinářů a vůbec všech vlivných stydíme, pořádně stydíme. V hlubinách vlastních niter se cítíme méněcenní. Hrbíme se před národy obývajícími území západně od našich krajů. Nemyslíte? Kéž by to byl jen můj mylný dojem! Nevíme nic o slovanské mytologii, bojíme se počátků vlastní historie. Ve svobodě se ale nikdo nebojí! Nebojí se sám sebe! My zatajujeme své předky, přišedší z ukrajinských lesostepí, dovoláváme se pochybné spřízněnosti s Kelty a namlouváme si, že slovanská krev starých Čechů v nás byla naředěna krví neslovanských etnik obývajících dříve území Čech a Moravy, že v nás dnes koluje (naštěstí) už jen homeopatické množství slovanských leukocytů a erytrocytů. Proč by pak ale Neslované nebo poloviční Slované dosud mluvili ryze slovanským jazykem? To nedává smysl a nemůže být pravda.
   V pátrání po vlastním původu, v sestavování národního rodokmenu pomáhá poslední dobou genetika. S přesnými genetickými analýzami lidských populací hovořících stejnými či příbuznými jazyky se roztrhl pytel. Už při povrchní rešerši z medicínských časopisů jsem našel desítky článků na toto téma. Žádný sice nepíše přímo o Češích, ale to nám zase tolik vadit nemusí. Můžeme si vzít příklad z blízkých Poláků. Podrobný rozbor takzvaných mikrosatelitů chromozómu Y u polských mužů publikovaný v roce 2002 odhalil, že Poláci z různých koutů země se mezi sebou geneticky neliší, zatímco paralelně vyšetřovaní lidé evropských neslovanských národností se od Poláků lišili významně. Poláci stejně jako Češi žijí na území obývaném na počátku našeho letopočtu Neslovany, na rozdíl od Čechů měla navíc jejich země během posledních stovek let daleko pohyblivější hranice, a i tak si zachovali národnostní jednotu. Ať dělám, co dělám, nenacházím jedinou skutečnost dokládající, že jsme na tom jinak než Poláci, že jsme přestali či přestáváme být Slovany. Podobně jako v případě Poláků byly zveřejněny analýzy populací Litevců, Lotyšů a Estonců. Litevci a Lotyši jsou si blízcí nejen jazykově, ale i geneticky. Naopak Estonci jsou Litevcům a Lotyšům na hony vzdáleni. I když metody současné genetiky mají své limity, stejných příkladů je možné najít mnoho. Jsme a budeme slovanskými Čechy mluvícími slovanským jazykem - někomu k žalu, jinému snad k radosti.
   Bojíme se vzpomínat na časy, kdy jsme zažívali největší národnostní rozvoj v našich dějinách a maskujeme to žvatláním o dobách před staletími, které se zdají být dobami hojnosti a slávy, ale v nichž jsme po pravdě řečeno ve vlastní zemi velkými pány nebyli. Nebyla to tedy hojnost pro nás a naše sláva. Český národ a čeština podle mne nikdy nevzkvétaly víc (přes všechnu bolest, která rozkvět provázela) než ve 20. století, tedy především v jeho druhé polovině. Dnešek už je jen dobou vzpomínek na národnostní rozmach.
   Se studem za vlastní národnost souvisí i otázka, která by se dala nazvat otázkou rozplizlého pojmu vlast. Za svoji vlast stále považujeme Československo, Československo velebené i nenáviděné, Československo se všemi jeho rozpory a špatnostmi, které však splynulo s našimi českými srdci. K nositeli dnešní svobody, k České republice, se chováme chladně, není skutečnou vlastí. Její vznik v roce 1993 jsme neoslavovali, její desáté narozeniny jakbysmet. Kde jsou ti, kteří se radují, že už nežijeme ve společné zemi Čechů a Slováků? Kde jsou ti, kteří si myslí, že rozdělením se Češi i Slováci zbavili břemene a konečně začali volně dýchat? Ve střední Evropě se objevily dva bezvýznamné, nicotné státečky, státečky bez prestiže. To socialistické Československo mělo, ať chceme, nebo ne, větší renomé. Dva pidistáty sní o vlastní důležitosti a přeceňují svá miniaturní vítězství (například vítězství národních hokejových týmů), která kromě nich nikoho nezajímají. České republice jsme navíc za 10 let od jejího zrodu nedokázali dát kloudné jméno. Česko je příliš hořký název, který se těžko vyslovuje, neboť je zlomený, amputovaný, je to jen polovina Československa.
