...Ve vnitřní politice byly věčné pře o tom, zda jsou rakouskou vládou zanedbáváni Němci či Češi, zda novým listonošem na Mělníku má být Čech nebo Němec, zda na orientačních tabulkách na Šumavě mají být česká jména obcí nad německými či pod německými názvy. O nějakém vědeckém pojetí národnostní otázky, o jejíž řešení se tehdy vážně pokoušeli socialističtí teoretikové, se nedalo mluvit. Jenom několika stále se opakujícími citáty snažila se Bohemie (německé noviny v českých zemích - pozn. Z. H.) dát své sterilní polemice učený nátěr - Momsenovým výrokem o tvaru české lebky nebo veršem Friedricha Hebbela:
   I národy, jež slouží, třesou
   stavbou, jež se už kymácí,
   co sochy střapatou hlavu svou
   zvedají Češi i Poláci.
   Jako důkaz o bezvýznamnosti a neznámosti Čechů se stále znovu uvádělo, že Shakespeare v Zimní pohádce umístil Čechy na mořské pobřeží. Při každé příležitosti se vytahovalo padělání Královédvorského rukopisu, šéfredaktor Bohemie Josef Willomitzer vydal již dříve knižně parodii na rukopis, novinář Bedřich Mauthner napsal satirický román Český rukopis.
   Willomitzer a Mauthner už ostatně nebyli členy novinářského cechu, když já do něho vstoupil. Willomitzer zemřel a Mauthner se stal za hranicemi velkým jazykovým filozofem, k jehož sedmdesátým narozeninám připravovaly oslavy akademie a učené společnosti. Proto jsem interviewoval o jeho mládí jeho sestru, stařičkou ženu lékaře. "Ano, ano," řekla mi stará dáma, hroužíc se do vzpomínek, "Fric byl nadaný chlapec." Náhle její rysy zpřísněly: "Mohl docela dobře dodělat doktorát!"
   Z těchto slov mluvila německá Praha. Kdo neměl titul a nebyl boháč, nepatřil k ní. Německá Praha! To byli téměř jenom velkoměšťáci, majitelé hnědouhelných dolů, správní radové báňských podniků a Škodových závodů, chmelaři, kteří jezdili sem a tam mezi Žatcem a Amerikou, cukrovarníci, textilní baroni a majitelé papíren, stejně jako bankovní ředitelé, do jejich společnosti náleželi profesoři, vyšší důstojníci a státní úředníci. Německý proletariát neexistoval. 25 000 Němců, tj. jen pět procent celého pražského obyvatelstva, mělo dvě nádherná divadla, obrovskou koncertní síň, dvě vysoké školy, pět gymnázií a čtyři vyšší reálky, dva deníky, které vycházely ráno i večer, velké spolkové budovy a velmi čilý spolkový život.
   S půlmilionem Čechů města Prahy nepěstoval Němec žádné styky mimo styky obchodní. Nikdy si nezapálil cigáro zápalkou české Ústřední matice školské, stejně jako si Čech nezapálil zápalkou z krabičky německého Schulvereinu. Žádný Němec se nikdy neobjevil v Měšťanské besedě, žádný Čech v německém Kasinu. Dokonce i orchestrální koncerty byly výlučně jednojazyčné, výlučně jednojazyčné byly plovárny, sady, hřiště, většina restaurací, kaváren, obchodů. Promenádou Čechů byla Ferdinandka, promenádou Němců Příkopy.
   V husitské době prosadily pražské kostely utrakvismus, tj. přijímání podobojí, teď však nebyly utrakvistické ani po jazykové stránce. Němci měly své kostely, kam chodili, a Češi také své.
   Německá a česká univerzita, česká a německá technika si byly tak vzdálené, jako by jedna byla na severním a druhá na jižním pólu. Každá ze sto kateder měla svůj protějšek na druhé jazykové straně, ale nebylo ani jediné společné budovy, nebylo společné kliniky, společné laboratoře, společné hvězdárny (jedna zdědila astronomické přístroje Tycho de Braha, druhá Jana Keplera), nebylo společné odborné knihovny ani společné márnice. Pro botanickou zahradu jedné univerzity objednali rostlinu z jihomořských ostrovů, kterou bylo možno vidět kvést v botanické zahradě druhé univerzity, kdyby tomu nebyla zabraňovala zeď.