   Opusťme naznačený problém rozplizlé vlasti a hledejme další přízraky naší svobody. Vracíme se prý zpět do Evropy, opět se prý v posledních letech stáváme součástí společenství průmyslově a duchovně vyspělých zemí, jehož součástí jsme už údajně byli a z něhož nás vyrvalo čtyřicetiletí nebo padesátiletí před rokem 1989. Nechme stranou skutečnost, že naše vlast a naše kultura nikdy hranice Evropy neopustily (fakticky i symbolicky), skutečnost, která musí být soudným lidem jasná na první pohled, a pohlédněme na fantóma ekonomické vyspělosti českých zemí v minulých desetiletích a staletích. Obrázek o naší ekonomické vyspělosti lze získat z knihy Massima Livii Bacciho Populace v evropské historii (česky vyšla v roce 2003). Podle této knihy byl v našich zemích hrubý domácí produkt na osobu a rok 849 dolarů roku 1820 a 2096 dolarů roku 1913. Ve Velké Británii to bylo ve stejných letech 1756 dolarů a 5032 dolarů, v Německu 1112 dolarů a 3833 dolarů, ve Švédsku 1198 a 3096 dolarů, ve Francii 1218 a 3452 dolarů, ve Španělsku 1063 a 2255 dolarů a na území dnešního Rakouska 1295 a 3488 dolarů. Přesné údaje o období první Československé republiky nemám, ale mohu nabídnout srovnání roků 1950 a 1973. V těch letech byl československý hrubý domácí produkt na osobu 3501, respektive 7036 dolarů. Přibližně stejně na tom v té době byli Irové a Řekové, hůř Španělé a Portugalci. Průměr hrubého domácího produktu ostatních západoevropských zemí byl roku 1950 5513 a roku 1973 11 694 dolarů na osobu. S průmyslovým rozvojem koreluje procento obyvatel žijících ve městech. V Čechách žilo v roce 1500 ve městech nad 10 000 obyvatel jen 1,7 % lidí z celkové populace a 5,2 % roku 1800, zatímco v severní Itálii tvořila městská populace (také ve městech nad 10 000 obyvatel) ve stejných letech 15,1 % a 14,3 %, ve Francii 4,2 % a 8,8 %, v Anglii 3,1 % a 20,3 % nebo v Nizozemí 15,8 % a 28,8 %. Ve srovnání s Čechy žilo ve městech také více Španělů a Portugalců. Podobně jako u nás na tom byli Němci a Švýcaři, hůř pak Poláci. Jak lze zmíněná čísla interpretovat? Tvrzení, že druhá polovina 20. století pro nás znamenala hospodářský úpadek, není pravdivé, je další vidinou dneška. Hospodářskou silou jsme se bohužel zemím západní Evropy nerovnali nikdy a bude těžké je dohnat. Nelze věřit, že k úspěchu v ekonomickém dostihu postačí jen současná svoboda.
   Ještě relativně nedávno se u nás vyráběly věci, které sice nebyly špičkové kvality, ale byly naše. Tím, že byly naše, tím, že je vymýšlely české hlavy, jsme se učili a zdokonalovali. Museli jsme přemýšlet. Avšak české podniky byly vybity, padly v nerovném boji se západními konkvistadory, jako kdysi Aztékové a Inkové v boji se Španěly. I když prý Inkové neznali kolo, nemůžeme je nazvat primitivy a nelze je označit za lidi hodné vybití. Jako Aztékové a Inkové naivně věřili, že Španělé jsou jejich přáteli, tak my jsme uvěřili, že se můžeme odvrátit od zemí, kde se tradičně dobře uplatňovaly naše výrobky, a čekáme, že se jim otevřou západní odbytiště. Proč se veselit ze zániku českých továren? Proč podléháme přízraku svobody a masochisticky se radujeme z likvidace záruky vlastního rozvoje, z toho, že národ služek a čeledínů se po přestávce stává opět národem služek a čeledínů (třebaže někdy v úhledných kostýmcích a nažehlených oblecích)? Za nově a barevně nalíčenými tvářemi našich měst jsou vyhaslá nebo vyhasínající srdce hutí a podniků. Nemáme pumpu krevního oběhu. Z čeledníku bude strastiplná cesta ven.