   Co každému Pražanu bylo samozřejmé a každému Nepražanu musilo připadat neuvěřitelné, zvláště uvážíme-li tehdejší význam divadelního života, byl fakt, že žádný český občan nechodil nikdy do německého divadla a naopak. Hrála-li v českém Národním divadle pohostinsky Comédie Francaise nebo Moskevské umělecké divadlo nebo zpíval slavný pěvec, nezmínil se německý tisk o tom ani slovem, a kritici, kteří denně házeli jako žongléři jmény Coquelina, Stanislavského nebo Šaljapina, nepřišli vůbec na myšlenku, aby se šli podívat na toto představení. A zase naopak se konala pohostinská vystoupení v Německém divadle ať souboru vídeňského Dvorního divadla, Adolfa Sonnenthala nebo Enrica Carusa, aniž to česká veřejnost brala na vědomí.
   Aby tato přehrada mezi oběma národnostními ghetty nikdy nebyla překročena, byla na stráži na německé straně Bohemie s plamenným mečem. Pokus několika německých a českých herců sejít se u jednoho stolu pranýřovala jako národní zradu, a stejně tak se zúčastnil tohoto pranýřování i tisk český.
   Hned při nástupu do redakce Prager Tagblatt mi přísně vštípili zlatá pravidla: ani jedno české slovo bez překladu, neboť nemůžeme předpokládat u našich čtenářů, že rozumějí česky. Uvede-li se, že byla provolávána "sláva", je nutno poznamenat v závorce, že běží o provolávání "Hoch", při volání "hanba" je nutno připsat, že je to "Nieder". Často se vyskytující slovo Blažena je u nás Beatrice, Božena je u nás Theodora (uvedené ženy, takto pojmenované, se samy pak ani nepoznaly). Most na Podolském nábřeží, který byl městskou radou na počest velkého Čecha nazván Palackého, zůstává pro nás Podskalským mostem. Stotisícová česká organizace Sokol se jmenuje u nás "české turnérské sdružení Falke".
   Když císař František Josef přijel do Prahy na českou jubilejní výstavu, popisovalo se na celé sloupce přivítání, dekorace, ovace a každá obrátka kol dvorního kočáru - avšak líčení bylo náhle přerušeno větou: "Potom se Jeho Veličenstvo odebralo na výstaviště." Neboť výstavu z německé strany umlčovali. Avšak o nezdařeném letu balónem na výstavě se psalo, ovšemže s posměchem. Ale Češi se tomu smáli sami a slepý Metoděj zpíval:
   Ve Stromovce na agátě
   visí kaptif na špagátě.
   Nejde to, nejde to,
   pane Wolfe, nechme to.
   "Německá pokroková strana" byla snad trochu pokroková v židovské otázce, po národnostní a sociální stránce byla však nesnášenlivá, jak jen bylo možno - věrný obraz vídeňských liberálů. Ba i v uměleckých otázkách liberální vídeňský a pražský tisk se projevoval konzervativně, často až reakčně.
   ... Mladí spisovatelé a umělci se stranili oficiálních německých kruhů a ostentativně se scházeli v kavárně Central. Musíme k tomu dodat, že tato pokroková strana se o ně vůbec neucházela. Intelektuální mládež odmítala rejdy německých buršáků, kteří nosili stejnokroj s velkoněmeckými barvami, zvláště jejich souboje i pitky. Buršáci byli buď "Dajčbémáci" nebo "Sýdméráci" (pojem Sudeťák tehdy ještě neexistoval) a většinou přívrženci poslance Georga rytíře ze Schonererů. Tenhle rytíř Georg chtěl spojit osud německých mluvících krajů v dobrém i zlém s osudem Hohenzollernů. Zosnoval přepadení redakce Neues Wiener Tagblatt, poněvadž se prý mylnou zprávou o smrti císaře Viléma dopustila "urážky Veličenstva na našem dědičném vladaři."