   Bratrem fantóma svobody je fantóm technického pokroku. Představuje ale záplava výkonnějších a výkonnějších počítačů, plošších a plošších monitorů, rychlejších a přepychovějších vozů opravdový pokrok? Je nám s novými věcmi lépe? Jsme spokojenější? Nehledě na to, že princip většiny zdánlivě pokrokovějších věcí se neliší od jejich předchůdců. Osobní automobily mají čtyři kola už sto let.
   Za oponou peněz, televizních reklam, supermarketů, konzumu je bída jako dřív, nebo dokonce větší. Volný trh vrhá spoustu lidí do prohlubující se propasti hmotné chudoby. Dobrovolně se za jeho panování vrháme také do chudoby duchovní. Daleko zřetelněji než u nás jsou tyto procesy vidět v dalších zemích a zemičkách bývalého socialistického tábora. Lány dříve křižované traktory leží ladem nebo jsou obdělávány pouze holýma rukama. A přece dnes většina obyvatel zemí někdejšího východního bloku svorně (jako za starých časů) mele pořád dokola, aniž by hledala nové cesty (nemyslím cesty ke starým časům), že nic lepšího než současný ekonomický pořádek-nepořádek neexistuje. Volný trh je opium.
   Nelze hovořit o rozkvětu, nerodí-li se děti. Rozkvět bez dětí je fata morgana. Svoboda z nás udělala netvory nemyslící na potomky. Neplodíme-li děti, pravděpodobně se méně milujeme z lásky a více pro chvilkovou rozkoš a za peníze. Myslíme na sebe a svoje fiktivní pohodlí. Vinu za klesající porodnost v českých zemích nelze donekonečna házet jenom na ekonomické nesnáze mladých lidí, i když mateřství a otcovství, od nichž dává náš stát nehorázně ruce pryč, představuje zátěž rozpočtů mnoha manželství. Avšak lidé nejsou ani tak chudí (vzpomeňme si na opravdovou bídu generací našich předků, kteří i přesto mívali dětí plný dům), jako jsou poživační, líní, nebo naopak nezdravě pracovití. Bez dětí se suneme do záhuby. Svoboda, v níž volíme život bez potomků, je kamikadze svobody.
   Naše země trpí nedostatkem velkých vědců, umělců, filozofů, výrazných osob, které by měnily národní směřování a neuháněly s bezhlavým davem. Bují zde pseudoumění a pseudověda. Lidé se ženou za pomíjivými tituly, které často neodráží vzdělanost a hlubokou moudrost - bakaláři počínaje a vysokoškolskými profesory konče. Akumulace titulů je stejná, ne-li větší než dřív, rovná se akumulaci tuku v těle obézního člověka, jehož tento tuk zabíjí. Je zajímavé, že za tituly, ocásky za jménem i před jménem, se ženou především ti, kteří se zhlíží v západních zemích, aniž by si připustili, že právě v těchto zemích by své tituly stěží obhájili, že tam jsou kritéria k získání vysokoškolských, akademických i jiných hodností přísnější než zde. A tak, protože tady chybí vzdělanost a moudrost, tiše si v Čechách a na Moravě vládnou analfabeti se zlatými řetězy na krcích a s Mercedesy Benz. Za nositele pokroku se někdy vydávají jedinci, kteří na nějaký čas vyjeli do ciziny, ve velké většině tam ničeho nedosáhli, jen okouněli (génie svět nepoznal) a doma vydávají svoje polovičaté znalosti za vrchol vědění, aniž by se je snažili dále rozvíjet a zasadit do české půdy. Skutečného génia se tak s troškou nadsázky Češi dočkají možná jednou za sto let. A kdyby jich bylo jen necelých pět miliónů jako Slováků, pak asi už nikdy. V našich končinách se viditelně pohybují jen přízraky slavných. Lze o nich číst, prohlížet si jejich fotografie, avšak když si na ně chceme sáhnout, ruka jimi prochází jako vakuem, nenahmatáme nic. Kéž by se probral a vymanil z útisku dřímající rozum!
   České země opanovala nesolidarita. Nesolidarita umělců s umělci, lékařů s pacienty, pacientů s lékaři, nesolidarita s učitelkami a učiteli, nesolidarita s železničáři, s dělníky, s cikánskou krví. Všem nesolidárním se ale jejich nakyslé pohledy a uštěpačné poznámky vrátí jako bumerang. Vzájemná solidarita je nejlepším lékem společenských neduhů, jako je v medicíně vlídnost stále nejlepším lékem všech chorob.
   Kromě země nesolidarity žijeme i v zemi osamocení napájeném kalnými vodami rok od roku větších a větších televizních obrazovek, počítačových monitorů a barevných časopisů. Osamocení se bratří se smutkem, nehledí na pravidelné příděly televizního bavičského křepčení, snoubí se s otupením, s mrtvým plamenem nadšení pro jakoukoli věc. Posledním rokem jásotu a čisté radosti byl rok 1989, kdy se vzbouřily generace Čechů a Slováků, které nepoznaly nic než lidově demokratické nebo socialistické Československo, které neprožily válku, neokusily chuť předválečných časů a které frustroval nedostatek toaletního papíru, menstruačních vložek, banánů či osobních automobilů mnohem víc než vlastní politický systém, jemuž dnes říkají komunismus a jejž mnohdy vlastníma rukama budovaly. Naší době chybí zaujetí vlastenců snících o Národním divadle, vlastenců bořících roku 1918 Rakousko-Uhersko, slzy radosti z května 1945, chtějme, nebo ne, i víra ve spravedlnost po roce 1948 a touhy roku 1968. Jak rád bych někdy zažil poválečné budovatelské nadšení, s početným davem pracoval zdarma pro šťastné zítřky - ne pro to, v co právě tohle zaujetí vyústilo, ale proto, že každé nadšení dává naději na štěstí. Víru v lepší budoucnost si lidé berou samozřejmě sami, neboť věří floskulím, černobílým frázím servírovaným na křídovém papíře nebo transformovaným do vln, jež nasávají bezmasá žebra antén na domovních střechách. Necháváme se balamutit napapanými mocipány a poslanci, kteří se nám snaží dokázat, že jde slušně žít za částku životního minima, a kteří se proto předvádějí u talíře zelňačky či rajské. Pohled na takové lidi ve mně oživuje vzpomínku na povídku Stephena Leacocka Vlastním přičiněním, povídku o dvou zazobaných podnikatelích předhánějících se v dokazování, který z nich vyšel z ubožejších poměrů, tvrdících, že v dobách, kdy byli chudí, byli nejšťastnější, a objednávajících si v nóbl restauraci vystydlou kaši a bramborové slupky. Marně přitom čekám na okamžik, kdy konečně chudí jedlíci nemedializované zelňačky nedají šikům hlouposti a nadutosti zasedajícím v sametových křeslech hlas.
   Jsou generace lidí, které hýbou dějinami, které o sobě daly vědět v již zmíněných letech 20. století. Zatím nevím, jestli je něčeho převratného schopné dosáhnout pokolení narozené v posledním třicetiletí. Chce vůbec něčeho dosáhnout a něčím vyniknout?
   Přízrak svobody je komplikovaný syndrom, jenž má mnoho symptomů, které všechny teď nelze z časových a prostorových důvodů vyjmenovat. Snad jen jeden ještě zmíním. Je jím přetrvávající autocenzura, vědomé přezírání křivd a obětí dneška a zdůrazňování křivd a obětí minulých dob. Dnešní upálení jsou však hodni stejné úcty a zamyšlení jako stateční upálení minulosti.
   Je třeba si klást otázky, jít až k jádru věcí, nespokojovat se s tím, že nám kdosi říká, že prádlo je dnes bělejší než dřív. Je třeba se ptát, proč nám to říká. Ptát se, v čem se postmoderna liší od socialistického realismu. Ptát se na věci zdánlivě úplně jasné, odkrývat a precizně analyzovat jejich překvapivě nejasná nitra. Je zapotřebí oprostit se od dojmů.
   Svým povídáním jsem nechtěl ospravedlňovat minulost, jakoukoli její etapu, ale nemohu se ubránit dojmu, že i dnes schováváme aspoň polovinu tváře skutečnosti pod škrabošku, že nerozeznáváme fikci od opravdovosti, že jsme líní učit se tuto podstatnou dovednost. Fantóm tady byl a je zde pořád!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]