   Ve volebních okrscích Schonererovy strany bujela nenávist k Čechům dávno před tím, než henleinovci začali hlásat, že československý stát potlačuje politicky sudetské Němce a pražští mocipáni je hospodářsky ničí. Tehdy neexistoval vůbec ještě československý stát a držitelé moci seděli ve Vídni a byli to Němci.
   Po prosincových bouřích v roce 1897, z nichž jsem jako dítě zahlédl u zatemněného okna malý úsek, byl vyhlášen bojkot českých sportovních klubů. V onom bouřlivém týdnu byla zapálena klubovna německého veslařského a fotbalového klubu Regatta na Císařské louce a demonstranty prý vedl kapitán českého sportovního klubu Slávia pan Freya. Proto byl vydán zákaz zápasů, nejen se Slávií, nýbrž se všemi českými kluby. Tenhle bojkot trval čtvrt století až do konce světové války. Německý fotbalový klub, zkráceně D.F.C., nehrál s Čechy, ale stávalo se, že se Češi v Berlíně nebo ve Vídni nebo v Budapešti utkali s mužstvem, které potom za týden nastoupilo proti D.F.C. Tím vznikla matematická věda, zvaná "papírová forma", podle níž se snažili vypočítat z počtu gólů a rohů, je-li lepší D.F.C. či Slávia...



   ZDENĚK HRABICA
   Dodatek ke Kischovi

   Předcházející řádky napsal slavný "zuřivý reportér" Egon Ervin Kisch za druhé světové války v Mexiku, kam se uchýlil jako emigrant. Je zajímavé, že k podobným tématům se vracíme stále častěji dnes i my. V poslední době jde například o nové pokusy, směřující ke sblížení mezi Čechy a Němci. V Plzni bylo zahájeno konání pravidelné německy přednášené mše svaté v katolickém kostele. Jeden z českých katolických biskupů promluvil na sjezdu sudetoněmeckého landsmanschaftu v Mnichově. Další čeští biskupové slouží občas při různých příležitostech v Německu mše. Senátor Jan Ruml a další navštívili informační středisko spolku německých vyhnanců v Praze a setkali se s jejich představiteli v čele s Posseltem. V Jihlavě byla za účasti dnes již bývalého předsedy Senátu Petra Pitharta otevřena v listopadu 2004 Knihovna německy psané literatury. Pithart ji označil za návrat Vysočiny do středu Evropy. Situace, kterou vylíčil E. E. Kisch, předčila v Jihlavě stonásobně pražské poměry. Až do odsunu Němců po roce 1945 z "německého jazykového národnostního okruhu Iglau", jak Němci Jihlavu a celou Vysočinu nazývali, panoval ve městě germánský despotismus. Vyvrcholil za Protektorátu Čechy a Morava. To všechno, co bylo až do roku 1918 v Praze, bylo i v Jihlavě až do roku 1945. Je tedy zcela nepochopitelné, co nyní vyslovil právě v tomto městě jako ústavní činitel Petr Pithart, když mj. řekl: "...Jsem rád, že se tady splácí - stále ještě menší část dluhu, který máme vůči našim německým spoluobčanům, vůči německé menšině. Je mi líto, musím to říct, že ten dluh nebyl dostatečně splácen ani v těch posledních patnácti letech."
   Já sám věřím, že Knihovna německy psané literatury v Jihlavě bude obsahovat i nevelké novinářské dílo Egona Ervina Kische Češi a Němci. Dílo jako ušité na poměry někdejší Jihlavy - Iglau. Předpokládám, že zde naopak budou i bohaté fondy německé literatury, dokazující z pera německých autorů, že Jihlava a kraj pod Javořicí byly odnepaměti nedílnou součástí Velkoněmecké říše. Některé originální práce do jejích sbírek mohu knihovně poskytnout.
   Ale pořád mi vůbec není jasné, kdo komu má podle Pitharta splácet tu menší část dluhu?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]